Nakouknout do opravdového a nedotčeného prostředí, které nemá podobu komercializace a byznysu. Okusit na pár dní tradiční život v matriarchálním světě malé čínské komunity Mosuo. To zůstane na dlouhou dobu mou úžasnou vzpomínkou Liberečáka Jaroslava Čapka, který se do světa Mosuo vydal.
Mosuo ale bojuje o přežití, čínskými úřady nebylo, i když třeba ne úplně úmyslně, uznáno jako oficiální etnikum, raději se ale vydejme za Mosuo osobně, přesvědčit se o tom, jak že je to s jejich odlišností od ostatních národnostních menšin.
Mosuo jsou svými tradicemi a zvyky odlišní od ostatních možná až surrealistickým způsobem, a pokud ne surrealistickým, pro většinu z nás hodně netradičním. Mluví se o nich jako o poslední matriarchální společnosti “na světě”, která plně dodržuje všechny charakteristiky matriarchátu. Mosuo jsou nejen odlišní, ale i natolik silní, že se jim podařilo přestát silné restrikce a zákazy některých tradic a zvyků pro ně tolik specifických. Silnou dávku sebezapření musela menšina ukázat za dob vlády Mao Zedonga a příslušníků jeho Rudé Gardy v 50. letech. Kulturní revoluce měla na svědomí zákaz téměř všech matriarchálních prvků, kdy na řadu přišly nucená manželství, postihy za tajné scházení nemanželských párů, zesměšňování na veřejnosti, zatykání, vyslýchání doprovázené mučením. Krutá léta kulturní revoluce vyústila v úbytek populace a v současné době se populační čísla Mosuo pohybují někde kolem 40.000 zbylých, kteří se krátce po roce 1976 hrdě navrátili k jejich ne úplně běžnému způsobu života.
Pokud se chcete vydat po stopách Mosuo, měli byste toulavým botám zavelet směr jihozápadní Čína, provincie Yunnan, region Yongning, jezero Lugu. Do hornatých oblastí Himalájského předhůří, provincie sousedící na severu s Tibetskou autonomní oblastí, na východě pro svou kuchyni vyhlášeným Sechuanem, na západě s Barmou/Myanmarem.
Tyrkysově modrá voda, kolem dokola se tyčící hory a na jejich vrcholcích skály, nekonečné lesy, neutichající zpěv ptáků rozlehající se po nevelikém, ale malebném údolí, které se stalo domovem Mosuo. Nadmořská výška je 2.650 m.n.m a zimní období jsou tu celkem nehostinná. Připočítáte-li vlhkost vzduchu kolem 90 procent, teploty kolem nuly se stávají nepříjemně vlezlé a chlad se vyloženě vkrádá pod kůži. Celoroční průměrná teplota je něco kolem plus dvanácti stupňů, v letních měsících pak rtuť teploměru nepřehoupne plus dvacet čtyři stupňů celsia, léto trvá ani ne dva měsíce a po zbytek roku se da počasí přirovnat k evropskému pozdnímu podzimu. V zimních měsících jsou tu minimální srážky a slunce ukazuje svou tvář každý den, noci jsou jasné, plné hvězd, to ovlivňuje teplotu, která často padá i pod nulu. Tepelná izolace na domech není, vytápění v domech je jen snem každého, kdo tu pobývá, jediným způsobem, jak se ohřát, je tepelná matrace a hodně silná duchna, pod kterou se na noc schoulíte. Ráno za rozbřesku nezbývá než nabrat teplo do kapes a čelit zimě do doby, než slunce vystoupá výše na obloze a začne svými paprsky rozdávat blahodárné teplo.
Malebnost kraje a pohádkové východy slunce kompenzují nepříjemné vlhko a chlad. Než se stačíte vzpamatovat, už vás hřeje slunce do tváří a vy se můžete spokojeně vydat posnídat teplou nudlovou polévku s čínskými plněnými knedlíky, popít čaj z Jačího másla v jedné z restaurací na břehu jezera a pokud vás ani tohle nezahřeje, ještě je tu možnost vyrazit pěkně po ránu do přilehlých kopců a na všude se tyčící skaliska. Výstup o pár set metrů výše vás v nadmořské výšce nad dva tisíce metrů nad mořem patřičně rozproudí už po několika minutách. Pokud budete mít štěstí, na cestu vás doprovodí nejen zpěv ptáků, ale i líbezné tóny operet neustále vycházejících z každodenně dobře naladěných Mosuo žen.
