Dernyho zná v Liberci každý, kdo aspoň malinko sleduje sportovní dění. Už každý ale neví, jak se vlastně tenhle Tygr k hokeji dostal, nebo třeba to, že se s manželkou vsadil o koupi koně.
Už když byl Lukáš Derner malý kluk, nenosil péro, šíp a luk, ale tahal všude spíš hokejku.
S hokejem jste začal už v pěti letech, proč vás rodiče vedli zrovna k tomuto sportu?
Oni mi spíš nechávali volnou ruku. V Rochlici na sídlišti jsme byli parta osmi kluků, kteří spolu chodili do školky a v jednom kuse hráli hokej. Jednou přišla pozvánka, jestli bych nechtěl hrát hokej a já kvůli tomu tenkrát utekl i ze školky. Doma mě pak čekal pěkný výprask. Ale hrozně jsem to chtěl zkusit.
Takže doma hokej nikdo nehrál, ani táta?
Doma vlastně nikdo nebyl sportovně založený. Táta sice chvíli rekreačně hrál fotbal, ale to je tak všechno.
Nechtěl jste s hokejem někdy praštit, třeba jako puberťák?
Právě že vůbec ne. My jsme pořád před barákem hráli hokej, od rána do večera, i když pršelo nebo sněžilo. I o víkendu jsme se scházeli v osm ráno a celý den hráli. Jezdili jsme mezi dalšími sídlišti a hráli s kluky na Broumovské, v Pavlovicích... Byly to fajn časy. Nikdy mě nenapadlo toho nechat.
Z té vaší party je ještě někdo hokejista?
Sice se ještě občas vídáme a jsme kamarádi, ale hokejista nikdo z nich není. Vlastně nikdo ani nesportuje.
Teď trošku z jiného soudku, vy máte doma koně, že?
Ano, tedy manželka má. Ta mě ke koním přivedla, dřív jsem i jezdil a věnoval se tomu. Teď navíc Claire čeká hříbě, ale jestli nám i to zůstane, to nevím. To je záležitost manželky, jak s tím naloží. Každopádně koně máme díky sázce.
Jaké sázce?
V mistrovské sezóně 2015/2016 za mnou žena v srpnu přišla s tím, že se vsadíme. Když vyhrajeme titul, tak jí koupím koně. No a protože byl teprve srpen, tak jsem řekl, že klidně. Kolem prosince jsem si říkal, jak to asi dopadne. A pak když jsme šli do finále, tak už měla manželka koně koupeného, takže asi hodně věřila, že se nám podaří vyhrát.
Jak to tedy teď funguje? Na ledě jste hokejista a doma kydáte hnůj?
Sice mi manželka říkala, že bych mohl občas vykydat, ale já od toho dávám ruce pryč. Ale koníka máme kousek za Ještědem a vždycky tam rád se ženou a synem zajedu.
Jak to vlastně vypadá se synem Vojtou? Bude z něj žokej nebo půjde ve stopách táty?
Zatím to vypadá, že hokejista z ně nebude. Sice se naučil bruslit, ale potom přišlo období, kdy ho to začalo ohromně nebavit. Pak přišel čas přípravky a ptal jsem se, jestli chce hrát hokej. Tehdy navíc končil Janko, toho měl moc rád a úplně na hokej zanevřel. Teď na něj ani nechodí. Sportu se ale věnuje, lyžuje a dělá Krav Magu.
Zvládáte sledovat i jiný sport, nebo se věnovat nějakým koníčkům?
Místo sportu nebo aktuálního dění sleduju spíš pohádky. Do jiného sportu ani nijak zapálený nejsem. Co se týče koníčků, tak jsem se dříve věnoval tomu ježdění na koni, teď trávím čas hlavně s rodinou.
Hokejista přijde domů každou chvílí zmalovaný, jak na to doma reagují?
Manželka si za ty roky už zvykla. To spíš Vojta přijde, když mám třeba modřiny od puku, prohlíží si je a taky si je rád pomačká. Žena je mi ale velkou oporou. Když mě loni píchli do oka, tak mě také dokopala k tomu, abych to řešil.
Měl jste jako dítě, nebo možná ještě máte, nějaký sen?
Sny mi určitě nevyprchaly a mám je pořád. Mám jeden hlavní, ten ale nebudu prozrazovat, aby se mi splnil. Ale velkým snem bylo hrát za Tygry. Chodíval jsem se dívat na zápasy a kamarádi říkali: „Podívej, tam hrajou kluci v tvém věku a ty tu s námi jsi na tribuně.“ Hrozně jsem si přál, abych jednou za tento klub hrál.
Jak to vidíte do budoucna? Hrát dokud to půjde, nebo máte naplánovaný konec?
Já jsem spíš typ, co žije ze dne na den. Nerad příliš plánuji. Pokud tělo řekne konec, tak to začnu řešit. Ale teď to naplánované nemám.
Foto Lubomír Krongaiger
