Psí zápasy sleduju od té doby, co jsem si pořídil štěně fakt hodně často. Vypuknou většinou tehdy, když k nám přijde někdo se psem nebo když potkáme nějakého psa v parku. Je to vždycky neskonale krutá podívaná. Takové psí zápasy jsou skvělým zpestřením například nečekané návštěvy. Nemusím pouštět žádnou hudbu nebo dokonce televizi, stačí jen sledovat, jak si psi jdou po tepnách a případně přijímat sázky.

Minulej víkend jsme si řekli, že si uděláme výlet na nějaký pěkný místo, kde se můžou lidi projít a pséčci proběhnout. Nebo naopak, prostě jak kdo chce. Sestava výletníků byla následující. Kuba, se kterým píšu pro Drbnu, jeho čuba Samantha, moje Terka, naše štěněcí čuba Kambodža a já.

Mít štěně je super. Akorát si musíte odmyslet, že zpočátku vyměšuje výhradně doma, okusuje nábytek, žere trus ostatních psů a zvratky lidí z víkendu, krade kusy oblečení a tajně si je v pelíšku cupuje. Na ulici se pak roztomilé štěndo čas od času prostě zasekne a nechce jít dál, takže pak vypadáte jako tyran zvířat, když jste holt nuceni trochu škubnout vodítkem a ukázat, že se prostě dál půjde, protože se přece nestanete psím otrokem.

Ahoj, jsem Ivo Spisar a od tohoto roku píšu pro Drbnu. V redakci jsme se rozhodli, že zkusíme spustit blog o životě štěněte, se kterým asi měsíc žiju. Říkali jsme si, že prima název blogu by byl „Něco něco čili život štěněte,“ ale to už tady bylo. Napsal to tehdá nějakej Karel, takže jsme se rozhodli pojmenovat to Zápesník. Budeme se snažit to vydávat pravidelně, ale když nebude co psát, nebudeme tlačit na pilu. V dnešním prvním díle vám teda povím, jak jsem se ke svému štěněti vůbec dostal.

V Hrádku bude v úterý asi celkem veselo. Demonstraci proti umělým potratům si tam naplánovalo sdružení Stop genocidě. Jejich akce bývají často vypjaté a nebývá daleko k ručnímu vyřizování názorů. Součástí demonstrací jsou totiž informační panely, které srovnávají vyvražďování ve Rwandě s potraty.

Pomoc jeden druhému není v Bakodu ničím neobvyklým, nikdo za to neočekává na zpět žádnou finanční kompenzaci, vše je jen vůlí dobrého srdce. Život ve vesnici se pro každého, kdo se zdrži delší dobu než pár týdnů, stane pobyt v oáze klidu s možností asimilace do místního prostředí

Jarda Čapek pro Drbnu píše svoje dojmy z cest, ke čtenářům se zatím dostal jen cestopis z Kambodže, ale už teď můžeme prozradit, že si u nás přečtete i zážitky z Číny. No a tak nás napadlo, že Jardu trošku vyzpovídáme před tím, než se do té Číny vydá a zprostředkuje nám první zkušenosti s touhle zemí.

Přes víkend se věci rozkládají v hlavě a já musím nejprve vyřešit byrokratické záležitosti. Končí mi vízum a je třeba ho nechat prodloužit. Nemám byznys víza, které je většinou dlouhodobějšího charakteru s platností až dvanáct měsíců.

Pobyt ve vesničce je jedna velká lekce, a čím déle zůstanete, tím více zdomestikujete. Jste více a více v kontaktu s dětmi a jejich život se stane i vaším. Někdy se pozastavujete nad tím, jak je možné, že tak líně vypadající dny mohou tak rychle plynout.

Život ve vesnici je velice primitivní všemi směry, čistění zubů tak není jediná věc, která bývá zanedbávaná. Sto procent příjmů vesničanů pochází ze zemědělství. Je to jediný způsob obživy a příjmů, není neobvyklé, že v době sklizně děti přestanou chodit do školy, protože rodiče potřebují každou pomocnou ruku.