Nikdy bych nechtěl vyjíždět k rodině nebo přátelům, prozradil hasič Kamil Socha

K dobrovolným hasičům se dostal už jako malý kluk, i když žádný hasičský vzor v rodině neměl. „Asi v osmi letech dělali dobrovolní hasiči u nás ve škole nábor. A mě se tehdy líbili hasiči, stejně jako každému klukovi,“ vysvětluje Kamil Socha, zatímco sedíme na zbrojnici SDH Frýdlant. Při výjezdu je na stanici asi rušno, nyní je tu ale klid a ticho.

Hasiči Kamila „chytli“ a na konci základky bylo jasné, že půjde touto cestou. Pokračoval proto na střední školu se zaměřením na požární ochranu v Chomutově. Po maturitě, když chtěl nastoupit k Hasičskému záchrannému sboru Libereckého kraje, nebylo volné místo. „Doma jsem ale sedět nemohl. Když mi nabídli místo drážního hasiče, tedy také profíka, neváhal jsem. Tam jsem strávil tři roky,“ vzpomíná Socha.

Hasič profesí i srdcem

Nyní pracuje jako profesionální hasič u Hasičského záchranného sboru Libereckého kraje na centrální požární stanici v Liberci. Za tu dobu zažil stovky výjezdů. Náročné byly hlavně začátky. „Ze začátku přicházíte do něčeho nového. Já jsem měl dobrý základ od dobrovolných hasičů a také ze školy, takže už jsem částečně věděl, co taková profese obnáší. Hůře jsou na tom lidé z „ulice“, kteří jsou nepolíbeni touto namáhavou, avšak záslužnou profesí,“ vysvětluje.

Profese hasiče není náročná jen po fyzické stránce. Hlavně nováčci se musí se vším vypořádat i psychicky. „Když jsem třeba poprvé viděl člověka bez hlavy, tak to samozřejmě nebylo příjemné. Za ty roky jsem se to ale naučil tolik nevnímat. Samozřejmě se s tím musím vždy vnitřně srovnat,“ říká Kamil a chvilku se odmlčí. Dodnes nedokáže mladý hasič vytěsnit z mysli některé obrazy. „Pořád mám v paměti případ, kdy jsme vyjížděli (ještě jako drážní hasiči) k přejeté osobě na kolejích. Laicky řečeno, z toho člověka nezůstalo prakticky nic.“ 

Jsou horší výjezdy k nehodám nebo k požárům? „Oba typy událostí s sebou nesou jistá specifika. Vždy záleží na počtu zasažených osob, rozsahu dané události, potřebě sil a prostředků, psychické náročnosti apod. Například pokud bude požár výškové budovy, kde jsou uvězněni lidé, bude to boj o čas, s velkým požadavkem na fyzickou výdrž, psychickou odolnost a spolehlivost technických prostředků a požární techniky. V případě dopravních nehod jsou podle mého názoru nejnáročnější ty, u kterých se vyprošťují osoby, zvláště děti s vážným zraněním. V případě těchto těžkých dopravních nehod opět bojujeme o čas, abychom co nejrychleji poskytli pomoc. Bohužel se potýkáme i se zraněním osob, která jsou neslučitelná se životem. Co bych ale nikdy nechtěl zažít, tak vyjíždět k vlastní rodině nebo třeba kamarádovi,“ přiznává hasič.

V případě takto náročných situací, které mj. cílí na psychickou odolnost, jsou hasičům jak profesionálním, tak dobrovolných, ale i osobám zasažených mimořádnou událostí k dispozici členové posttraumatické intervenční péče nebo psycholog. Jejich pomoc Kamil zatím nevyužil, ale dobře o té možnosti ví. Sám náročné případy řeší tak, že se snaží zaměstnat hlavu něčím jiným. „Ale rozhodně to neřeším pitím,“ komentuje se smíchem.

Různorodost i adrenalin, proto mě to baví

Je jasné, že Kamila profese hasiče naplňuje a baví. Kromě adrenalinu je to ale také díky rozmanitosti. Každý zásah je jiný. Vedle těch náročných a často smutných událostí se najdou i úsměvné chvilky. Například taková „klasická“ záchrana kočky ze stromu. Příjemné i zábavné bývají dětské dny, různé ukázky, dny otevřených dveří nebo dny složek IZS.

A jak vypadá takový den hasiče? Směna výjezdového hasiče začíná v sedm hodin ráno. Hasiči se po celý den řídí denním řádem. „Po předání směny následuje kontrola požární techniky a věcných prostředků požární ochrany. Následuje školení, kde se hasiči zdokonalují po stránce odborné i praktické. Po obědové pauze probíhají další činnosti podle aktuálních potřeb vedoucí ke stálé 100% připravenosti. V denním řádu máme vyčlenění prostor i na fyzickou přípravu. Toto vše platí jen pokud zrovna nezasahujeme u nějaké události,“ uvádí Socha. Směna pokračuje až do jedenácti hodin večer. Následuje pohotovost trvající do šesté hodiny ranní. Poté dojde na předání nové směně a nastupuje osmačtyřicetihodinové volno.

Někteří lidé si u nehod dělají i selfie

Jakmile dostanou hasiči oznámení o výjezdu, musí do dvou minut vyrazit ze stanice. A to i v noci. „První se rozsvítí světla, pak se spustí rozhlas, kde se dozvíme základní informace. Během toho se už oblíkáme a běžíme k autu na svou pozici,“ dodává hasič, který zastává pozici strojníka. Jako takový se musí potýkat s někdy neukázněnými, zmatenými nebo zbrklými řidiči. Stejně tak i s bezohlednými lidmi, kteří u nehody zastaví a fotí si ji. „Bohužel výjimkou nejsou ani selfie. To je věc, se kterou se setkáváme a opravdu nás mrzí. Nechápu, co z toho lidi mají, že si nehodu fotí, a ještě se tím někde chlubí. Jindy lidé třeba nedodržují to, kam nemají vstupovat. Chápu, že jsou kolikrát rozrušeni, nemyslí na to, že se jim může něco stát, nebo že se nám pletou. Ale pro nás je to další práce.“ Obecně by tak ocenil, kdyby lidé na silnicích byli všímavější a naopak nezasahovali do práce složek.