Středa 25. 2. 2026 | Svátek má Liliana
Smutná zpráva zasáhla nejen akademický svět. V osmasedmdesáti letech zemřel prof. Ing. Petr Moos. Spoluzakladatel a bývalý první děkan Fakulty dopravní ČVUT v Praze, někdejší ministr dopravy, vysokoškolský pedagog, český dopravní inženýr a významná osobnost i v libereckém regionu.
Informaci o jeho úmrtí potvrdil Václav Řičář, mluvčí Krajské nemocnice v Liberci, kde aktuálně Petr Moos působil na pozici náměstka pro koordinaci výstavby nového pavilónu a byl duchovním otcem celého projektu výstavby nové části nemocnice.
Petr Moos vystudoval Fakultu elektrotechnickou ČVUT v Praze a působil na několika univerzitách, mimo jiné byl od roku 1994 děkanem Fakulty dopravní ČVUT. Od 2. ledna 1998 do 23. července 1998 byl Petr Moos ministrem dopravy a spojů ve vládě Josefa Tošovského. Od roku 2000 působil jako proděkan pro vědeckou a výzkumnou činnost Fakulty dopravní ČVUT.
Odborná veřejnost ho po celém světě respektovala v oblasti vysokého školství či rozvoje dopravy v České republice. V Libereckém kraji dlouhodobě spolupracoval s Technickou univerzitou v Liberci. Obdržel také Poctu hejtmana Libereckého kraje za rok 2022 za celoživotní přínos v oblasti dopravního inženýrství a vysokoškolského vzdělávání v oboru dopravy.
Kromě velkých zásluh o výstavbu nového pavilonu liberecké nemocnice a velké odborné erudice v jeho oboru by bylo vhodné se zmínit i něco o jeho lidských kvalitách. Vyrůstal v Liberci. Celý jeho život byl poznamenán také kultivovaným vystupováním, moudrostí (ne nadarmo býval pravidelným hostem básníka Františka Novotného v jeho nedělním ranním vysílání na ČR Dvojka), nesmírnou obětavostí (zejména v dlouhodobé péči o svou nemocnou manželku) - a zanícením v hudbě. Dokázal o ní dlouho a krásně hovořit.
Dovolte, abych při této příležitosti krátce zmínila i zdroj této stránky jeho života.
Za svou lásku k hudbě Petr Moos bezpochyby vděčil - tak jako stovky jiných libereckých dětí několika generací - existenci Severáčku a jeho zakladatelům, manželům Uherkovým. Byl jedním ze zakládajících členů sboru (zal. 1958) - a pro nás, jeho kolegy a kolegyně ve zpěvu - to byl nezpochybnitelná autorita a až do svého posledního dechu velký severákovský guru a kamarád. Severáček a Uherkovi pro něj - i pro nás - byli druhou rodinou. Zpívaly v něm i jeho dvě mladší sestry. Jako jeden z nejstarších členů sboru později býval i vedoucím oddílu na letních soustředěních v našich milovaných Letařovicích a velkou oporou sbormistrů Uherkových, v pozdější době i velkým přítelem těch, kteří přišli po nich, zejména manželů Pálkových, tedy i nynější sbormistryně Silvie Langrové.
Při každém pozdějším setkání s ním (naše parta nejstarších členů se schází pravidelně doposud) jsme hltali každé jeho slovo. Byl pramenem mnoha veselých vzpomínek na naše nádherné severáčkovské dětství - a studnou velkého moudra i humoru. Při velkých výročních koncertech Severáčku byl i naším dirigentem - obvykle jsme pod jeho taktovkou zpívali Smetanovu "Mou hvězdu". A tak bychom mu rádi - alespoň pomyslně - tuto krásnou píseň o matce zazpívali i ve chvíli rozloučení s jeho velkou lidskou osobností ... Bude nám moc chybět...
Napsala Eva Jiřičková
Chceš mít přehled o tom, co se děje kolem tebe?
