Elektronická evidence tržeb. Lze vůbec vybírat daně a neštvat přitom lidi?

Na druhé straně barikády stojí samozřejmě tradiční protivníci Andreje Babiše, ale také asociace sdružující drobné živnostníky, zastánci minimálního státu, odpůrci orwellovského velkého bratra a, snad proto že je „měsíc březen – daní čas“, i řada „obyčejných“ daňových poplatníků. Evidovat, nebo neevidovat tržby? Lze vůbec tento spor rozsoudit?

Objektivně je třeba říci, že mnohé argumenty ministerstva financí jsou korektní. Systematické vyhýbání se daňovým povinnostem, v některých odvětvích více, v jiných méně, je sice zvýšením disponibilního důchodu pro konkrétní jedince neodvádějící daň, na který však doplácíme my všichni. Stát totiž nerespektuje daňové příjmy jakožto klíčový vstupní ukazatel při určování velikosti výdajů, takže bez ohledu na daňové výnosy utrácí na dluh, co se do nás poplatníků vejde. Mnohdy velmi neefektivně.

A to je problém. Řada kritiků elektronické evidence tržeb, a nemusí jít hned o podvodníky nebo defraudanty, totiž s tímto bičem na podnikatele nesouhlasí pouze z principu. Proč financovat další Blanky a Opencard, nepovedené dálnice, zfušované IT zakázky a další zbytečné  úřady? Představte si poctivého podnikatele, který dře od rána  do západu slunce, shání zakázky, aby uživil dvacet zaměstnanců a sebe k tomu. Zastání u státu žádné, neproplacené faktury raději ignoruje a jen tiše doufá, neboť ví, že soud o ně by trval několik let. Administrativa spojená s podnikáním je absurdně složitá, e-agenda v podstatě neexistuje a na úřadech pravidelně narazí na otrávené úřednice s pohledem „Co po nás zase chceš? Nemáš nic jinýho na práci? Pche, prej podnikatel.“ – známe to asi všichni. A tento podnikatel přijde večer domů a zjistí, že klíč k veřejným financím leží údajně v jeho firmě, protože je podvodník a neplatí daně. Znám pár takových případů a nedivím se jim, že Babišovi nejdou na ruku.

Vyjma výše zmíněného principu je nabíledni také hrozba zvýšené administrativy, nákladů spojených s pořízením elektronických pokladen, se zavedením internetu na všechna obchodní místa (ne všude je to tak jednoduché jako v Praze), nejistotou ohledně fungování systému... Zkrátka strach spojený s něčím novým. U některých typů živností se přitom s hotovostí téměř nesetkáte a tam kde ano, se i elektronickým tržbám navzdory zákazník s obchodníkem dokáží dohodnout tak, že bude neoficiální transakce vyhovovat oběma stranám. Všechny náklady spojené s elektronickou evidencí tržeb budou přitom obchodníci přesouvat na spotřebitele, takže můžeme očekávat růst cen. Tvrdit, že elektronická evidence tržeb je úplně k ničemu, si přesto netroufám.

Dlouhodobě však tvrdím, že daňový patriotismus v České republice neexistuje. A je to chyba politiků a jejich úředníků, jelikož nehospodárně zacházejí s našimi penězi. Nežijeme ve Finsku ani ve Švýcarsku, ale v zemi Karlů Havlíčků Borovských –neplatit daně není nic, za co by se u nás slušný člověk styděl. Teď jde o to, kde začít. Jestli u těch příjmů, které prostřednictvím nejmodernějších metod – a elektronická evidence tržeb je jen začátek, to mi věřte – ministerstvo financí vysaje z kapes daňových poplatníků, nebo u výdajové strany rozpočtů a efektivnějšího hospodaření.

Já hlasuji pro druhou možnost. Ta se samozřejmě s elektronickou evidencí tržeb nevylučuje – pokud bude MF systém průběžně vylepšovat, respektovat přitom veřejné mínění kritizující princip „s tankem na komára“, jak se dříve běžně stávalo, může být dobrým komplementem pro snižování daní v budoucnu (mimochodem – co tak slíbit třeba právě tohle?).

Když někomu vezmu peněženku, je to krádež. A když mu z ní vezmu jen 15 % a nazvu to daní z příjmu, nebo mu vezmu 21 % pod označením DPH? Kdepak, daně prostě nikdy nebudeme platit tak rádi jako dárek pro naše blízké nebo dobrou večeři. Ale pokud budeme cítit, že se politici k daním chovají odpovědně, určitě daňovou povinnost přijmeme o trošku lépe.

Politici, úředníci, snažte se! Máte to ve svých rukou!

Napsal Aleš Rod, Malostranská Drbna