Ztráty bez nálezů. Ze sbírek v Česku se „ztratilo“ na 30 tisíc uměleckých předmětů

Zpráva, s níž přišel HlídacíPes.org, že ve sbírce broušených drahých kamenů Národního muzea panoval jemně řečeno nepořádek, takový konkrétní důkaz nabídla.

Informace o skleněném diamantu (který byl předtím, než ho kdosi kdysi „zaměnil“, chloubou sbírky) a o „vzácném“ safíru (který není přírodní, nýbrž umělý), by ve svém důsledku mohla (či spíše měla) prolomit ledy nezájmu o to, jak se se sbírkami v nejrůznějších českých muzeích a galeriích dlouhodobě nakládalo a možná stále ještě nakládá.

O čem se jen mluví

Jako by totiž zatím ztráty vzácných předmětů z veřejných sbírek vlastně nikomu až tak moc nevadily.

Když Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) v roce 2015 upozornil na to, že ve sbírkách Národní galerie chybějí některá díla, galerie reagovala tak, že to vlastně tak velký problém není, protože hodnota jednotlivých děl se pohybuje jen v řádech desítek tisíc korun…  

Při deset let trvající inventarizaci sbírky (ukončené v roce 2012) Národní galerie přitom nenalezla mimo jiné díla Josefa Lady, Františka Kupky či Jana Zrzavého. Trestní oznámení kvůli ztrátě Zrzavého kresby Zeyerova zahrada podala Národní galerie až během kontroly NKÚ, tedy minimálně 13 let od ztráty díla.

Přitom v zákulisí se už dlouho mluví například o tom, že z negativů slavných českých fotografů (mj. Františka Drtikola, ale nejen něj) vznikají pokoutně na staré fotografické papíry nové zvětšeniny a jsou na trhu draze prodávány jako původní autorská díla. Důkazy pro to však chybějí.

HlídacíPes.org o péči o veřejné sbírky uměleckých děl a předmětů v minulosti mluvil už před časem například s bývalým ředitelem Národní galerie Vladimírem Röselem.

Ten po svém nástupu prohlásil, že objevil „porušování všeho myslitelného při správě ve sbírce moderního a současného umění“.

Ve výše zmíněném nálezu NKÚ se píše i to, že šest sbírkových předmětů nebylo nalezeno již při inventarizaci v roce 1979 a 23 chybějících předmětů bylo inventarizováno naposledy v roce 1979.

Skoro to vypadá, že drobné „mizení“ částí sbírek má v Česku opravdu dlouhou tradici.

„To, že se část sbírek nedaří dohledat, je běžné už od dob, kdy různé panovnické, šlechtické a církevní sbírky vznikaly. Tedy po několik staletí. Je to jako vždy o lidech, pokud mají vztah ke sbírce, tak to funguje i v podmínkách neodpovídajících 21. století,“ komentoval to Rösel.

Na dlouhou tradici „výpůjček sbírkových předmětů na věčnou oplátku“ ukazuje například i to, že se už řadu let vyšetřuje rozsáhlé rozkradení muzejních sbírek v litoměřickém muzeu.

Policie v celé zemi eviduje celkem 29 tisíc zmizelých (z různých důvodů) či ukradených uměleckých předmětů.

Kouzlení s inventárními čísly?

Rozhodně všechny ztráty cenných předmětů nelze svádět na „divoká devadesátá léta“ ani na „specifickou pracovní morálku a kontrolní mechanismy 70. a 80. let“, jak o tom dnes mluví třeba náměstek pro sbírkotvornou činnost Národního muzea Michal Stehlík.

Ten připouští, že uložení sbírek Národního muzea bylo „ještě před patnácti lety mnohdy úplně příšerné, bohužel včetně cenných materiálů“.

Když to takto vypadalo v nejslavnějším českém muzeu, jak to asi muselo vypadat jinde?

Národní muzeum nyní prověřuje nejen sbírku broušených drahých kamenů, ale třeba i sbírky Náprstkova muzea. Ostatně i zde pracují zákulisní tam-tamy, jež mluví o tom, že by stálo za to kupříkladu prověřit pravost sbírky historických japonských samurajských mečů.

Jiné zvěsti zase upozorňují na nakládání s cennými obrazy z některých krajských galeriích, respektive na záměny inventárních čísel u kusů zapůjčených do kanceláří čelných představitelů kraje…

Protože jde ve většině případů o šeptandu bez důkazů, o to cennější je fakt, že případ s diamanty, na nějž HlídacíPes.org upozornil, byl konkrétními důkazy podložen.

Péče o sbírkové předměty je totiž velké téma, které si rozhodně důkladnou pozornost veřejnosti – nejen té odborné – zaslouží.

---

Text byl původně publikován na HlidaciPes.org.