Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Z Brna do Jiřic to trvalo asi šest hodin, šest strašně dlouhých hodin bez hnutí. Problém v medvědovi byl ten, že se člověk nemůže ani poškrábat na hlavě, protože si tam ani nedosáhne.
PLÁN ÚTĚKU, 1. DÍL: Teď, nebo nikdy
PLÁN ÚTĚKU, 2. DÍL: Čekání na peklo jménem Valdice
Cestou jsem přemýšlel, jak to vlastně v nejhorší base, kde jsou jenom ti nejhorší z nejhorších, zvládnu. Když jsem nastupoval poprvé do Brna se 145 kg, tak přeci ta váha budí trošku respekt, ale co teď? Moje váha je 73 kg a vypadám jako troska, respekt si asi neudělám. Budu se muset obrátit na mojí prořízlou hubu.
Rozdělovna Jiřice a první zastávka, trošku se protáhnout a čekat na eskortu do pekla. Trvalo to asi 2 hodiny, valdickej autobus dorazil. Bylo nás asi šest a tři mladí bachaři ozbrojení škorpionama a brokovnicí. Hned jeden vězeň, co se pousmál, dostal jednu na solar, až si kleknul. „No pěkně to začíná, možná na těch historkách bylo něco pravdy. Takže držet hubu a krok a dělat, co chtějí.“
Valdice je bývalý klášter, kde podle pověstí byli schovaní nějací banditi, kteří zde zabíjeli spoustu lidí. Nikdy nikdo, kdo do Valdic nevstoupí, nepochopí, jaká je tady špatná a nenávistná energie. Nikdy bych v to nevěřil, ale jak autobus projel hlavní bránou, ucejtil jsem to utrpení.
Autobus dorazil. „Vystupovat, zmrdi, jste doma!“ Jestli to má bejt můj novej domov na 2,5 roku, tak se asi zblázním.
První budova je něco jako sklad. Tam člověk vyfasuje 3 matrace, 1 podhlavník, 2 deky, sintr (úbor vězně) a 2 trička, to je všechno. Jelikož vězeň při eskortě nemůže u sebe nic mít, těšil jsem se na to, až uvidím fotku mojí malé holčičky, která mě zase dodá energii. Všechno vybaleno a může sejít na barák.
Nástupka je první oddíl, kam se dostane každý vězeň. Je to taková rozdělovna. Tam jsou všichni se všema. Vrahové s feťákama, prcačkáři s vrahama, atd. Takže teď záleží, ke komu mě hodí. Trvalo asi 2 hodiny, než jsem na nástupku došel. To, co jsem cestou po chodbách viděl, jsem myslel, že je možné jen ve filmech. Chodba dlouhá 30-40 metrů zavalená tak 150 muklama. Hotové gangy. Gangy cikánů, buzerantů, transek, vietnamců, rusáků, nácků. Tohle bylo moc i na mě. Asi v polovině chodby se strhla rvačka, 1 mukl uprostřed kolečka obklopen tak 15ti, dostával z každé strany. Nikdy jsem neviděl nikoho tak zmláceného. Jediné, co jsem od bachařů slyšel, bylo: „Tu louži krve si pak uklidíte.“ A překročili ležící skoro mrtvolu. No odvahu mně to teda nedodalo.
Už jsem viděl nástupní oddělení. Na chvilku můj novej domov. „Cela 124“, hlásí bachař. Pomalu jsem se připravoval. Matrace před sebe jako štít, otevřel se katr a už jsem šel dovnitř. Byl jsem celkem překvapen. Dva starší dědkové, jeden borec v mém věku.
Naučil jsem se, že nejlepší je vždy aspoň na stůl hodit tabák a kávu, u toho se přeci jenom líp seznamuje. Milé překvapení – moji noví spolubydlící jsou v pohodě. Jeden z dědků seděl za alimenty, druhej za ublížení na zdraví a mlaďoch typickej čorkař.
První den ve Valdicích v tom pekle mám za sebou. A dokonce jsem to přežil ve zdraví. Momentálně, když toto píšu, jsem tu už 4 měsíce a mám toho spoustu co napsat. A můžu říct, že to nebyla procházka růžovým sadem. Ale to zase příště.
Nová rubrika PLÁN ÚTĚKU je originálním svědectvím vznikající přímo v prostředí českého vězeňství. Vyprávěčem je odsouzený muž, který se rozhodl riskovat svobodu, aby získal zpět svou rodinu. O jeho útěku z brněnské věznice vypráví v 1. díle.
