Každý pátý Čech podle posledních čísel zažil domácí násilí, které nemusí být zpravidla fyzické. Téma, které je ve společnosti často přehlíženo a bagatelizováno, se snaží dostat do povědomí Michaela Studená, která společně s poslankyní Barborou Urbanovou založila projekt Pod svícnem. Ten pomáhá především obětem. Zároveň společně apelují na zákonodárce, kteří mají ve svých rukou legislativní změny. Nejen o tom se Michaela Studená rozpovídala v dalším díle seriálu Bez servítků.
Základní otázka, kde je vlastně hranice domácího násilí?
Domácí násilí začíná a končí tam, kde dochází k ponižování druhého člověka. Nemusí to být dané jen fyzicky, ale také psychicky. To je právě ten rozdíl mezi normální hádkou a psychickým násilím, protože v hádce padají argumenty. Můžou být hlasité, může to být křik, ale pořád to jsou argumenty. U psychického násilí jdete neomylně na tu nejcitlivější část člověka. Mluvíte o dětství, minulosti, komplexech a všem, co je citlivé. Proto sem patří i sexualizované násilí, protože intimita je něco křehkého, kdy se odevzdáváte tomu druhému. V partnerském vztahu tomu, koho milujete. Právě proto může být ponižování také v téhle oblasti. Ponižovat můžete také toho druhého ekonomicky, kdy děláte vše pro to, aby byl na vás partner ekonomicky závislý. Může jít také o sociální izolaci, kde se snažíte zabránit, aby neměl kontakt s někým jiným. Aby si nemohl takříkajíc stěžovat a byl víc zranitelný.
Patří mezi stereotypy, se kterými se setkáváte, to, že domácí násilí je zpravidla fyzické?
Ano, je to tak. Osobně si myslím, že bude do budoucna velmi těžce postižitelné, aby bylo trestáno psychické domácí násilí. Naprosto rozumím tomu, že to dokáží odhalit pouze specializovaní soudní znalci nebo psychoterapeuté, na druhou stranu psychické násilí formuje vaši osobnost do budoucna. Psychické násilí je navíc jediné, které je obsaženo ve všech násilích, jak ve fyzickém, tak například i v sexuálním. Psychické násilí vás totiž zpracuje, abyste byli tou obětí.
Mluvíte o tom, jak je složité dokazovat psychické násilí. Cesty takového dokazování ale jsou. Není to tedy tím, že jsme v tom trochu pozadu?
Určitě v tom pozadu jsme. Máte lékařské zprávy, řadu dalších důkazů a i tak je ambice státního zastupitelství nebo soudní moci opravdu potrestat toho násilníka skutečně malá, až je to smutné. Vždyť si vezměte, jaké nejtvrdší tresty tu padají. Třeba kolem čtyř let odnětí svobody? Co to v dnešní době je. Pak vidíte zmrzačené malé miminko, které se nemohlo bránit a je nade vši pochybnost, kdo je násilník a ten pán dostane čtyřletou podmínku?
Proč padají tak nízké tresty?
Je to několik rovin. Často to začíná u policistů, kteří nejsou vždy proškoleni. Co vím, je, že proškolením prošlo zhruba devět tisíc policistů z celkového počtu zhruba čtyřiceti tisíc. Máme navíc specializovaná pracoviště pouze ve velkých městech, jako třeba v Praze a Brně. Empatický postup ze strany policie je přitom nesmírně důležitý, málokdo si to uvědomuje. I když máte pochybnosti nebo člověku nevěříte, stačí mít empatický přístup. S těmi pochybnostmi si potom poradí soudní moc, vy tam nejste od toho, abyste rozhodoval o tom, zda je jeho výpověď pravdivá. Proto musíme klást důraz na to, aby bylo co nejvíc policistů proškoleno. Setkáváme se s případy, kdy oběť přijde na služebnu nahlásit domácí násilí a ze strany policie je vše bagatelizováno a viktimizováno. Například slovy typu: „To jste vydržela tak dlouho? To se vám asi líbilo, ne?“
Sobota, 29. dubna 2023, 16:23
Svět se změnil. Cítím to ve vodě. Cítím to v půdě. Cítím to ve vzduchu… Domácí násilí, téma, které bylo ještě před rokem na okraji zájmu i pozornosti, najednou na okraji nestojí a my se tak týden co týden v médiích dočítáme o hrůzách, které si...
