PĚT OTÁZEK PRO: Na člověka jde závrať při pohledu do hloubky naší nevědomosti, říká spisovatel Štěpán Kučera

V anotaci knihy Projekt Gilgameš se píše, že se s nadsázkou dotýká smyslu vyprávění příběhů, lidského života i touze po nesmrtelnosti. Čím je kniha pro vás, řešíte podobné otázky v sobě?
Ne že bych umíral touhou po nesmrtelnosti, ale je pravda, že tyhle „věčné“ otázky mě zajímají. Dodneška není s konečnou platností vyřešené ani to, odkud se vzalo lidské vědomí, které nám vůbec umožňuje si takové otázky klást – na člověka jde závrať při pohledu do hloubky naší nevědomosti. Chtěl jsem se na to celé podívat trochu jinak, proto jsem vypravěčem románového příběhu udělal umělou inteligenci, počítač.

V Projektu Gilgameš se dotýkáte také environmentálních témat a píšete i o proměně lidstva, aby planeta přežila. Jak vnímáte současnou nesmiřitelnost dvou táborů dohadující se o klimatické změně?
Zdá se, že environmentální krize se stala součástí „kulturní války“ v rozdělené společnosti. Ten konflikt do sebe vtáhne bezmála každé téma od uprchlíků přes inkluzi ve školství po sňatky homosexuálů. Je to škoda, protože planetu máme jenom jednu, a jestli se stane neobyvatelnou, doplatíme na to všichni. Pořád chci věřit, že nás to globální ohrožení nakonec spojí.

Cervantes v zajetí pirátů

Kniha vyšla letos, co máte v plánu dál, pracujete už na nové knize?
Nedávno vyšly ještě Povídky pro Duhu, sborník povídek současných českých spisovatelů a spisovatelek na téma „divočina“, kde jsem byl v roli spolueditora; výtěžek z prodeje knížky půjde na podporu Hnutí DUHA. Teď dokončuju pro jeden chystaný brněnský sborník povídku o tom, jak Brno navštívil slavný Buffalo Bill. A rozmýšlím si příští knížku, která by měla být o spisovateli Miguelovi de Cervantes a epizodě jeho života, kdy byl v zajetí alžírských pirátů.

Píšete také texty kapele Minimax. Jak k této spolupráci došlo a co vám přináší?
Liberecký kytarista Karel Pazdera mi nabídl, abych pro jejich kapelu zkusil napsat nějaký text. Zkusil jsem to a vzešla z toho dlouhodobá spolupráce myslím k oboustranné spokojenosti. Přináší mi to radost i zábavu, zvlášť když potom slyším „svoji“ písničku na koncertě a můžu sledovat reakce posluchačů – je to jiná, bezprostřední zkušenost, kterou jako autor knížek moc nemívám.

Žijete v Liberci, a přitom jste z Jablonce. Liberečáci s Jablonečáky se většinou špičkují. Jak to máte vy? Proč jste se z Jablonce přestěhoval do Liberce? A jaké vidíte rozdíly mezi Libercem a Jabloncem?
Špičkují se, asi jako sourozenci nebo kamarádi u piva. Přestěhoval jsem se do Liberce za ženou, ale časem se budeme stěhovat zase do Jablonce, takže vesmír zůstane v rovnováze. Liberec teprve pořádně objevuju, bydlíme na rochlickém sídlišti, jehož okolí prozkoumávám společně se svým synem, zvlášť různé kouty nové divočiny, lesíky a strže, nacházíme maliny a ostružiny kousek za paneláky, kde by je člověk nečekal. . . Jinak rozdíly oproti Jablonci jsou dané hlavně jinou velikostí – Liberec je univerzitní město, má bohatě vybavenou knihovnu, v ulicích tu potkáte víc cizinců. . . Ale zajímavé mi přijde spíš, co obě města spojuje: poněkud přehlíživý vztah někdejších vládnoucích kruhů k veřejnému prostoru, a naproti tomu aktivity různých občanských spolků – v Liberci se zachraňuje kino Varšava, v Jablonci městské lázně, v Liberci podporuje živou kulturu knihkupec Fryč, v Jablonci zase knihkupec Opatrný, v obou městech žije a tvoří spousta zajímavých umělců.