Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Co tenhle článek píšu, je to přesně rok, co mě chytli po mém útěku. A řeknu vám, že se za rok změnilo sakramentsky moc věcí.
Je to možná další éra článku. Za ten rok tady ve Valdicích jsem si uvědomil, že už nechci řešit svoji minulost. Chci žít přítomností a budoucností. Chtěl bych začít přejmenováním. Co například takové „Muklovinky“, kde bych přestal hnípat do mojí prohnilé minulosti a řešil, co se děje okolo mě. Prostě příběhy obyčejného mukla.
Také bych chtěl napsat mojí adresu, pokud někdo z vás bude chtít napsat, můžete. Času na odpovědi tu mám dostatek, teď když už v podstatě nemusím tajit, kdo jsem. Stejně to všichni vědí.
David Svoboda, Nám. Míru 55, Valdice, 507 11
Tady na té adrese jsem k zastižení 24/7. :D
Chci, aby tyhle články nezanikly, když to stálo tolik úsilí. Budu v tom dál pokračovat. Nechci už dělat články tolik smutné a plné násilí, ukáži i svoji druhou stránku, např. více humornou, akční, lidskou?
Budu psát častěji bez větších přestávek, jak si představuju můj život v budoucnu, můj obyčejnej život tady ve Valdicích. Moje plány? Vtipné historky a třeba si opět udělám cestu k vám a začnete mně opět číst.
Tímto zdravím všechny čtenáře Drbny. A nová éra může začít…
Rok ve Valdicích pro mě utekl strašně rychle. Bohužel jenom pro mě.
Moje rodina začala za tu dobu žít úplně jinej život. Někdy si říkám, jestli do ní ještě patřím, jestli se mnou stále počítají. Dokážu žít jejich život? To je poslední dobou to, co mně dělá velké starosti. I když se snažím sebevíc, stále se snažím málo. Za ten rok jsem zjistil, že jsem se změnil i já, až mě to někdy děsí.
Asi to říká každej vězeň, ale změnil jsem. Ze začátku jsem na Valdice jenom nadával, ale co se musí uznat – dokážou změnit člověka. No teď jsou tady dvě varianty a to, buď k horšímu a, nebo k lepšímu. Doufám, že patřím do té druhé varianty.
Za ten rok jsem minimálně o 20 let zestárl. Vyspěl. Uklidnil jsem se. Zmoudřel? Uvědomil jsem si svoje chyby. A že jich bylo!
Stále jsem v tom nejhorším, co Valdice nabízejí, a říkám si, co dělám špatně, když všichni odcházejí a já jsem zůstal jako poslední.
Jo, to, co se rozjelo ohledně těchto článků, byl velký poprask a bohužel jsem si to vyžral takto. Do kolen mě to nedostalo. A dokonce se mně to tu tak zalíbilo, že se mně na jednu stranu ani nechce ven. Ven znamená vypustit mě mezi ostatní. Zbejvá mně v nejhorším případě ještě rok a půl a dokážu si to představit odsedět tady.
No když jsem u toho, proč nenapsat můj obyčejnej den?
Začíná to buď budíčkem ve 4:30, s tím dorazí snídaně, otevře se bufet („Díra ve dveřích 30x30 cm“, tím kuchaři podají vše – od rohlíku, po teplej čaj, oběd a večeři. Jelikož 3 rohlíky na večeři jsou opravdu málo, musí se prohazovat tabák za jídlo. Kuchaři slouží také jako „kurýři“. Oni se pohybují po celém kriminále. Chceš něco? Potřebuješ něco sehnat? Od toho tu máme kuchaře a seženou opravdu všechno). Bufet se zavře, nasnídám se, no a čekám do 6:30 na první sčíták. Většinou čekám spánkem. :D
6:30 a sčíták – poprvé se otevřou ty zpropadené plechové dveře. Zhruba 80 muklů vyleze ze všech cel na chodbu, dlouhou chodbu. Ve dvou řadách musíme bejt upravení, zapnutý všechny knoflíky atd. Teď mě napadá vtipná historka.
Když náš Krteček, co sedí za znásilnění, vyleze na takovýto sčíták, zapomene se zapnout a vylejzá mu celej… ehm… pták? :D
Zpět ke sčítáku… Spočítají nás, jestli náhodou někdo neutekl. Nevím proč, ale mě si vždy hlídají. :D Všechna tahle rutina trvá tak 5 minut. Všichni zalezou zpět a dveře se opět zavírají. Všichni většinou chodí spát, já si pustím rádio, udělám si kávu („voda se ohřívá pomocí dvou plechů a dvou drátů – nebezpečná věcička na 220 V“). Většinou u toho kreslím, čtu, píšu… A čekám do 8:30. To se podruhé otevřou dveře a jsme hodinu puštěni na chodbě. Já si jdu zavolat rodině, volání je na 20 minut denně. Nepřeju nikomu pohádat se a až druhý den zjistit, jak je člověk na tom. Poslední dobou se s přítelkyní hádám celkem často. Dokonce to vypadalo na rozchod. Takže jsem potom celý den přemýšlel, co je špatně.
Během toho, co jsme otevření, sháním tabák a kávu. Takže to uteče. V 9:30 se dveře opět zaklapnou. Jdu pokračovat ve psaní atd. V 10:30 oběd opět bufet, jídlo se tu strašně pokazilo. Posléze je taková siesta. Ve 12:30 se jdu pod umyvadlem vysprchovat. Většinou si trošku zacvičím, pokecáme, přečtu nějakou tu knížku, napíšu dopisy no a najednou je 18:00. Druhý a poslední sčíták. Pak už většinou čtení a spánek. Toto je dlouhý nudný den mukla ve 3. diferenční skupině. Celkem zábava, ne?
23 hodin vidím jenom tři tváře, většinou se už ani moc nebavíme. Po roce jsme si všechno řekli. :D Občas si dáme trošku do držky, jelikož si lezeme na nervy. Občas si řekneme nějaké příběhy z venku.
Ale lidské tělo je neuvěřitelné a zvykne si na všechno. Jen to chce čas.
Ahoj příště…
Rubrika PLÁN ÚTĚKU/MUKLOVINKY je originálním svědectvím vznikající přímo v prostředí českého vězeňství. Vypravěčem je odsouzený muž, který se rozhodl riskovat svobodu, aby získal zpět svou rodinu. V osobním blogu vypráví o útěku z vězení a životě trestance v nejtěžším českém vězení.
