Divadlo F. X. Šaldy si knihu ke svým 140. narozeninám zasloužilo, říká spoluautorka Jarmila Levko

Jaký vůbec první zážitek vám utkvěl v paměti ve spojitosti s libereckým divadlem?

Pro mě, když se řekne divadlo, tak to znamená spoustu dobrých lidí a přátelství na celý život, která se táhnou už od mých studentských let. Liberecké divadlo jsou pro mě hlavně lidé v něm.  Mé studentské vzpomínky jsou spjaté s působením ve studiu pod vedením režiséra Václava Martince a také s rokem 1989. Vždycky jsem chtěla v divadle pracovat, ale pro absolventku technické vysoké školy to bylo poměrně vzdálené. Povedlo se mi to až v roce 2011, kdy jsem šla do výběrového řízení na post ekonomického náměstka. Vůbec to nebyl můj sen a do žádné jiné společnosti, než do divadla bych na takovou pozici nešla. Je to nevděčná práce, držet finanční otěže a vyplňovat mnoho tabulek, hlášení a všelijakých zpráv. Byly to krušné tři roky, ale nakonec to pro mě byla výhoda, když jsme šla do výběrového řízení na ředitele za odcházejícího Martina Otavu. Dávalo mi to náskok před ostatními uchazeči, protože jsem dobře znala provoz a věděla, co je potřeba udělat, kde jsou silné i slabé stránky divadelního provozu.

Divadlo a lidé v něm je dalo by se říci vaše druhá rodina a splněný sen v podobě vysněné profese. A svému divadlu jste nyní jako dárek k narozeninám „nadělila“ knihu o něm?

Myšlenka na její vznik přišla asi před třemi lety. S blížícím se výročím jsem si uvědomila, že téměř každá takto významná divadelní budova má svou knihu, jen to naše ne, máme jen brožuru, která se týká umělecké činnosti. Ale přímo o budově žádná fotografická kniha nevyšla. A tak jsem si řekla, že ke 140. narozeninám by si ji divadlo zasloužilo. Velmi se mi líbily knihy fotografa Jiřího Jiroutka Fenomén Ještěd a Už nejdu do Ještědu. Chtěla jsem, aby naše kniha byla trochu jiná než ty klasické, aby vyprávěla příběh budovy a našli jste v ní i něco nečekaného – přesně v duchu zmíněných knih. Proto jsem oslovila právě Jiřího Jiroutka. Já jsem se nakonec po dohodě s ním stala spoluautorkou a doplnila knihu texty.

A jaký příběh vypráví texty v knize? Asi tedy nepůjde o příběhy osobností, které divadlem prošly?

Ano, nejde o lidi, ale o budovu. Snažila jsem se čtenáře nepřehltit fakty, chtěla jsem, aby byly čtivé a člověk se neztrácel v množství jmen a letopočtů. Texty tu jen dokreslují příběh fotografií. 

Procházení archivů a pátrání po dokumentech jistě nezabralo jen pár týdnů. Jak dlouho jste knihu připravovali?

Trvalo to tři roky. Začali jsme tím, že jsem vymysleli koncepci a pak vymetali různé archivy i zákoutí divadla. Na některé objevené kousky jsem skutečně pyšná. Například ve státním archivu se objevil na čtyři kousky rozpadlý zelený plakát, který Jiří složil a doretušoval tak, aby vznikl celek. Nejdříve jsme si lámali hlavu, co za divný plakát to je.  Byl tam datum otevření divadla 29.9.1883, ale nebyl tam uveden název hry – tenkrát se hrál Vilém Tell. Takže o pozvánku na první představení zjevně nešlo. Nakonec jsme dohledali, že se plakát jmenuje Divadelní zpráva a jeho prostřednictvím tehdejší ředitel divadla oznamoval otevření nové divadelní budovy. Lidé se tu mimo jiné dočetli třeba jména všech tehdejších zaměstnanců. Plakát byl už tak rozpadlý, že jsme ho, řekla bych, zachránili, za pár let by ho asi už nikdo dohromady nedal.

Překvapilo vás něco, když jste objevovali materiály v archivech nebo při procházení divadla?

