Z Chrastavy až na olympiádu v Pekingu. Po nominaci jsem se musela štípnout, vzpomíná hokejová brankářka Viktorie Švejdová

Viktorie se narodila v Liberci a část svého dětství bydlela v Andělské Hoře u Chrastavy. V roce 1936 se z Chrastavy zúčastnil olympijských her v Berlíně cyklista Hans Leutelt. 21. března letošního roku proběhlo vyhlášení Sportovce Chrastavy 2022, ocenění získala právě tato mladá hokejová brankářka.

Viktorie nyní působí ve Švédsku, kde hraje švédskou ženskou hokejovou ligu za klub Modo Hockey Dam. Pojďme se ale podívat na to, jak to celé začalo.

Jak jste se dostala k hokeji? V kolika letech jste poprvé stoupla na led?
K hokeji mě přivedl tatínek. Rodiče mě odjakživa vedli ke sportu a hokej mě uchvátil nejvíc. Taťka dříve hrával hokej, takže jsem to po něm tak trochu převzala. Začínala jsem ve Frýdlantu, když mi byly asi 3 roky. Ve čtyřech mě naši poprvé dali do přípravky v Liberci.

„Když byly Viky tři roky, začali jsme se chodit dívat na hokej tady v Liberci. Potom tam byla nějaká velká náborová akce libereckých hokejistů ve školkách a Viky přišla ze školky ‒ ve třech a půl letech ‒ a řekla: já chci hrát hokej, tati," zavzpomínal Viktoriin tatínek na dceřiny začátky. 

Věnovala jste se někdy i jiným sportům?
V rámci letní přípravy jsem s klukama hrála snad všechno, ale naplno jsem se ničemu nikdy nevěnovala. Jednu dobu jsem s taťkou chodila hrát tenis, ale pak už na to nebyl čas. Co jsem ve Švédsku, tak jiné sporty dělám jen rekreačně. Můj favorit je spikeball, který hrajeme jak před zápasy v rámci rozcvičky, tak potom i celé léto.

Hrála jste v Liberci za Bílé Tygry. Jak na to vzpomínáte? Jak dlouho jste tam působila?
V Liberci jsem byla nejdelší část mého života, od mých 4 až do necelých 15 let. Mám na to především spoustu dobrých vzpomínek. Neřekla bych, že to bylo vždy zalité sluncem, ale ta přátelství, vztahy a zkušenosti, co si s sebou dodnes nesu, jsou naprosto unikátní a nezaměnitelné.

Měla jste od začátku velké ambice a sny co se týče hokeje?
Vzpomínám si, že ve 4. třídě jsme měli ve škole za úkol napsat naše sny a čeho bychom chtěli docílit. Dodnes si pamatuji mou větu: „Mým snem je si zahrát mistrovství světa ve švédském Globenu." To jsem ovšem netušila, že se dostanu až na olympijské hry a že zrovna Švédsko bude můj domov. Od 8. třídy jsem se už aktivně připravovala na odchod do zahraničí, byl to můj sen.

Do Švédska jste odešla ve čtrnácti letech. Splnilo to vaše očekávání? Co bylo naopak obtížné?
Moc jsem si to přála a myslím si, že já jsem důkazem toho, že když si člověk něco opravdu přeje a jde tomu naproti, tak všechno přijde v ten správný čas. Očekávání jsem moc velká neměla, protože jsem si ještě v tu dobu neuměla moc představit, co čekat a podobně. Ale už jen to, že jsem tu už pátým rokem si myslím potvrzuje, jak moc spokojená tu jsem. Ze začátku to bylo trochu náročné co se týče jazyka a zapadnutí mezi seveřany, ale pravdou je, že jsem měla obrovské štěstí na lidi, které jsem tu potkala a kteří mi neváhali pomoct a být tu pro mne.

