Politici za mříže? Mocní v trojúhelníku spravedlnosti
Kauza poslance Dominika Feriho otevřela otázku, zda by se politici a vůbec veřejně činní lidé měli třást před justicí více než ti ostatní. Měli, a měli by s vědomím této skutečnosti už do politiky jít.
Otázka, zda je politik zodpovědný před zákonem více nebo méně než „obyčejný“ občan, je stará a má mnoho podob. Právní (doporučuji tuto starší, ale skvělou knihu), politologickou, psychologickou, etickou a samozřejmě sociologickou.
Současná kauza poslance Dominika Feriho, který odstoupil z funkce poté, co byl nařknut ze sexuálního obtěžování a dost možná predátorského chování, ukazuje, jak i oblíbený a pozitivně vnímaný politik může mít stránku, která představuje problém se zákonem a dalece s etikou řádného občana. Feri rezignoval, věřme tomu, že ve snaze očistit své jméno, ale pachuť toho, že řada politiků obviněných z podvodů, dotačních machinací, zatajování majetku, lží, spolupráce s STB a dalších činů se rozrostla o sexuálního násilníka, zůstává.
Každá společnost potřebuje své vzory. Lidi, které může oslavovat (z latiny se jim říká celebrity), lidi, kteří představují její elitu, ať už intelektuální, profesní či podnikatelskou, a své zástupce spravující věci veřejné, politiky. Protože politici nás zastupují, očekáváme od nich, že budou tím nejlepším obrazem nás samotných; elitou v pravém slova smyslu. Bohužel, o to je větší zklamání, když zjistíme, že i když by se nám jejich politika, tedy názory a rozhodnutí, líbila, mají nějakou osobnostní vadu…třeba pokradli. Pak nastává dilema.
Na jedné straně očekáváme, že spravedlnost, která platí pro všechny, bude platit také pro ně – a právě proto, že by měli jít příkladem, tak rychleji, důrazněji, ještě více přísně. Na druhé straně jsme si ale dobře vědomi naší feudální minulosti, jejíž odkaz nám jasně říká, že pro krále platí jiná pravidla než pro poddané a že za co je občan stíhán, velmož pochválen. Stojíme tak v podstatě mezi dvěma světy. K těmto dvěma zcela protichůdným východiskům se pak přidává ještě další. Fakt, že žijeme v právním státě, ve kterém není nikdo vinen, pokud nebyl odsouzen, a do té doby na něj má být pohlíženo jako na nevinného. Obviněný politik je tak z pohledu společnosti v situaci, kdy jednoduše nelze říct, zda má být společností odsouzen, pardonován, nebo ponechán do doby, než nezávislý soud rozhodne o jeho osudu. Protože na to neexistuje návod a snaha o prosazení norem končí většinou hned s dalším provinilcem, je rozuzlení tohoto problému z velké části na samotném politikovi. Bohužel, ať udělá cokoli, bude to špatně.
Vzdá-li se svých funkcí, v očích veřejnosti se dle feudální tradice fakticky přiznává. Lpí-li na nich, je označen za nestřídmého sobce. Snaží-li se vysvětlovat a obhajovat, upoutá ještě více pozornosti. Pokud se mu povede očistit své jméno a je soudy zproštěn obvinění, stane se tak prakticky vždy až po letech a v době, kdy už nikoho nezajímá a jeho kariéra je v troskách. Společnost chce okamžitý soud – a okamžitou popravu. A od toho má média.
Jak tento trojúhelník viny politika vyřešit? Snaha o zavádění automatických pravidel nefunguje. Jediným řešením tak je, aby do politiky vstupovali pouze lidé, kteří si mohou být jisti svou čistotou. Kteří jsou schopni, pokud možno ještě před tím, než získají jakoukoli volenou funkci, svou neposkvrněnost auditovat. A kteří si jsou vědomi toho, že jakékoli obvinění pro ně může být fatální.
Poslanec Feri rezignuje na funkci a bylo mu vzkázáno, že až se očistí, jeho kariéra může pokračovat, tomu ale nejspíše nevěří ani on sám. Pokud se věc dostane k soudu, potrvá pravomocné rozhodnutí nejspíše roky. Do té doby se téměř určitě najde řada dalších provinilců. Doufejme, že ne sexuálních predátorů.
