Milí čtenáři, vzhledem k tomu, že mám těsně před rozkladem, rozhodla jsem se, že sás na chvilku ušetřím svých obohacujících příspěvků, i když je mi jasné, že spousta z Vás kvůli tomu bude plakat... :-) Mějte se krásně a přeji jen samé pozitivní drby. Dana

Karolína?! Ani za nic, ta mě na základce šikanovala. Byla to taková ta tlustá, usoplená holčička, kterou neměl nikdo rád a všichni se s ní bavili jenom kvůli tomu, že se báli, aby od ní nedostali na budku. S takovejma holčičkama je lepší bejt za dobře, znáte to...

„To víš, že jo, pohlídám, běž si udělat radost,“ řekl mi muž když jsem s - nepřibližuj se nebo skočím - výrazem zírala do skříně a fňukala, že nemám co na sebe. Opět. S tím rozdílem, že pro tentokrát to byla fakt pravda.

Mám dva měsíce před porodem. Čím dál častěji si představuju, jak to bude vypadat, až se nám narodí druhé dítě... Je 8:00, probouzím se do sluncem zalitého rána a skvěle vyspalá dávám pusu manželovi. Z pokojíčku slyším tlumené brrrrrm, to si tam v pyžamku potichounku hraje ani ne rok a půl starý Pepík, aby nevzbudil svého čerstvého sourozence a rodiče se mohli v klidu do osmi vyspat.

Co my uneseme, než sneseme! Seš ňáká podrážděná, pronesl můj muž Vladimír, když mě přistihl upocenou po dvacetiminutovým urputným boji v sundávání ponožek.

„Poradíte, kam s tříletým dítětem za zábavou?“ zaznamenala jsem nedávno dotaz maminky na sociální síti. Od některých uživatelů následovně schytala takovou slovní sprchu, že pokud byla slabší povahy, nedivila bych se, kdyby doteď bulela schoulená v temném koutku v pozici plodu.

Tak jo, Valentýn, takový ty kýčovitý srdíčka, holubičky, kytičky, cukrovinky a kdo ví, co ještě. Trapas, že jo. Můj kluk Vladimír říká, že ho neslaví (správně, on ho neslaví) protože to je americkej svátek.

„A to jste to vzali nějak hopem, nejste trochu blázni? Ha, ha,“ to je asi druhá nejčastější věta, kterou teď slýchávám od známých. Následuje hned po: „Jak se máš?“ Pak přijde na řadu trapné uchechtávání a vysvětlování, že to my ne, že se to nějak samo...

Znáte takový ty kecy o tom, jak mají matky na mateřský místo mozku chrastítko? Jak celý dny se stejně postiženejma kamarádkama vysedávaj na kafíčkách, děcko v koutku, a jejich největší starostí jsou bio a nebio plíny (planeta se musí chránit pro budoucí generace!), my máme tři zoubky - heč, a my dokonce čtyři - heč, heč (i když já už jich mám dokonce všech dvaatřicet!) a náš Pepíček už chodí, zatímco Honzíček od vedle se furt jen plazí (lemra!)... Tak jo, přiznávám. Je to všechno pravda. Ale víte co? Jsme taky zatraceně dobrý manažerky.

„Ťuk, ťuk, ještě tady, slečno, a tady, a tady taky, nevidíte?" "Vidím!" chce se mi vřísknout na tu udržovanou paničku, která klepe svým nechutně dlouhým fialovým drápem na sklo od sedadla řidiče, zatímco se já snažím tu druhou stranu skla umýt od much a radši ještě nevím čeho všeho ještě.