NA ROZTRHÁNÍ: Prsa, mobil, čokoláda – vše co potřebuji k přežití

Na první tři týdny s miminkem si bere Míra dovolenou, aby mi pomohl. Aby mi vařil, aby uklízel, aby se staral o nákupy a já mohla spát, když spí malej, a odpočívat po probdělých nocích. Jenže všechny výhružky zasloužilých matek se až tak nenaplňují, malej v noci spí relativně dobře a přes den vlastně taky. A tak to všechno stejně dělám já, protože mám prostě moc času.

Další díly NA ROZTRHÁNÍ čtěte tady

„Já jsem ti říkala, ať si vezme dovolenou až po šestinedělí, všechno se pak změní, ty děti jsou jak jarní počasí,“ poučuje mě kamarádka Magda, která má už třetího (o měsíc staršího) syna. „Ne, to bude určitě dobrý,“ věřím v dobré zítřky a ve své supermanské schopnosti v podobě dvou mléčných nádob, které dokážou spolu s teplou náručí jistě vyřešit jakýkoliv problém. Nejsem moc daleko od pravdy, ale vlastně ještě vůbec nevím, co mě čeká.

Kojení je první dva týdny celkem bolestivá záležitost. Ještě v porodnici jsem byla překvapená, jak to bolí, když se stahuje děloha. Nejen, že jsem měla bradavky jako v ohni, ale zároveň jsem trpěla malé porodní bolesti při každém kojení. Velkou úlevu mi poskytují sběrače mléka. Měla jsem je půjčené už v porodnici a při odchodu z nemocnice jsem pro ně poslala Míru do nemocniční lékárny. Ne, že bych potřebovala nějaké mléko při kojení sbírat, ale krásně chladí a chrání bradavky po kojení. Spolu s pravidelným promazáváním Bepanthenem zvládám první nápor savce bez ragád, nebo něčeho podobného. Každopádně jsem si ještě před porodem koupila na radu kolegyň tvaroh do mrazáku, kdyby se hlásily nějaké záněty.

Když spí Vincík delší dobu, sleduji, jak se prsa rapidně nalévají. Hlavně večer cítím, jak téměř tvrdnou. „Hlavně, ať to nezačne bolet,“ říkám si, zatímco si na ně pouštím ve sprše teplou vodu, abych menší zatvrdlinky trošku rozmasírovala. Hodně to pomáhá. Pří každém předklonu mi pak teče mléko samospádem. Vzpomenu si na Martinu, která mi psala, že jí to teklo snad i ušima. Kruhy na tričku, pyžamu, podprsence už snad ani neřeším. Prostě ještě nejsem zvyklá myslet na nějaké vložky do podprsenky.

Je neuvěřitelné, co dokáže ženské tělo. Z břicha téměř nic nezbylo, a tak si po týdnu připadám jak modelka. „Sleduj, takhle to vypadá po plastice prsou,“ vyběhnu nahá z koupelny do obýváku a předvádím Mírovi ukázkové „silikony“.  V domě od naproti by mi v tu chvíli mohli mávat z okna, protože mě mají jak na dlani. „Hm, konečne máš nejaká prsia,“ přitáhne mě Míra k sobě a vypadá to, že by mi i rád pomohl s odsáváním. V pravý čas se ozývá malý z ložnice. Asi vytušil, že se někdo blíží k jeho jídlu. A je po „silikonech“.

To naše miminko je jak průtokový ohřívač. Zvlášť v noci přemýšlím, jestli prvně přebalit, nebo nakojit. Když prvně přebalím, a pak ho nakojím, tak u kojení usne a nemám problém, jenže... To by se to u toho nesměl vždycky pokadit. Takže ho zas musím přebalit, u čehož se probudí. Je to takový malý kolotoč. Nakonec vítězí prso a spánek.

Noční kojení je pro mě masakr. Nechápu, jak jsem dřív mohla vydržet studovat, pracovat v baru, pařit a skoro nespat. Každé probuzení je pro mě první týdny za trest.  Ještě mu to sání trvá delší dobu, a tak kojím třeba i třičtvrtě hodiny. Občas mě probudí padající hlava. Jedinou záchranou je pro mě mobil a připojení k internetu. „Ještě, že ten mobil mám,“ píšu švagrové ve dvě ráno, při dalším kojení. „Asi bych jinak nebyla schopná udržet se vzhůru.“ Jsem překvapená, kolik matek je v tuhle dobu online. „Jo, je to super, ale jen do doby, než miminko zjistí, že máš v ruce nějaké světýlko.“ Mluví z vlastní zkušenosti a já doufám, že si na vstávání brzy zvyknu.

V období šestinedělí zjišťuji, co je to nezadržitelná chuť na sladké. Nejen, že mám plnou ledničku Lipánků a banánů (které jsou jedinou záchranou v jídelníčku, který je tak omezený, že nevím, co jiného bych měla jíst, aby malý netrpěl na prdíky), ale zároveň jsem schopná do sebe tlačit čokoládu v průběhu celého dne. „To kojení musí být pořádná pecka pro tělo,“ honí se mi hlavou pokaždé, když do sebe leju další litr vody. V životě jsem nepociťovala tak velkou žízeň.

„Míro...,“ volám, když opět přikládám malého k prsu. Ani nečeká na můj pokyn a už nese hrnek s čajem a plínku. Ví totiž, že kdyby se zeptal, co chci, řeknu mu po těch třech týdnech maximálně: „Co asi?“  Můj seznam základních potřeb se za tu dobu dost omezil: Jíst, přebalit, kojit, pít, přebalit, kojit, dojít si na záchod, přebalit, kojit, plína, procházka, kojit, kojit, kojit...