ZÁPESNÍK #6: Zmlátil jsem psa, až mu vypadl zub

Bylo to asi takhle. Kambodža ke mně přijde a říká: „Hej pane, budeme si hrát?“
Já na to: „Nechcu, jindy.“
Ona: „Hej, pojďte si hrát.“
Já: „Nebudeme si hrát, hrál jsem si s tebou už dlouho a byli jsme venku a už jsi najezená, máš mít klid, jinak by se ti mohl zasukovat pajšl a já s tebou na veterinu rozsukovávat pajšl nepojedu, je pátek.“

Chvilku byl klid, ale pak zas přišla, že si jako budeme hrát. Odstrčil jsem ji rukou, ale ona se vůbec nedala odbýt, ba naopak. Šla po mně. Ruku mi chytila do kravaty a začala ji trochu ohlodávat.

„Nehraj si se mnou,“ varoval jsem ji.
„Nebo co?“ zeptala se.
„Nebo ti jednu natankuju na čumák a budeš se divit,“ odpověděl jsem.
„To bys neudělal,“ řekla.
„Komu tykáš?“ ptal jsem se zděšeně a začal rudnout v obličeji.
„Dělo bys mi v životě nedal, holobrádku," dodala.

Po její poslední větě se nad naším domem začala stahovat mračna. Vrány, které seděly na střeše protějšího domu, začaly neklidně krákat. Oblohu proťal blesk. Vítr odnesl střechu našeho domu, já se postavil, zařval jsem z plna hrdla, rozpřáhl se a jeden nádherně mířený pravý hák jsem usadil Kambodži přímo na ksicht.

Rána byla opravdu silná, takže jeden zub opustil své místo v její čelisti a plachtil ven ze štěněcí pusinky, která byla samým překvapením dokořán otevřená. „Tos nečekala, co?“ křičel jsem s rudou hlavou. „Hrát si se mnou nebudeš,“ řval jsem a bušil jsem si pěstmi do hrudníku. Kambodža uznala porážku, sedla si na světlo pod střešní okno a řekla: „Promiň, neměla jsem tě provokovat, vyfoť mě.“

Část příběhu je možná smyšlená. Možná se to stalo tak, že ji Terka koupala a jeden mléčný zub jsme pak našli ve vaně.