“Zanedbávají výchovu vlastních dětí,“ „Mosuo ženy jsou promiskuitní a podporují v regionu prostituci," „Mosuo muži jsou lenoši a nechávají za sebe pracovat ženy,” jsou jen některé z mýtů, které se síří převážně čínskou veřejností.
Ať tak či onak, pokud se snažíte číst mezi řádky, zmocní se vás potřeba se Mosuo zastat, postavit se za jejich tradice, kulturní hodnoty a nevšednosti. Muži nepracují jen v hodně přeneseném slova smyslu. Jejich podíl ve společnosti je ovlivněn historií. V dobách nedávno minulých museli muži cestovat za obchodem do vzdálených končin a domů se vraceli na krátkou dobu jednou za čas.
V historii žili Mosuo muži nomádský způsob života, ženám tudíž geneticky přirostlo správcování hospodářství. V dobách minulých byli muži nuceni odjíždět za obchodem do vzdálených a hornatých oblastí Tibetu. Hlavním centrem obchodu ještě v druhé polovině dvacátého století bývala tibetská Lhasa (odtud pak zboží putovalo po hedvábné stezce dále do Indie a na Dálný Východ). Cesta trvala kolikrát i několik měsíců a muži trávili na cestách měsíce. Tady se dá říci, že pramení počátek matriarchátu, kdy se ženy musely naučit všemožným pracím, které v jiných společnostech zastává populace mužská. Pro příklad, cesta z jednoho z větších měst na břehu jezera Lugu, Luoshui do Lhasy a zpět trvala mezi čtyřmi až pěti měsíci, dost dlouho na to, aby se dala propásnout komplet jedna celá sklizeň (cesta vede převážně vysokohorským terénem a byla tak uskutečnitelná pouze v jarních, letních a podzimních měsících), ženská část populace se musela naučit chopit pluhu a zorat pole, zasít a zasadit, pokosit, nastřádat dřevo na zimu, sem tam opravit střechu nebo pást dobytek. Sama dlouhodobá pouť mužů za obchodem nebyla žádným medem a po návratu zpět do rodného kraje se muži dlouho nezdrželi. Pokud vše šlo podle plánu a ženy držely se vším tempo, na muže už většinou čekal další náklad a brzký - pokud ne okamžitý - návrat do sedla a cesta zpět za obchodem. Možná vám už dochází, kde, jak a proč zakořenily matriarchální tendence a tvrzení o lenosti místních mužů se ne úplně zakládají na pravdě.
Mosuo mají původ v tibetských končinách a od nepaměti pro ně bylo jednodušší obchodovat s Lhasou než třeba s Pekingem a vůbec čínskou většinou Han. Tibet pro ně byla historicky domovina, do Yunnanu odešli za jednodušším životem, historie však stála proti a to, co se původně jevilo jako odchod za lepším životem, se otočilo ve století těžkého boje o přežití, boje s chudobou a nehostinnými podmínkami místního kraje. Díky přetrvávajícím obchodním vztahům s Tibetem se Mosuo o sebe postarali bez jakékoliv podpory od okolního světa. Pomalu jediným způsobem přisunu hotovosti do správního střediska Ninlang (město je dodnes považováno za hlavní město a kulturní centrum pro všech čtyřicet tisíc Mosuo) byl chov a následný prodej koní, rukodělné výrobky, lov divoké zvěře a prodej kožešin. Z utržených peněz se nakupovaly potraviny, látky na oděvy, stavební materiál, pracovní nástroje, čaj, léčivé byliny, selata, jehňata, kuřata a v neposlední řadě Jačí mláďata. Jak hraje v životě Mosuo stejně důležitou roli jako u Tibeťanů. Proč? Jačí máslo! Tibeťané i Mosuo považují Jačí máslo za “posvátný astrální dar”, alchymii Nebe, Vody, Slunce, Země a Hor. Jačí máslo je důležitým prvkem na výrobu másla, které se pak dále zpracovává několika způsoby. Vyrábí se jednou za měsíc lunárního kalendáře a slouží při rituálních obřadech (křest novorozenců, balzamování těl umrlců, výrobu klášterních relikvii a soch, odpustky bohům), na kosmetické účely (kondicionéry, zvláčňující krémy, rtěnky a masti) a jak už bylo zmíněno, na výrobu Jačího máslového čaje, kterým se podle tradic hostí každý návštěvník, cizinec, ale i tulák. Je skutečnou delikatesou, mnohým vzdáleně připomínající žitnou kávu. My osobně jsme se při ochutnání shodli spíše nad chutí podobnou černému čaji s mlékem. Ať tak či tak, chuť je hodně tučná, vyžaduje odolnější zažívací system. Po ochutnání jsme zůstali věrni zelenému čaji a kávě s mlékem.
