Z práce na trénink. Ženský fotbal v Česku potřebuje profesionalizaci, říká hráčka Chelsea Kateřina Svitková

Jak vzpomínáte na vaše fotbalové začátky?
Nebylo to úplně jednoduché. Měla jsem problémy s tím, abych se soustředila jen na fotbal, protože jsem byla hyperaktivní dítě. Řešila jsem spoustu věcí okolo a bylo těžké mě zaměstnat jen jednou věcí. Pamatuji si, jak mi rodiče vyprávěli, že jel kolem hřiště vlak a já přestala hrát a koukala jsem na něj. Vždycky jsem ale měla radost z toho, že jsem si mohla jít zahrát fotbal. Když jsem dostala balon, byl to vždycky nejlepší dárek. V první třídě jsem byla jediná, co si o přestávkách chtěla jít s klukama zakopat. Pak se to překlopilo v to, že i některé spolužačky chtěly jít hrát, ale kluci chtěli jen mě. Proto jsem někdy musela začít říkat: „Jestli chcete abych hrála, půjde i ona.“

Často se mluví o mládežnickém fotbale chlapců. Jak je to ale s mládežnickým fotbalem dívek? Mají dostatečnou pozornost a podporu?
Dneska je to už úplně jinde, než kde to bylo za mého dospívání. Dříve bylo málo holčičích týmů. Dělali jsme to tak, že řada holek trénovala s klukama, když jim to bylo dovoleno. O víkendech jsme se pak sjeli a hráli jsme zápasy proti klukům nebo jiným holčičím týmům. Já měla výhodu, že jsem byla v Plzni, kde jsme měli holčičí tým a zároveň jsem trénovala s klukama, „Viktoriánama“. Takže jsem měla obojí. Dneska už týmy jako Sparta, Slavia nebo Viktorie mají mládežnické ženské týmy a jsou na tom dobře. Mají zkušené trenéry a poměrně slušnou podporu.

Roste nám tady generace dívek, které mají našlápnuto k angažmá v nejprestižnějších fotbalových ligách?
Co vím, tak třeba ve Slavii jsou například velice šikovné Lucie Bendová a Lucie Kroupová. Obě patřily už od mladších žákyň mezi nejlepší hráčky a ví se o nich dlouho. Pokud jim to vydrží a budou na sobě dál pracovat, určitě z nich budou hlavní hvězdy A týmu. Myslím, že je super, že jsme mohli v České televizi vidět semifinále a finále ženského EURA. Je potřeba, aby mladší generace dívek a vlastně i holčičky viděly, že tenhle sport má publicitu i v ženské kategorii a třeba je to motivovalo k tomu, aby se tomuhle sportu začaly věnovat. Naopak kluci díky tomu mohou mít jiný názor na to, zda přijmout holky fotbalistky mezi sebe. Kdo na tyhle přenosy koukal, může určitě potvrdit, že i ženský fotbal má kvalitu. Bohužel i dnes se najde spousta lidí, co se podivuje nad tím, že i ženský hrají fotbal. Pořád je tu v Česku stereotyp, že je to mužský sport. Ve světě na to ale takhle nahlíženo není. Pokud se člověk podívá do historie, tak ženský fotbal měl velkou popularitu před první světovou válkou a v průběhu války. Pak byl zakázán a ženy ztratily nějakých padesát let, než se opět obnovil. To se teď snažíme dohnat a musím říct, že se ženský fotbal neskutečnými kroky každoročně přibližuje tomu mužskému. Je to rozhodně nejrychleji rostoucí ženský sport. To dokazují i studie.

Jaké jsou takové nejčastější předsudky?
Jak jsem říkala, s předsudky se setkáváme. Občas narazíte na názor, že by ženská měla být za sporákem, že je to chlapský sport atd. Ženský fotbal je přitom úplně stejný, jako ten mužský. Máme stejná pravidla a nevidím důvod, proč by se mělo říkat, že je ženský fotbal jiný než ten mužský. Nikdo taky nepodceňuje nebo nezpochybňuje třeba ženský tenis. Proč by to tedy tak mělo být u fotbalu? Musí se změnit vnímání širšího okolí fotbalu.