S tím se skutečně setkáváte?
No jistě. Poslední takový případ mám ze včerejška, kdy mi psala mladá holka, že po třech letech konečně utekla od muže, se kterým žila a ten jí dělal brutální věci. Šla to nahlásit na policii a tam jí řekli, že kdyby to bylo tak strašný, uteče dřív. To je jen důkaz, že řada policistů má nulové znalosti z oblasti psychologie. V pozici takové oběti přemýšlíte úplně jinak, než by přemýšlel někdo v běžné domácnosti. Chcete prostě každý den přežít. Představte si, že ten násilník vám každý den vyhrožuje, že se zabije. V ten moment si ta oběť říká, že by mohla za smrt někoho. A proto neodchází. Agresor může taky každý den vyhrožovat tím, že zabije vás nebo vaši rodinu. To vše jsou nepředstavitelné věci. Setkáváme se také s oběťmi, které zažily týrání už v dětství a mají pocit, že jejich život nemá hodnotu a takhle to vlastně běžně chodí.
Mluvila jste o nedostatečné empatii některých policistů. Kritická jste ale také k soudní moci.
Ano, poslední dobou je totiž nízká ambice za podobné věci ukládat vyšší tresty. Vezměte si, co se nedávno stalo v případě těch šesti zneužitých chlapců. Podmínka? Vážně? Nebo je tady případ toho pána, co zmrzačil malé dítě. Policie to bagatelizovala a státní zástupkyně navrhla dvouletou podmínku. Pojďme se zaměřit na to, abychom neměli plné věznice lidí, kteří páchají hospodářskou trestnou kriminalitu a pojďme za mříže posílat lidi nebezpečné pro společnost. Podmínku dostává spousta lidí, kteří nejsou nebezpeční jen pro svou rodinu, ale také pro okolí. Když takový člověk bude venku, najde si někoho jiného. Také si může říct, že když dostal jen podmínku, soud vlastně neshledal žádné závažné provinění a tím své chování omlouvá.
Soudci u nás nemají povinné školení, takže se nemusí nijak dovzdělávat. Naštěstí u státních zástupců je ta situace trochu jiná, takže doufejme, že dojde k nějaké lepší evoluci. Určitě je to ale běh na dlouhou trať.
Vlnu kritiky ze strany odborné veřejnosti vyvolala slova policejního prezidenta Martina Vondráška. Ten během rozhovoru pro pořad Spotlight řekl, že ženy si „velmi často“ oznámení o sexuálním násilí vymýšlejí. Později ale své vyjádření mírnil. Jak na vás působí, když podobné autority bagatelizují takové činy?
Vezměte si, že podobná slova řekl policejní prezident. Šéf soudcovské unie pak řekne, že se u nás dávají podmínky, které jsou ale velmi dlouhé a přísné. To jsou slova, která nahrávají tvrzením, že je tu vše v pořádku a není co řešit. Tak to ale není. Pojďme si říct, že realita je jiná. Na severu je úplně normální, že když týráte dítě, tak dostanete hodně silný trest. Zatímco u nás se o tom mluví ve chvíli, kdy nějaké dítě zabijeme.
My?
Ano, protože to není jen rukou násilníka, který má hlavní odpovědnost. Roli tam hraje spousta článků, od OSPODu až po zmíněnou policii. Pak se divíme, že se tu něco takového děje, přitom na samotné bagatelizaci se podílí řada z nás.
Minimálně z médií se ale zdá, že se o téhle problematice mluví víc a víc.