Divadlo jsme měla prozkoumané už z období, kdy se prováděly různé rekonstrukce. Je tam spousta zajímavých zákoutí a při rekonstrukcích se objevovali zajímavé věci -  třeba podpisy stavitelů pod portálem nebo zbytky původního štuku na rákosu. Moc mě potěšila kronika z doby rekonstrukce v roce 1969, kdy tehdejší zaměstnanci udělali krásné album, vylepili do něj fotky, udělali popisky strojem na barevné papírky, nalepili novinové články o rekonstrukci, kde mimochodem už tenkrát byla vidět investigativa – například titulek „SVED ohrožuje divadlo“, článek byl o firmě SVED, která nestíhala termín dokončení. Album se našlo u správce budov a jsem moc ráda, že se jeho část do knížky dostala.  Měla jsem z toho dobrý pocit, že se nám povedlo zachránit kus historie. Papír ani fotky nevydrží věčně, za dalších dvacet, třicet let už tato kronika nemusí existovat.

V knize čtenáři mimo jiné najdou také řadu různých plánů a stavebních dokumentů?

Mým velkým snem bylo najít projekty ze soutěže na stavbu divadla, které se Fellner a Helmer (architekti, kteří vyprojektovali liberecké divadlo, pozn. red.) neúčastnili - ti byli osloveni později napřímo, protože vítězné projekty ze soutěže se zdáli tehdejším radním příliš drahé. Paradoxně se ale ani Fellner a Helmer do požadovaného rozpočtu nevešli. Snažili jsme se pátrat po soutěžních projektech v českých archivech, ve Vídni, ale bohužel se je dohledat nepodařilo.  To mě mrzí. Víme, kteří architekti se soutěže zúčastnili, ale projekt už nikdo neuvidí. Přece jen je to 140 let.

Ale dochoval se projekt z 50. let, kdy se plánovala přístavba obřích moderních křídel k historické budově. Při pohledu na ten nákres jsem si říkala, jak je dobře, že nebyly na dostavbu peníze a že vlastně nedostatek peněz nemusí být vždy na škodu. Jsem ráda, že naše divadelní budova přestála až do dnešní doby bez větší újmy ve své původní kráse.

Pokud byste měla nastínit, jak je kniha rozdělená. Na co se mohou čtenáři těšit?

Knížka má čtyři části. První část je o tom, jak se divadlo stavělo a co stavbu provázelo, tam jsou historické fotografie a pohlednice.  Druhá je o proměnách budovy v čase, tedy o úpravách a rekonstrukcích. Pak je tu část se současnými fotografiemi divadla, jeho interiéru i exteriéru a poslední část je věnována zákulisí, místům, kam se divák běžně nepodívá.

Současnost předpokládám představují zejména fotografie Jiřího Jiroutka?

Správně. Jsou to překrásné fotografie, s duší, které mapují divadlo ze všech stran. Zvenčí i zevnitř, honosné prostory z divácké části interiéru i prostory zákulisí, šatny, fundusy kostýmů, vlásenkárny i technické vybavení.

Práci na knize bohužel poznamenal osobní příběh Jirky Jiroutka. V době, kdy finišovaly přípravy na odevzdání všech fotografií a textů grafikovi, postihla Jirku mozková příhoda a on na té knížce od toho okamžiku nemohl spolupracovat. To byla velká rána. Stáli jsme s jeho rodinou a grafikem Martinem Pouzarem před rozhodnutím, co s tím. Nakonec jsme se rozhodli, že knihu zkusíme dokončit. Už kvůli Jirkovi, který na přípravě udělal obrovský kus práce. Za pomoci „ajťáků“ se nám podařilo připravené fotografie vydolovat z jeho počítače a pokračovali jsme pak s Martinem Pouzarem sami, byla to neveselá práce.  Často jsme seděli u počítače a říkali si, jak by to Jirka udělal nebo jak to myslel. Dokončení knihy bez jejího hlavního autora je zvláštní, hořká zkušenost. Přesto si myslím, že je to lepší varianta než zahodit roky práce a dopustit, aby jeho překrásné fotky libereckého divadla zůstaly navždy někde v šuplíku.  Já věřím, že až se Jirkův zdravotní stav ještě trošku zlepší,  bude mít z té naší knížky radost.