MATKA NA TAHU: Ani bývalou a ani spolužačku
Karolína?! Ani za nic, ta mě na základce šikanovala. Byla to taková ta tlustá, usoplená holčička, kterou neměl nikdo rád a všichni se s ní bavili jenom kvůli tomu, že se báli, aby od ní nedostali na budku. S takovejma holčičkama je lepší bejt za dobře, znáte to...
„A co třeba Klára?“ „Hmm, to nezní tak špatně,“ přemítám. „Tak jo, to byla moje první fakt velká láska,“ zatetelí se muž. „No tak to ani náhodou! Nebudu si při každým zavolání na svý dítě vybavovat, jak se cicmáš pod dubem s nějakou Klárou,“ rezignuju. Manžel protočí oči.
„Ty taky nechceš, aby to byl Jakub!“ nadhodím. „No jo, to je ale něco úplně jinýho,... No jistě, jinýho... Tak, a jsme zase tam, kde jsme byli, úplně na začátku. Člověk totiž až když vybírá jméno pro svý dítě, tak pozná, kolik lidí na světě vlastně nesnáší, kolik jich tak jako toleruje a kolik jich má rád. Ta poslední skupina má pochopitelně nejmenší zastoupení, ta první největší, a to je trošku problém.
Na druhou stranu, kdyby mi někdo v patnácti řekl, že se bude můj muž jmenovat Vladimír a jeho přezdívka bude Houba, zaklepu si na čelo. Tak všechno nejlepší k svátku, Vladimíre!
Tvoje žena. 