Když jsme do tohohle před rokem a něco šli, tak jsme měli pocit, že to bylo trochu „pole neorané.“ Jediný, kdo tady o tom nějak otevřeně mluvil, byla Lucie Hrdá z Bez trestu a o sexuálním násilí lidé z Moderní sebeobrany. Často jsme se setkávali s tím, že to nikoho nezajímá. V moment, kdy jsme začali dělat osvětu, trochu po svém, otevřelo se doslova peklo. Začaly na nás lítat příběhy, u kterých si člověk řekne, že se to nemohlo ani stát. Jenže když vidíte rozsudek od soudu, uvěříte, že to tak skutečně je.
Do té doby jste byla podnikatelka, teď jste se vrhla do tohohle. Jak se to na vás podepisuje?
Poprvé v životě mám supervizi, což je člověk, který dohlíží na to, abych uměla pracovat s traumatem někoho jiného. Musím si také udržet nějaké hranice směrem ke své práci. Není jednoduché odepisovat lidem, kteří vám píší, že se chtějí zabít nebo chtějí sdílet svůj problém s vámi o půlnoci. To vše se na vás podepisuje. Ze začátku to bylo horší, protože jsem nebyla připravená na tu intenzitu. Chtěli jsme dělat jen menší osvětovou kampaň. Nakonec to ale nabralo na obrátkách. Hodně mi na čištění hlavy pomáhá běhání. To, co dělám, by nešlo dělat bez podpory těch nejbližších. Také mi hodně energie dodávají hrdinové a hrdinky, tedy oběti, které takhle nazýváme, tak nebýt jich, tak neděláme to, co děláme. Když máme nějaké společné setkání, je to jako koncert. Chodí za námi lidi, objímají nás a říkají, že jsme jim zachránili život. Někdy je to hodně dojemné.
Změnil se váš pohled na dnešní společnost?
Rozhodně. Tušila jsem, že to není dobré, ale tohle jsem nečekala. Domácí násilí bude ve společnosti vždy a nikdy to úplně nevymýtíme. Zjistili jsme ale, že dvacet až dvaadvacet procent lidí zažilo domácí násilí. To je hrozné číslo. Pořád je to ale jen číslo. V moment, kdy začnete odhalovat ty příběhy, tak tomu koukáte z očí do očí. Čtete, jak holku týrala rodina a je na antidepresivech. Další holku mlátila také rodina a pak ji znásilnil skautský vedoucí. Nakonec si ji navzájem prodávali tátové kamarádů. Neděje se to ve filmech, děje se to třeba i vedle v ulici.
Jak v člověku, který se během svého života setkává s podobnými situacemi, probudit to, aby si řekl o pomoc a přijal to, že se děje skutečně něco, co není běžné?
Často jde o lidi, kteří vůči takovým situacím neumí být imunní. Když se vám něco podobně traumatizujícího stane v dětství, tak pomalu ale jistě ztrácíte hranice. Protože vás lidé kolem učí, že když uděláte to a to, tak vás někdo bude mít rád. Když ti tady strejda bude moct strčit penis do zadku, tak tě někdo bude mít rád, protože rodiče si tě nevšímají a on potom jo. Je to strašný, ale děti to nechápou. Oni si to nezracionalizují. Nedojdou za paní učitelkou a neřeknou jí to. Když se vám stane něco tak strašného, tak si zapamatujete ten vzorec, že musíte dělat něco speciálního, aby všechno bylo v pořádku. Vždycky bychom měli té oběti vyjádřit podporu. Nutno dodat, že z podobné situace se jde dostat, ale nikdy se z ní nedostane oběť sama. Je to dlouhá práce terapeutů a nikdy není jasné, zda na tom ten člověk na konci té cesty bude tak, jako jedinci, kteří měli víc štěstí.
Čtvrtek, 25. května 2023, 12:00
Bojovnice Martina Ptáčková se může už v pětadvaceti letech pochlubit osmi tituly mistryně světa. Přehled jejích aktivit ale nekončí zápasy v ringu. Jelikož se sama v dětství setkala se šikanou, snaží se dětem s podobnými příběhy pomáhat. Spolu s...
Představa domácího násilí je většinou taková, že je pácháno muži na ženách. Jak často se na vás ale obrací muži, na kterých je pácháno domácí násilí?
