Počasí dnes13 °C, zítra19 °C
Pátek 29. března 2024  |  Svátek má Taťána
Bez reklam

Vždycky jsem chtěl pomáhat lidem, říká strážník z Liberce David Fischer. Splnil si sen a absolvoval stáž v USA

Šestadvacetiletý strážník David Fischer působí u liberecké městské policie už šestým rokem. Chtěl však poznat i něco jiného a nasbírat nové zkušenosti, zažádal proto o stáž v zahraničí. Čekal dlouhé tři roky, až dostal odpověď ze San Francisca. Moc dlouho neváhal a odletěl si splnit svůj sen.

David je v Liberci zařazen do skupiny okrskářů. „Mám na starosti okrsek Františkov, vlastně horní čtvrtku Liberce," upřesnil. Nápad vyjet pracovně do zahraničí se zrodil díky kolegovi. „Jmenuje se Petr Reif, je z Prahy. Pořád jezdil do L. A., četl jsem o něm různé články, zhlédl videa. Chtěl jsem zkusit něco jiného. Tak jsem napsal do různých zemí, do Ameriky.. Illinois, San Francisco, New York, Texas, všude možně," vzpomíná David. 

Cesta k vysněné stáži však nebyla jednoduchá. „Čekal jsem asi rok, než mi někdo odpověděl. Odepsali mi z New Yorku, ale pak přišel covid a hranice se uzavřely." Po koronavirové pandemii přišla odpověď ze San Francisca. Dlouho se nerozmýšlel a odepsal, že přiletí. „Koupil jsem nějaké upomínkové předměty –⁠ to oni mají rádi –⁠ a vyrazil jsem," vypráví.  

Jaké byly vaše první pocity na tamní služebně?
Přišel jsem tam, viděl jsem ta auta.. říkal jsem si, no tohle nedám (smích). Tak jsem zazvonil, přišel policista a říká, jestli mám nějaký problém. Oni se s váma nepářou. Tak jsem se představil a pak to začalo. „David? David Fischer?" otázal se stážník. Najednou přišli všichni, asi osmnáct lidí. Fotili jsme se, ptali se mě, jaká byla cesta. Přivítání bylo opravdu vřelé.

Oni jsou takoví srdcaři. Vy jedete přes celý svět jenom na jejich služebnu, aby vás něco naučili a oni na vás koukají jako na boha. Bylo to hrozně milé. Říkal jsem si, že tady se vidím.

Co vše jste tam v rámci výkonu služby dělal?
Dostal jsem jejich tričko, čepici, opasek a začali jsme jezdit. Můj první týden byl na motohlídce. Kontrolovali jsme, hlídkovali. Nejlepší byla hlídka na chopperu. Měl jsem s sebou svoji modrou košili, abych reprezentoval naši městskou policii, tu jsem jim tam nechal. Dostal jsem se do různých situací. Podíval jsem se k vrtulníku, jezdil jsem i na kole, chodil pěšky, hlídali jsme obchody; u nás je hlídají třeba security, tam jsou policisté. Samozřejmě jsem se někdy i bál –⁠ bojí se každý. Kdo říká že ne, tak kecá (smích).

Podělte se o nějaký zajímavý zážitek.
Já tady v ČR nesloužím noční. V devět hodin večer usnu a vstávám třeba v půl čtvrté ráno a jdu běhat. Chtěl jsem si to ale zkusit. Dali mi parťáka – každý okrskář slouží sám. Jeli jsme s kolegou, pak zastavil auto a řekl: „Davide, buď v bezpečí." Vylezl z auta a šel k nějakému muži, tak jsem to šel pozorovat. Ten muž si zavazoval tkaničky u bot, normálně se bavil a najednou utíká. A kolega volá, ať za ním rychle běžím. A že jsem sportovec, hodně běhám, tak jsem ho chytil jako první. Ten zákrok jsem ale neudělal sám, byla to krásná týmová práce. Kolega už přes vysílačku mačkal červené tlačítko, všechny hlídky –⁠ pět aut –⁠ se sjely na jeden případ. Druhý den mě chtěl vidět šéf. Dostal jsem za odměnu ředitelskou nášivku, fotku s ředitelem a mám i malý odznak za zákrok. Z toho mám velikou radost.

Nemají tam předsudky. Jednou jste v uniformě, tak jste rodina a to je na tom senzační. Nikdy jste se neviděli a oni vás berou, jako byste se znali deset let.

