MATKA NA TAHU: Třicet je lepší než osmnáct. Někdy
„Ťuk, ťuk, ještě tady, slečno, a tady, a tady taky, nevidíte?" "Vidím!" chce se mi vřísknout na tu udržovanou paničku, která klepe svým nechutně dlouhým fialovým drápem na sklo od sedadla řidiče, zatímco se já snažím tu druhou stranu skla umýt od much a radši ještě nevím čeho všeho ještě.
Snažím se tak vehementně, že mi na tvář stříkají kapky z té odporné houby, kterou sklo čistím. Je mi osmnáct, vlastně ne, ještě ne, je mi sedmnáct a brigádničím jako umejvačka oken na benzínce. Chci totiž oslavit svoje osmnáctiny ve velkým stylu. Prostě mejdlo. Plánuju za něj utratit třeba i všechny prachy, který si tady na těch galejích vydělám. Až mi totiž bude třicet, budu už patřit do starýho železa a všechno bude stát za ho... Za prd.
Plnoletou, a tudíž děsně svobodnou, se stanu den před Štědrým dnem. Já vím, je to vopruz, mít narozky v tenhle den, jak mi každej nezapomene při každý příležitosti připomenout, ale v děloze jsem ještě neuměla plánovat. Ha, ha. Ale mejdan to byl fakt velkolepej. Dostala jsem obleček králíčka, tancovala jsem go - go taneček u tyče a jen nějakým záhadným způsobem se nepoblila...
Co je? Na tvář mi dopadají další kapky z té nechutné houby. No jo, ale tyhle nějak lepí. Zamrkám. Nic. Tak ještě jednou, dvakrát, třikrát. Už! Tyhle kapky nejsou z odporné houby, jsou ze šampaňského. Už mi totiž není ani sedmnáct, ani skoro osmnáct, ale čerstvých třicet. Nemeju okna na benzínce protivnejm paničkám, ale stojím v sále plném přátel, kteří se kvůli mému nostalgickému králičímu narozeninovému rozmaru převlékli do kostýmů a zpívají mi hodně štěstí, zdraví... Manžel drží v náručí našeho ani ne ročního syna Josefa. Jsem dojatá, opět těhotná a sensibilní.
Je to divný, ale vůbec si nepřipadám jako starý železo. Vážení, to pravý mejdlo totiž nebylo v osmnácti, ale teď. A co víc - tentokrát jsem se i pozvracela!
Přeji krásný nový rok, snad Vás budu bavit. Dana