Je jich tak zhruba kolem třinácti procent. Často mají strach a nechtějí své příběhy dávat ven. Ženy jsou v nějakém zveřejňování svých příběhů otevřenější. Mužům se přitom často dějí stejně závažné věci. Zneužívání, týrání, to všechno muži zažívají.
Máte zkušenost také s tím, že by se na vás obrátil nějaký násilník s tím, že potřebuje pomoct se změnou svého života?
Stalo se nám to jednou. Předali jsme rady a kontakty, ale vlastně nevím, jak to celé dopadlo.
Jaký je postup, pokud vás kontaktuje oběť s tím, že se potřebuje vymanit z domácího násilí, které na ni páchá například její manžel?
Vždycky tomu člověku vyjádříme důvěru a vysvětlíme mu, že u nás má bezpečné prostředí. Tím to začíná. Klasická věta na druhé straně je něco ve smyslu: „Dobrý den, já nevím, jestli to sem úplně patří a když si čtu ty vaše příběhy, tak mi přijde, že to není dost…“ A pak na vás ten člověk spustí ten „žár pekel“, co si prožil. To vše si vyslechneme a na základě toho doporučíme odborníky, právníky nebo psychology. To můžeme mít také díky našim dárcům, kterých si neskutečně vážím za jejich finanční podporu, která jde ze sta procent na terapie nebo právní zastoupení. Ani koruna nejde na provoz. Zpět k otázce. Nikdy lidi k dalším krokům nepřemlouváme. Jedinou výjimkou je, kdy jsou v tom děti. Často nám oběti říkají, že jsou v domácnosti děti, ale nedotýká se jich to. Ona to ale není pravda. Vždycky se jich to dotýká. Buď jsou toho svědky a mohou si udělat špatné vzorce do budoucna, nebo nám zatajují, že to násilí probíhá také směrem k dětem.
Největší průšvih je, že u nás se to dítě nedomůže jakékoliv pomoci. Pokud jde za učitelem nebo doktorem, kteří mají ohlašovací povinnost, tak se nemá, jak dostat z násilné domácnosti. Jaký je tedy výhled? Takový, že půjde do dětského domova, kterým rodiče neustále straší? Pokud mohu apelovat na jedinou věc, je to fakt, že pokud jste v násilné domácnosti s dítětem, zdrhejte. Hned. Těch dětí se to opravdu vždy dotkne a ty vzorce si nesou do budoucna.
Určitě se ale setkáváte s argumentem, že není tak jednoduché odejít. Třeba i z finančních důvodů nebo ze strachu.
Tomu úplně rozumím, ale je potřeba si říct, že pokud bych neměla na dárek k Vánocům nebo narozeninám, tak to, že odejdu, je ten největší dárek, který tomu dítěti můžu dát.
Koho primárně se domácí násilí týká?
Na domácím násilí je fascinující to, že není racionální. Prostupuje všemi socioekonomickými skupinami. Děje se u vysokoškoláků, u lidí se základním vzděláním, děje se ve všech krajích, napříč věkovým spektrem i finančními situacemi obětí i násilníků.
Jaká je vlastně vize Pod svícnem do příštích měsíců a let?
Moje osobní vize je taková, že chci, aby naše děti vyrůstaly ve světě, kde si můžou najít partnera, který za sebou nebude mít takovéhle věci. Díky tomu budou mít vyrovnaný svazek. To je moje základní vize. Chci, aby naše děti měly pocit, že tu mají zastání, pokud se něco stane a podle toho je nastavený i systém. Také chceme některé věci protlačit do legislativy. Týkají se zákona o domácím násilí nebo redefinice znásilnění. Chceme, aby tu bylo takzvané znásilnění z podstaty. Tedy pokud bude znásilněno dítě pod dvanáct let, nebylo by možné, aby to soud smrsknul na nějaké pohlavní zneužití, protože dítě dalo souhlas. Z podstaty věci vám prostě jedenáctileté dítě nedá informovaný souhlas k sexu. Ani nemůže. To jsou takové moje vize do budoucna.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