Jak je to v Anglii? Je pohled na ženský fotbal jiný?
Určitě tam má ženský fotbal lepší pozici, ale všude najdete zamindrákované lidi, kteří kydají špínu skrze sociální sítě. Ve výsledku jim je jedno, jestli je to ženský fotbal nebo něco jiného. Rozdílů ale najdeme spoustu. Jen třeba v návštěvnosti. Zrovna před chvílí jsem koukala, že se do dneška, tedy ani ne do poloviny sezony, přišlo na ženský fotbal podívat přímo na stadiony skoro 350 tisíc diváků. To je neskutečné číslo. Většina těch zápasů navíc běží v televizi, kde na to koukají miliony lidí. Všichni si tu jsou vědomi toho, že ženský fotbal má svou kvalitu a díky publicitě může růst. Také tomu samozřejmě pomohlo finále EURA, které Angličanky vyhrály. I tak jsem vloni cítila větší zájem o ženský fotbal, než předloni. Jsem tu třetí sezonu a cítím stoupající tendenci. Nad tím, jak to posunout dál, přemýšlí vedení týmů, ale i samotné hráčky. Společně se snažíme vytvářet lepší podmínky pro fotbalistky, které přichází.

A ruku v ruce s tím jdou nejspíš i lepší finanční podmínky v ženském fotbale, že?
Zlepšuje se to také především díky tomu, že se zprofesionalizovávají ligy. Anglická liga začala být plně profesionální před třemi lety. Teď se přidává i Španělsko a za chvíli by se měla přidat i Itálie. Je to takový začarovaný kruh. Pokud chcete zprofesionalizovat ligu, musíte dát hráčkám lepší platy, aby byly ochotné přestat pracovat a uživily se jen fotbalem. Vezměte si, že trénujeme čtyři až sedm hodin denně. K tomu by se jen těžko hledala práce. Nároky tady jsou podstatně větší a projevuje se to v kvalitě ligy.

Kolik si vlastně vydělá fotbalistka v české nejvyšší lize, která není profesionální?
Já si myslím, že průměrně hráčka v top týmu v Česku bude mít 30 tisíc hrubého.

Což v poměru s časem, který jí příprava zabere, není moc. Jak jde skloubit práce a prvoligový fotbal v Česku?
Je to těžké. Některé fotbalistky ještě studují, jiné chodí do práce. Všechny holky se ale snaží najít práci, která jim bude vycházet vstříc. Tím, že to není profesionální, tak jim tréninky zabírají dvě až tři hodiny denně. I to je ale komplikace. Navíc, když hrajete venku, musíte tam jet a zabere vám to celý den. Pak taky ty špičkové české týmy hrají evropské poháry, takže jste několik dní pryč. Některé holky pracují na poloviční úvazek, jiné zase na plný a ve volnu si nadělávají hodiny. Vím, že některé vstávají v pět ráno, aby mohly být v práci dřív a v šest večer jdou z práce rovnou na trénink. Pak neodpočívají a přichází častější zranění. Dokud se i české týmy nezprofesionalizují, tak hráčky nebudou podávat nejlepší možné výsledky. 

Čím začala profesionalizace ženského fotbalu v Anglii? Pomohl třeba také zájem televizí?
Asi ano. Tady se nejprve domluvila práva v televizi. Nejprve vysílali jeden zápas týdně, teď se to zvyšuje. Přichází na to, že se na ženský fotbal dívá dostatek lidí a má cenu tomu dávat prostor.

Pojďme k vašemu přestupu ze Slavie do West Hamu. Byla jste první Češkou v anglickém fotbale. Slavie sice patří mezi českou špičku, ale i tak to musel být obrovský rozdíl. Jak jste se sžívala se změnami?
Nebylo to jednoduché. Byla to spousta změn. Člověk se na to asi nemůže nijak připravit. Hrozně moc jsem si přála vyzkoušet zahraničí, ale přišel covid a já přestupovala do Anglie v té době. Nikdo nevěděl, co bude a jak to bude. V té době byl problém sehnat i byt. Jelikož mám navíc psa, tak mi nemohl s hledáním pomoci ani klub. Do té doby bylo všechno super. Měla jsem v Praze byt, dokončila jsem bakaláře a v Anglii jsem musela zase se vším začít nanovo. Tady jsem hrávala v základu, bývali jsme ve čtvrtfinále Ligy mistrů a všechno bylo super. Já se ale rozhodla, že se chci posunout dál. Taky jsem chtěla zjistit, jaké to je žít v zahraničí. Proto jsem do toho šla a musela jsem se v tom naučit plavat.