Jak že je to s novými přírůstky a zanedbáváním jejich výchovy? I tady jsou logická odůvodnění vyvracející nepravdivá tvrzení, hodně podobná těm o lenosti mužů. Výchova dětí určitě není zanedbávaná, je jen jiná, odlišná, je zkrátka Mosuo. “Ermi” je mezi Mosuo slůvko, které by mohlo v hodně volném překladu znamenat něco, co u nás doma matka. Překlad by však byl víc než volný. Najít doslovný překlad pro toto slůvko by nejspíše vyústilo ve složeninu slov matka-sestra-bratr-teta-strýc-babička-děda-sestřenice-bratranec-kamarádka-kamarád. Výchovu dítěte od jejich narození přebírá nejen jeho biologická matka, ale i zbývající členové sdílející společnou domácnost. “Ermi” jsou tak pro dítě všichni, kteří žijí s potomkem ve stejném domě, anebo “přes ulici”. Starší bratři a sestry, ženy, a pokud jsou přítomní, tak i muži. Dítě není plně fixováno na svou biologickou matku, ta je něco jako hlava rodiny a již několik týdnů po porodu, po tom, co se do těla navrátí dostatek sil, musí zpátky do pracovního shonu. Biologická matka je většinu času doma nepřítomna – nezapomeňte, někdo musí orat pole, krmit dobytek, doslova obstarávat chod domácnosti.
Novorozenec tak vyrůstá pod dohledem ať už starších sourozenců, tet, babiček, strýců, dědečků, zkrátka kohokoliv, kdo je zrovna po ruce. Dítě vidí svou matku pouze po večerech u společné večeře, nebo když se poštěstí ráno u snídaně a u oběda. Děti jsou uvědomělé kulturních tradic, nepovažují to za zvláštní, když je třeba, ratolesti pohlídá sousedka, kterou bude dítě nazývat jak jinak než Ermi.
Tady by bylo na místě zmínit jedno tabu, které se v domácnosti Mosuo neporušuje. Je neslušné mluvit, ptát se a celkově se zmiňovat o partnerských vztazích. O sexuálním a partnerském životě se u rodinného krbu nemluví. Otázku typu “Kdo je tvůj tatínek?” nebo ”Kde máš tatínka?” je nepřípustné vyslovit. Pokud by se tak stalo, uzavřete si cestu do srdcí Mosuo a způsobíte si mezikulturní srážku. Po svém biologickém otci se nepídí děti, ten zůstává tajemstvím pro matku, neměl by se pídit ani ten nejzvědavější turista.
Nemajetnický vztah k dítěti se odráží i na přístupu k adopci. Když se stane, že některá ze sousedních rodin nemůže přivést na svět potomka vlastními silami, jsou podarovány potomkem jedné z rodin okolních (slovo adopce je další, které v místním slovníku neexistuje, a lidé zde skutečně hovoří o darování). Nikdo to nepovažuje za zvláštní, adopce je vlastně taková součást sousedské výpomoci.
Jak můžete sami usoudit, Mosuo výchova je spíše než zanedbávání, zcela nezaujatá a otevřená. Je přerozdělena mezi dědečky, babičky, sestry a bratry za účelem ponechání svobody matce. Ta je přece hlavou rodu a má povinnost starat se jeho blaho. V několika uplynulých letech se děti, spolu s pomocí od organizací dobrovolníků, Čínské vlády a projektů v oblasti založených podílejí na vytvoření písemné formy jazyka, na projektech pro podporu zachování kulturních tradic, výstavbě nových budov skol, vylepšování systému vzdělávání, kulturním rozvoji regionu, někteří odchází za životem do větších měst, kde je snazší vydělat peníze a podpořit tak rodinu.
Přístup k výchově dětí může někomu připadat prazvláštní, Mosuo děti se nejeví nijak abnormální. Ba naopak, dělají svému jménu čest a nezdají se na venkovním světle zanedbané.
Napsal Jaroslav Čapek
Dokončení příště
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
