Pokud vozíčkář vede život aktivně, až tak velké rozdíly oproti zdravým lidem nejsou, říká reprezentant Ivan Nestával

V devíti letech jste prodělal akutní diseminovanou encefalomyelitidu a skončil jste na vozíku? Vzpomenete si, jak jste tohle období prožíval?
Toto období pro mě bylo náročné, avšak na to, o jak zásadní změnu v mém životě se jednalo, nebyla náročnost až tak velká, jak by se dalo očekávat. Bylo mi tehdy pouze devět let, a tak jsem si pravděpodobně neuvědomoval závažnost situace.

Jak se tehdy nemoc v prvopočátku projevovala?
Nemoc měla, alespoň jak si pamatuji, velmi rychlý nástup. Neměl jsem žádné příznaky, ale jednoho dne jsem usnul ve škole a po následném převozu domu jsem usnul a vzbudil se až po několika týdnech v nemocnici.

Co člověka přiměje v takový moment neztrácet naději?
Jak jsem již zmiňoval, v té době jsem byl ještě dítě, a tak pro mě bylo zvládání situace snazší, bral jsem to zkrátka tak, jak to bylo, a to bez nějakého hněvu či smutku, ale myslím že nejvíce mi pomohla právě rodina a kamarádi, kteří mi byli po celou dobu oporou.

Má rodina mě podporovala a stále podporuje ve všem, co jsem dělal a dělám. At’ už se jednalo o rehabilitaci, školu či sport.

Ivan Nestával (úplně vpravo) při reprezentačním utkání v Sarajevu.

Pak jste se ale začal věnovat sportu. Co vás k němu přivedlo?
Ke sportu mě přivedl můj táta, který je vášnivý sportovec, a tak jsem již před nemocí dělal spoustu sportů, proto jsem se ke sportu vrátil hned, jak mi to zdravotní stav dovolil.

Před nedávnem jste bojoval za německý RB Zwickau ve finále 2. Bundesligy v basketbalu, poté jste vyhrál s českobudějovickými Štíry Paraflorbalovou ligu a v létě jste vyrazil s českou basketbalovou reprezentací na evropský šampionát do Sarajeva. Máte za sebou nejúspěšnější sportovní období?
Nevím, jestli bych to pojmenoval nejúspěšnější období, ale myslím že v letošním roce jsem nasbíral mnoho cenných zkušeností, ze kterých budu těžit i v budoucnu. Samozřejmě mám ze všech výsledků velkou radost, ale furt je kam se posouvat, takže bych nerad usnul na vavřínech.

Jaké bylo hrát basketbal v Německu? Zkuste shrnout negativa a pozitiva vašeho zahraničního angažmá.
Basketball v Německu je na úplně jiné úrovni než tady u nás. V ČR jsme všichni amatéři, kteří trénují ve volném čase, ale v Německu je to jiný příběh. Je tam spoustu cizinců, kteří jsou tam za basketbal placení a je to jejich jediná povinnost, takže hrát s těmito profíky byl skvělý zážitek a veliká zkušenost. Ovšem dlouhá cesta do Zwickau dvakrát za týden mi moc nechutnala.

Dá se říct, co vám sport jako vozíčkáři dal?
Sport mi dal především sebevědomí, které si myslím, že je u vozíčkáře velmi důležité. Také mi dal spoustu přátel. Samozřejmě i kondičku a sílu, což se taky hodí.

Sport je prostě velmi dobrý prostředek pro získání sebevědomí. S oblibou říkám, že když se k sociální roli vozíčkáře připojí i role sportovce, tak díky tomu, alespoň myslím, na vás lidé koukají s určitým respektem a nedochází tolik k předsudkům.

Jak jste nakousl, letošní rok lze zatím považovat za úspěšný. Máte teď aktuálně nějaký sportovní cíl?
Nemám ani tak sportovní cíl jako spíš sen. Tento sen nespočívá v žádných medailích, ale spíše v tom, aby se sport vozíčkářů zviditelnil a začal se přibližovat na úroveň sportu zdravých.

Co vám aktuálně zabírá nejvíce času?
Nyní nastupuji do druhého ročníku psychologie na Jihočeské Univerzitě v Českých Budějovicích, hraji basketbal za Tigers České Budějovice a také florbal za tým FBC Štíři.

Ivan Nestával v dresu budějckých Šťírů.

Řekněte, dělají si hendikepovaní sportovci mezi sebou ze svých hendikepů legraci?
Legraci si ze sebe samozřejmě bez problémů a rád udělám, ale rozhodně to není tak, že by se sto procent humoru soustředilo na vozík. V případě, kdy ano, vycházím spíše z aktuální situace. Rozhodně mi ten „černý“ humor nevadí, ale také ho nemusí být přespříliš. S klukama z týmů do sebe taky docela rýpem a děláme si ze sebe srandu, ale jak říkám není to vždy o hendikepu.

Co vám jako vozíčkáři chybí ve veřejném prostoru? Ať už jde o to, o čem se mluví, nebo bezbariérovost na úřadech a podobně.
Nejvíce mi asi chybí dobře přístupné hospody, možná to zní humorně, ale je to tak, protože večer s přiopilém stavu je opravdu nepříjemné řešit bariérovost. Také jsou místa, kam se sám vůbec nedostanu, ale taková místa tím pádem nevyhledávám. Jinak mě nic nenapadá, vždycky by to mohlo být lepší, ale tak už to prostě je.

Dají se shrnou nějaká specifika života na vozíku, která si lidé běžně neuvědomují?
Život je samozřejmě odlišný, ale pokud ho vozíčkář vede aktivně, až tak velké rozdíly oproti zdravým lidem nejsou. I na vozíku jde vést naprosto plnohodnotný život.

Už jste zmínil, že studujete psychologii na Jihočeské univerzitě. Proč si vybral tenhle obor?
Abych byl upřímný, asi mě k tomu vedla potřeba pomoct lidem, kteří zažívají podobnou situaci jako kdysi já. Také mi někdo kdysi pomáhal, a tak bych to teď chtěl oplatit a být ten který pomůže.