Po příchodu se mi změnil trenér a navíc jsem prodělala zranění. V té době to bylo vážně těžké. Do té doby jsem nebyla zraněná víc než týden. Tehdy ale přišlo zranění, které jsem léčila víc než měsíc. Do toho neustále přicházely a odcházely hráčky, což se tak pravidelně nestává v českých podmínkách. S novým trenérem přišla změna postu, na kterém jsme nikdy nehrála. I na to jsem si musela zvykat.

Co bylo nejtěžší?
Z mého pohledu jazyk. Absolutně jsem neuměla anglicky. Ve škole jsem byla dobrý student, ale angličtina nikdy nepatřila mezi předměty, co jsem měla ráda. Chodila jsem proto na doučování a ani po něm to nebylo jednoduché. Snažila jsem se to dohnat, jak to jen šlo. Trvalo tři čtvrtě roku, než jsem se s holkami v kabině začala bavit. Jsem člověk, který je hodně komunikativní, potřebuji s lidmi v týmu mluvit, povídat si o tom, čím si tým prochází. Proto to bylo hodně těžké. Navíc jsem po příletu musela kvůli covidu všechno řešit telefonicky, takže to bylo s mou angličtinou ještě těžší. Navíc jsem tam byla jediná Češka, takže jsem trochu strádala. Měli jsme v týmu holky ze čtrnácti zemí a většina z nich buď někoho v týmu už znala z předchozího působiště nebo měly stejný jazyk. Já se proto upínala na ty, které na tom byly podobně, jako já.

Jak velký rozdíl byl v náročnosti ligy?
Velký. Fyzicky i technicky to bylo jinde. Člověk se s tím ale musí nějak popasovat.

Vloni jste z West Hamu přestoupila do Chelsea a v Anglii jste už jako doma. Je angažmá „na ostrovech“ splněný sen?
Je to jeden z mých snů. Mám jich ale víc.

Byl na druhou stranu nějaký moment, kdy jste přestupu do Anglie litovala?
Ježiš, těch bylo. Samozřejmě, že člověk ví, že by bylo pohodlnější, zůstat v Česku. Měla bych o mnoho starostí méně, měla bych kolem sebe mé kamarády a rodinu. Takových momentů, kdy jsem zalitovala, bylo mnoho. Brzy to ale člověka přejde. Uvědomuji si, jaké mám štěstí. Jsem tu už doma, Anglie mi rychle přirostla k srdci a ráda se sem vracím.

Upozorňujete na nedostatky v české ženské fotbalové reprezentaci. Co vás štve?
Je to jednoduché. Kdybych to měla shrnout, tak je to obrovský nevyužitý potenciál. Rozhodně máme na to, dostat se na závěrečný turnaj. Jen potřebujeme, aby se vše ve správný moment sešlo.

V reprezentaci nejste nováčkem, máte na svém kontě desítky startů. Mění se ta situace v ženské reprezentaci k lepšímu?
Určitě ano. Lhala bych, kdybych řekla opak. Teď jsme na jiné úrovni, než když jsem do reprezentace přišla. Navíc teď budeme hrát Ligu národů, takže přibydou zápasy, ve kterých o něco jde. To by nám mělo hodně pomoci s nervozitou. Bude to pozitivní změna. Dalo by se říct, že se to vytížeností hodně posouvá k mužskému fotbalu. Určitě budeme muset řešit, jak to hráčky vydrží po zdravotní stránce. A zase se vrátím k úvodu – pomohlo by zprofesionalizování ženského fotbalu v Čechách, minimálně u top týmů. Tak, aby to pro holky byla práce na plný úvazek a mohly se věnovat také regeneraci.