Podporovala vás rodina v hokeji a následně v odjezdu do Švédska v tak mladém věku?
Bez mé rodiny bych ani z části nebyla tam, kde dnes jsem. Díky nim jsem měla tu možnost odcestovat a díky nim tu stále bydlím. Rodiče mě odjakživa vždy podporovali ve všem, co jsem kdy vymyslela a zároveň nastavili mantinely toho, co si můžu dovolit a co ne. Jsem na ně moc pyšná jak to zvládli, hlavně maminka. Vím, že to pro ni nebylo lehké mě nechat odletět a začít život jinde, ale zvládly jsme to spolu a jsem za to moc ráda.

Bylo těžké skloubit studium střední školy a náročnou sportovní přípravu?
Neřekla bych, že to bylo primárně těžké skloubit, protože jsem studovala na hokejovém gymnáziu, kde byla škola přizpůsobená tréninkům. Co mi ale přišlo náročné, bylo množství informací a vědomostí – především první dva roky, kdy jsem ještě neuměla plynně švédsky, pak už šlo vše lehce.

Jak často jezdíte za rodinou?
Za rodinou jezdím párkrát do roka podle toho, kdy máme srazy s národním týmem. Kromě toho samozřejmě nevynechávám Vánoce a letní prázdniny. Naši s bráchou se za mnou jezdí podívat vždy v létě, to tu bývá teplo a sluníčko.

Olympijské hry: když jste se poprvé dozvěděla, že jste se dostala do české reprezentace, jaké byly vaše pocity?
Byla jsem neskutečně šťastná, je to sen každého sportovce a přiznávám, že jsem se musela štípnout, když vyšla ven nominace. Byl to nezapomenutelný zážitek, který budu jednou vyprávět svým dětem.

V Pekingu v zápase s Dánskem, který jste chytala, váš tým prohrál 2:3. Vzala jste to sportovně? 
Samozřejmě, že mě to mrzelo. V tu chvíli, kdy jsem odešla z ledu, jsem z toho byla samozřejmě smutná a zároveň naštvaná. Teď s odstupem času to beru sportovně. Určitě jsem si z toho odnesla velkou zkušenost. Koneckonců, člověk se chybami učí, a tak jsem i já dostala svou lekci a přijala to sportovně. Byla to pro mě neskutečná pocta bít se na tak velké akci za naší malou, ale krásnou zemi. Nikdy na to nezapomenu a rozhodně na to nebudu vzpomínat ve zlém.

Po olympiádě se hodně řešily výroky trenéra Paciny, který nakonec u týmu skončil. Jak tuto situaci hodnotíte ze svého pohledu? Byl k týmu hodně kritický. 
Myslím si, že mi nepřísluší tuhle situaci hodnotit, navíc teď už je stejně pozdě. Tomáš udělal pro ženský hokej obrovský kus práce a my si splnily svůj cíl. Je mi samozřejmě líto, že odstoupil, ale teď je čas se posunout dál a s novým trenérem nebo trenérkou jít vstříc našim dalším cílům. V srpnu nás čeká mistrovství světa v Dánsku, které je teď stěžejním cílem v budoucích šesti měsících, takže se moc těším, až nám bude nový trenér či trenérka představena a budeme moci začít novou sezonu pospolu.

Olympiáda musela být „zvláštní“ kvůli covidovým opatřením a vůbec Číně a jejímu porušování lidských práv. Jaké byly vaše pocity v tomto směru?
Asi máte pravdu, možná to bylo jiné, ale ať si říká kdo chce co chce, my jsme sportovci a jeli jsme tam s cílem si to užít a splnit si sen. Situace kolem Číny mi samozřejmě není příjemná, ale není to nic, co bych mohla ovlivnit. Já jsem moc ráda, že jsem tam mohla být a že jsem byla členem týmu, který přiblížil celému Česku ženský hokej. To byla naše největší výhra. Mám upřímně obrovskou radost z toho, že začínáme být vnímány i veřejností, moc to pomůže celému ženskému hokeji a tím nemyslím jen náš současný tým, ale hlavně ty budoucí.

Jaké jsou teď vaše plány?
Akorát jsem ve fázi plánování v obou stránkách, ale prioritou pro mě momentálně je si odpočinout po sezoně, jak fyzicky tak i psychicky. Poté mám v plánu začít letní přípravu, ledy apod., abych byla co nejlépe připravená na mistrovstvím světa a na novou sezonou ve Švédsku.