Glosa: Sběrači kovů? Nikoliv, prachobyčejní zloději…

Samozřejmě za to může především dědictví zvrácené komunistické diktatury, která naprosto pokřivila vnímání pojmu vlastnictví a morálka. Vlastnictví výrobních faktorů bylo v komunistickém Československu před rokem 1989 naprosto rozptýlené. Neexistovala jasná tvář majitele podniku, který by člověku dával zaměstnání a kterému by se člověk musel podívat do očí předtím, než jej okrade. Zdánlivě bylo všechno všech a nikoho nic, navíc byla kontrola výrobních zdrojů a produktivity práce velmi neefektivní. To vedlo k materialistickým zkratkám jako „počítá se jen to, co je doma“, „kdo nekrade, okrádá svoji rodinu“ nebo „raději to zabavím, než to někdo ukradne“. Stačilo pár stovek skladníkovi a flaška vrátnému v socialistickém podniku, kde jste si kroutili svoji pracovní dobu, a cihly na stavbu chaty v Posázaví se mohly pomalu hromadit.

Tohle už dnes není možné, rozhodně ne v takové míře – od revoluce uběhlo více než pětadvacet let a Česká republika udělala v implementaci základních principů morálky ohromný pokrok. Stínová ekonomika tvořila před sametovou revolucí zhruba polovinu hrubého domácího produktu v Československu a málokdo si bez ní dokázal představit plnohodnotný život. Dnes nepřiznané ekonomické aktivity generují „jen“ cca 15 % hrubého domácího produktu, v čemž jsme v post-komunistických ekonomikách lídrem v pozitivním slova smyslu. Ale drobné distorze morálky máme stále kdesi hluboko v krvi. Drtivá většina spotřebitelů již dnes nepotřebuje „podpultovým“ nákupem shánět maso k nedělnímu obědu, rozdávat „všimné“ k získání nájemního bytu nebo aplikovat „obálkovou metodu“ k otevření dveří na kterémkoliv úřadě… Ale v obchodě občas ochutnáváme hroznové víno na účet supermarketu, přejdeme na červenou, nákupům bez účtenky se nebráníme, tiskárnu v práci neváháme žhavit, jako by byla u nás doma, počítače máme nacpané pirátskými kopiemi filmů i hudby a při návštěvě hotelu naplníme kufr k prasknutí erárními hygienickými potřebami a vůbec vším, co lze pohodlně odnést. Pak se není co divit, že nijak dramaticky neklesá tolerance k porušení zákona, klientelismu a korupci se nebývale daří a mnozí tyto faktory kritizují jen do chvíle, než si mohou sami „sáhnout“. Nijak oslnivé výsledky České republiky v indexech analyzujících vymahatelnost práva, korupci nebo ekonomickou svobodu, stejně jako bezedná černá díra s názvem „veřejné finance“  budiž nám důkazem.  

Ve světle těchto velkých témat se termín sběrači kovů jeví jako malicherná hloupost. Ale hloupost to rozhodně není. Označení zloděje čehokoliv jako „sběrač“ ignoruje skutečný význam pojmu vlastnictví, neboť implicitně naznačuje, že zloděj jen sbírá něco, co si dobře nehlídáme. Mám si snad nadávat pokaždé, když ve svém zamčeném autě zapomenu na zadní sedačce tašku? Je tedy moje chyba, že si před železný šrot na mém pozemku nepostavím ozbrojenou hlídku? Pardon, samozřejmě neozbrojenou, pokud nechci mít oplétačky se zákonem, že jsem vystrašil nebohého zloděje, který má jen nůž? Mám křičet na dítě, jemuž ze školní šatny někdo ukradl značkové boty? Není v dnešním světě lepší pro jistotu nevlastnit vůbec nic?

Když jsem pročítal některé diskuse pod články o sběračích kovů, byl jsem překvapen tím, že se v diskusích objevují i příspěvky hájící „sběrače“ a spílající okradeným. A v tom je jádro pudla. Nemáme se zlobit na okradeného, že si své věci „nechal jen tak ležet“, „měl lépe hlídat“ nebo že „to přeci mohl čekat“. Je třeba maximálně chránit práva vlastníka a zcela opovrhovat každým, kdo se bez svolení majitele vydá na cizí pozemek podívat, jestli se tam nepovaluje něco nepotřebného. Dokud nebudeme věci nazývat pravým jménem, tak se nebudeme moci prát za správný význam slova vlastnictví. Sběrači kovů neexistují, stejně tak jako neexistují sběrači peněženek nebo sběrači autorádií. Jsou to všechno prachobyčejní zloději.

Napsal Aleš Rod