NA ROZTRHÁNÍ: Citlivé téma

Je pět ráno, já sedím v přítmí obýváku a čumím do zdi. Vinca mi spí u prsa. Mám vaky pod očima, jsem strhaná jak dostihová kobyla, ale ten klid, ten je k nezaplacení. Nevím, jestli cítí, že jsem nervózní z příjezdu tchýně, ale určitě to hraje svoji roli. Už druhý den na mě visí co hodinu. Nemůžu se od něj hnout dál než na dva metry. Myslím, že tuší, že se budu muset potýkat s určitými konfrontacemi. A asi ví moc dobře, proč mi to nechce usnadnit. Tou největší totiž bude ta se sebou sama.

Co jsem porodila, jsem přesvědčená, že budu kojit tak, jak bude chtít miminko. Že budu tak moc kontaktní, jak bude miminko chtít, protože jedině tak mi to připadá přirozené. Jenže přichází situace, kdy člověk začíná pochybovat o tom, že je to tak správně. Paradoxně ty pochybnosti vyvolávají ti, kteří by vás měli podporovat.

„A nebrečí, protože ho něco bolí? Není mu zima? Nebo moc teplo?“ pokládám si tisíc a jednu otázku, co může být příčinou. Zkouším všechno, ale jediné, co pomáhá, je prso. „Vždyť jsem ho kojila před necelou hodinou, to popírá všechny příručky a články o tom, že má být rozestup mezi kojením alespoň dvě hodiny.“ Chce se mi skoro brečet, protože se cítím bezradná, potřebovala bych nějakou podporu. „A nemáš málo mlieka?“ ptá se mě Mírova mamka, když vidí, že už zase kojím, protože plakal sotva jsem ho dala z náruče. Ani se nezmůžu na odpověď.

Jela velkou dálku, aby se s ním viděla, a tak, i přesto, že brečí, držím se a dávám ji šanci, aby ho utišila svým zpěvem. Cítím, jak tím popírám samu sebe, cítím, jak začínám být sama na sebe naštvaná. Vím, že je mu nejlíp u mě, ale v tu chvíli se ani neodvažuji dát si ho do šátku, aby neměla pocit, že ho od ní separuji. Jediné, na co se zmůžu, je upozornit ji, že je tomu miminku sedm týdnů, a tak ho těžko utěší hračka nad jeho hlavou nebo někdo jiný. Jde vidět, že je zklamaná.

Den po odjezdu Mírovy mamky jedeme k mým rodičům. Těším se, že už nebudu muset nic vysvětlovat. Cestu v autě Vincík relativně dobře prospí, ale u našich spouští svůj „keep your distance“ režim. Když přijíždí mamka z práce a vrhá se natěšená na vnoučka, stačím mu jen říct,  že toto je jeho druhá babička, než začne brečet. „Ale prosím tě, přece nebudeš takovej mamánek,“ říká mu, když si ho beru zpět. „A co má být, když ne mamánek?“ ptám se jí a vím, že se s tímto obdobím budu muset poprat sama.

Ty dny s babičkami mi hodně daly. Chvílemi jsem opravdu začala pochybovat o tom, že mu stačí mléko, chvílemi jsem si myslela, že ho třeba bolí břicho, protože pije moc často, chvílemi jsem si myslela, že bych měla odstříkávat, aby pil víc „zadního“ mléka, chvílemi jsem si skoro začala nadávat, že snad můžu za to, že je na mě závislý, ale vydržela jsem. Po návratu domů všechno přestává,  protože si všechno srovnávám v hlavě a začínám opět dělat věci tak, jak cítím, že je dělat mám. „Jsi pitomá,“ říkám sama sobě, když nedokážu přestat myslet na to, že jsem se před nimi cítila skoro blbě, že ho kojím tak často. „Vždyť je to moje dítě, já musím vědět nejlíp, co potřebuje.“

Když jdu na pravidelnou prohlídku k pediatričce, uklidňujeme mě fakt, že Vincula dobře prospívá. Přibírá i roste, a tak o nějakém nedostatku mléka nemůže být řeč. Kromě měření a vážení kontroluje doktorka i svalový tonus. „Jak moc se mu líbí na bříšku?“ ptá se, když kouká na Vincu, který se začíná vztekat v poloze leklé ryby. „No, moc rád v ní není,“ odpovídám a vkrádá se do mě pocit, že jsem špatná matka, že mi na konci druhého měsíce ještě pěkně nezvedá hlavu. „Tak ho dávejte častěji na bříško, třeba na kratší dobu, ale víckrát za den.“ Odkývám pokyn, ale už přemýšlím nad tím, kdy víckrát, když buď spí, nebo je po jídle, nebo brečí a když je v klidu, tak jsem ráda, že je v klidu.

Ještě než odejdu, dostanu schéma očkování, které budeme muset podstoupit. Obsahuje i nepovinné vakcíny, které si máme promyslet. „Tak to bude oříšek,“ povzdechnu si po cestě domů. Tohle téma je dnes hodně kontroverzní. Vím, že Míra by nepovinná neočkoval, já asi taky ne, ale než se rozhodnu, jdu si pro odbornou radu. Vzpomněla jsem si totiž na očkovací centrum v nemocnici, kam jsme chodili před pár lety na očkování před našim odjezdem do Mexika. Směle vytočím číslo na doktorku Šípovou, zkušenou epidemioložku a s omluvou obtěžování se jí ptám na četnost onemocnění a nežádoucí účinky po očkování. Nejsem vůbec překvapená, že mě neodbyde, vždycky byla milá. „Pokud chcete hodně cestovat, chodit do bazénu a veřejných míst od malička, očkování bych zvážila, obzvlášť pneumokoky způsobují závažnější onemocnění a ve vodě je chytne snáz,“ zní její názor a já se s ním spokojuji. 

Je to těžké se v dnešním světě rozhodnout, jestli očkovat, nebo ne. Proočkovanost je už tak velká, že by se člověk nemusel některých onemocnění ani bát, na druhou stranu neočkovat je dnes tak „moderní“, že nevím, kde můžeme na co narazit a rozhodně mi není příjemný pocit, že mám nést zodpovědnost za dítě, které onemocnělo, protože jsem nenaočkovala, než za dítě, které onemocnělo, protože jsem naočkovala. Mám ještě relativně čas na definitivní rozhodnutí, ale myslím, že jsem připravená. Na co ale připravená nejsem, je překvapení, které mě čeká na další kontrole.