Mohl byste porovnat svou pracovní zkušenost v ČR a USA? 
Tam když někam přijde policista, je klid, je to vidět. U nás je to jiné. Tam se nikdo nedohaduje, tady ten respekt moc není a to se mi nelíbí. Když tu práci děláte poctivě, snažíte se jí dělat dobře, tak stejně to tak není. Jednak je to v tom, jak jsou postavené zákony, ale také je to o lidech. Tam je to jiný svět. Tam přijdete v uniformě a lidi už brzdí u přechodu deset metrů. Byli tam všichni hrozně milí.

Letěl jste na stáž sám? Jak to nesla vaše partnerka?
Nejlepší je, když máte partnera, který vás podporuje. Minulý rok jsem se oženil a řekl jsem ženě, ať letí se mnou, tak jsme letěli. Skloubili jsme tak práci i dovolenou (smích). Mám podporu jak ve studiu na akademii, tak v práci a osobním životě, to vám dodává tu jistotu. Ptali se mě tam, od kdy do kdy chci sloužit, abych měl odpoledne čas, protože je pro ně rodina důležitá.

Plánujete se někdy vrátit?
Určitě ano, zase jsem podával žádost. Potkal jsem tam totiž seržantku, která je z Německa, takže přesně věděla, kde je Praha a tak. Padli jsme si do oka ohledně práce, vzala by si mě na stáž na delší dobu, takže teď čekám na odpověď. Chtěl bych se tam vrátit ideálně nastálo.

Když přijde namachrovaný policista, je to také špatně. Člověk musí být lidský. V Americe jsem namachrovanost nezažil, ale je tam respekt.

Čemu se mimo práci věnujete?
Ve volném čase hodně běhám a studuji dálkově francouzskou akademii v Paříži, profesní systém sebeobrany Pencak Silat. Loni v prosinci jsem začal a už jsem na třetím levelu. Je to na pět, šest let určitě. Jsem přímým žákem učitele Francka Roperse. Patnáct let žil v Indonésii, která je kolébkou této sebeobrany. Není to jako karate, je to vlastně bez pravidel. Vesničané tam jako zbraně používali malé nože, mačety... zkrátka nástroje, které je živily. Pak se Franck vrátil a založil Académii Franck Ropers.

Mátě nějaký zajímavý případ, kdy jste u nás zasáhl mimo službu?
Jednou jsem pracoval u nás na zahradě u domu, jsme přímo u rybníka. A najednou cítím, jak někdo kouří marihuanu. Okolo šla nějaká slečna a za ní dva kluci, kteří ji obtěžovali. Tak jsem věděl, že bude problém. Přeskočil jsem plot, doběhl jsem je a říkám chlapi, nechte ji. Jeden do mě strčil, druhý taky, tak jeden dostal, druhý dostal a přijeli policisté. Jeden z těch mužů utíkal, tak jsem ho ještě chytil. To se stalo minulý rok. Jsem všude, kde je potřeba (smích). To je prostě o pocitu, tušení.

Je to o prioritách. Chtěl jsem vždy pomáhat lidem, mít respekt. Jednou jsem v civilu šel po Globusu, utíkal tam zloděj, tak jsem ho chytil. Jindy jsem zase k večeru šel zalít květiny na hřbitov a viděl jsem tam ležet starší paní bez známek života, u lavičky. Podařilo se mi ji resuscitovat a stabilizovat, zavolal jsem záchranku. To člověk musí mít v sobě.

Hodnocení článku je 96 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto Archiv Davida Fischera

Štítky Liberec, policie, strážník, rozhovor, stáž, USA, David Fischer, San Francisco, Praha, New York, Česko, Františkov (Velké Kunětice), Illinois, Globus

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Vždycky jsem chtěl pomáhat lidem, říká strážník z Liberce David Fischer. Splnil si sen a absolvoval stáž v USA  |  Společnost  |  Zprávy  |  Liberecká Drbna - zprávy z Liberce a Libereckého kraje

Můj profil Bez reklam

Přihlášení uživatele

Uložené články mohou používat pouze přihlášení uživatelé.

Přihlásit se pomocí GoogleZaložením účtu souhlasím s obchodními podmínkami, etickým
kodexem
a rozumím zpracování osobních údajů dle poučení.

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.