NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsem se skamarádila s „Reném“

1. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se „rozhodli“ otěhotnět
2. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Nikomu to nebudeme říkat aneb kdy je čas tu novinu oznámit
3. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na jméno není nikdy brzy...
4. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme miminku namíchali koktejl emocí
5. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kam se to má vejít jako?

„Nesmíš ho hlavně rozmazlit,“ mávají všichni pomyslnými transparenty nad svými hlavami, když se s nimi bavím o výchově. „Když ho budeš pořád chovat zvykne si na to. Když s tebou bude spát v posteli, už ho z ní nedostaneš. Pak se nebudeš moct nikam hnout ani na krok, bude na tobě závislej!!!“ sype se ze všech stran, a to jsem ještě ani neporodila. Člověk by se tím opravdu nechal zblbnout. „Musím se hlavně chovat instinktivně a ne někoho poslouchat. Nezadělali jsme na děťátko proto, abychom ho učili, jak nás neobtěžovat,“ vštěpuji si do hlavy a věřím, že dokážu potlačit zažité představy o tom, co je „správně“. Teď už mám konečně jasnou vizi, jakým směrem se dám. „Prostě mu musíme dopřát ‚čtvrtý‘ trimestr se vším všudy, vždyť se narodí do světa, který nezná. Musím mu dát pocit bezpečí, musím mu být pořád nablízku...“

„Halooooo,“ houkne na mě Míra. „Chceš ísť čúrať?“ přeruší moje myšlenkové pochody někde před Gerlachovským štítem. „Co? Jo...“  dávám povel k odbočení na odpočívadlo. To už je asi potřetí. Není to sice úplně akutní, ale radši teď, než aby musel zastavit někde u lesa. Občas je fakt makačka to udržet, zvlášť když se mi tam nějak divně zkroutí, to mám pocit, že si cvrnknu do gatěk.

Osm set kilometrů za námi, perný víkend před námi. Tahle svatba je naplánovaná už hodně dlouho se statusem „účast nutná“, a tak jediné, co mě utěšuje, je fakt, že nemusím řídit a můžu si v autě dělat pohodlí, jaké chci.

„Nikam nejdu, vypadám v těch šatech jak vorvaň!“ zuřím před zrcadlem narvaná ve svých běžných společenských šatech, protože těhotenské, které by se mi líbily, jsem nesehnala. „Jsi krásná,“ kroutí Míra očima a myslí si, že ho v odraze zrcadla nevidím. „No, hlavně, abychom už jeli, viď,“ rezignuji, nanáším rtěnku a obouvám lodičky. 

To, že bude Míra na svatbě svého kamaráda trošku ohleduplný k těhotné ženě, jsem si mohla jen zdát, takže ve tři ráno mu oznamuji, že jedu spát a ať je v osm nastartovanej u auta, protože musíme stihnout rodinnou oslavu na Vysočině. Cosi ho osvítilo (říkejme tomu kamarád Peťo) a „utíká“ za mnou do auta.

„Ten parchant (v reálu jsem použila horší slovo)!!!“ zuřím v duchu a koukám zpoza volantu na chrápajícího Míru. Kdyby nás teď zastavili policajti, zavřeli by nás za nelegální pálení alkoholu a ohrožení veřejné bezpečnosti nezajištěným přemísťováním vysoce výbušného materiálu. Ještě, že mi za volantem nebývá špatně. „Asi mi je zle,“ kňukne Míra mým směrem a mě málem porazí. Moc dlouho nepřemýšlím a zastavuji, protože je mi jasné, že tu právě snězenou „snídani“ neudrží. Alespoň se tím trošku probral. Zbytek cesty mi „radí“, kde na to mám šlápnout. Za osm set kilometrů v jedné poloze mu ještě týden srdečně děkuji.

Neuběhne ani čtrnáct dní a sedáme do auta znovu. Tentokrát směr Itálie. Pro změnu svatba. Musím říct, že kdyby to bylo o měsíc později, tak to asi všechno zruším, ale takhle to ještě relativně dobře zvládám. Předtucha toho, že je to naše poslední dovolená na delší dobu (rok?), vedla k rozhodnutí, že si to prodloužíme dovolenou na jihu Itálie. Sice se na sedadle občas kroutím jak žížala, ale není to nic strašného. Mám s sebou dostatečné množství hořčíku na křeče v lýtkách (noční zážitky s tímto spojené mě neminuly), a tak celý výlet zvládám relativně dobře. Po cestě zpět si připadám jak malý vítěz.

„Jsem ráda, že už nikam daleko nepojedeme, už to prostě není k tomu,“ zastesknu si Mírovi s pusou plnou lasagní. Ještě jedna noc na hranicích Itálie a Německa a hurá domů. Je fakt strašný, jak to člověka změní. Dřív bych si myslela, že mě od cestování nic nezastaví. A hle...

Nevím, co se stalo, ale pár kilometrů před cílem mi začíná být zle od žaludku. Přemýšlím, co jsem všechno jedla a kdy jsem byla naposled na záchodě. Pravdou je, že od svatby jsem splácala kde co. Zvětšující se děloha už taky určitě nedopřává mým střevům moc prostoru a žaludeční šťávy, předpokládám, taky nejsou úplně tam, kde mají být. Naivně si myslím, že to zaženu teplou polévkou. Nepomáhá nic. V osm večer už se kroutím v posteli místního Jugendhausu. Poprvé začínám mít strach o miminko. Zkouším teplou sprchu, různé cviky, abych se třeba vytento... Nic. Chce se mi skoro brečet. Kdybych mohla, lezu po stropě. Nacházím polohu na boku, kde je to lepší, ale při jakémkoliv pohybu se to vrací. Lustruji „mamaweby“, abych našla podobné případy a alespoň na chvíli se uklidňuji nějakým podobným příběhem. Pro jistotu ale hledám, kde je v tomto no name city nemocnice. Naštěstí v jednu hodinu usínám a ráno se probouzím s lepším pocitem. K snídani do sebe leju heřmánkový čaj a ve stejném duchu pokračuji celou cestu domů . Uklidňuje mě fakt, že malej se v bříšku normálně vrtí, ale pocit, že jdu na další ultrazvuk až v třicátém týdnu, mi není příjemný.

„Zavez mě rovnou do nemocnice,“ prosím Míru kousek před Budějcemi. „V nemocniční lékárně mají konzultační místnost, tak se s nimi poradím, co si na tyhle excesy koupit.“ Bojím se cokoliv sníst, aby se to nevrátilo.

„Tak to byla asi dietická chyba,“ sedám do auta obtěžkaná tabletkami na pálení žáhy a na nadýmání. Co vám budu povídat, jak mi to dřív skvěle trávilo, tak teď škoda mluvit. No jo, nejsem Superman, abych se vyhnula úplně všemu. Od tohoto okamžiku se stává „Rennie“ mým velkým kamarádem...