Jeho budoucí směřování ovlivnila v dětství maminka, která koupila domů šicí stroj Lada. Tehdy pětiletý Pavel Lukáš z Liberce se na něm už odmala začal učit, a nakonec se stal pánským krejčím. Jako střihač se dostal k filmu, zahraničním produkcím a podílí se na tvorbě kostýmů seriálů Brittania, Wheel of time, ale třeba i české Marie Terezie, kde jeho práci můžete vidět třeba na Vojtěchu Kotkovi. Nyní se Lukáš vrátil do Liberce, kde si otevřel dílnu. I proto je naším dalším (NE)OBYČEJNÝM.
K práci u filmu se dostal vlastně náhodou. „Bylo to přes kamarádku, se kterou jsem v Liberci kdysi spolupracoval. Na Liberecku se hodně točí a ona byla na správném místě. Já zrovna seděl v jedné fabrice v automotive, kde mě prudil šéf a já si říkal, že na to nemám. Tak jsem ji zavolal, jestli třeba nepotřebují přišívat knoflíky. No a ona mi nabídla rovnou dělat střihače na Britannii,“ usmívá se.
Seriál z produkce HBO ho tak vrhl rovnou do seriálové mašinérie. Lukáš se pohybuje v části, která se věnuje kostýmům. „Dělá na nich tým lidí. Já stříhám, dělám s výtvarníky a vyjasňujeme si, jak to má celé vypadat. K ruce mám krejčí a zodpovídám za to, že se všechno stihne udělat včas,“ vysvětluje.
Rukama mu prošly stovky herců, práce s nimi je podle jeho slov v něčem složitější a v něčem zase jednodušší. „Oni mají tu zkušenost a na kostýmní zkoušky chodí často. Vědí, jak se u krejčího chovat,“ ukazuje jedno z pozitiv. „Na druhou stranu všichni herci a herečky, a herci především, čím dál tím více potřebují vypadat hubeně a vysportovaně. Od toho se pak odvíjí zkoušení kostýmů. Pánové si začínají trochu vymýšlet, že by se v tom kostýmu ani poté nemohli hýbat. Dodají vám míry, které jsou třeba o dvě konfekční míry menší a pak se diví, že jim kostýmy nesedí,“ směje se.
Je sice pánským krejčím, zrovna nedávno ale pracoval s jednou z nejznámějších britských hereček Helen Mirren, pro kterou připravoval kostýmy na film White Bird, který se natáčel také v Česku. Kostýmy pro tento snímek vymýšlela Jenny Beavan, která už má ve své sbírce tři Oskary.
Práce s návrháři filmových a seriálových kostýmů ale podle Lukáše umí být i celkem náročná. „V lepším případě dostanu návrh, ale ne všichni výtvarníci se zatěžují tím, že dělají návrhy kostýmů. Občas vám donesou třeba jen fotky nebo vám hodí látku a řeknou ,udělej mi z toho hezké halenky‘ nebo něco,“ směje se.
Lukáš jako střihač kostýmů to pak musí připravit, udělat střihy, nastříhat a vést krejčí na základě diskusí s výtvarníkem tak, aby se to ušilo, jak se to má ušít. „Něco se dělá ručně, něco na stroji, něco se musí udělat i okšlivě, aby to vypadalo, že si to ten člověk dělal doma na koleně,“ popisuje.
Podle něj se pak u filmových a seriálových produkcí často objevují stresové situace. „Přichází hromada různých problémů, že se vyprané košile srazily a teď musíte řešit, co s tím, protože není čas na to ušít nové. Nebo se něco dělá z kůže a polovině krejčích na tom nešijí stroje,“ pokračuje. A problém podle něj může být i to, že se režisérovi třeba některý kostým nelíbí. „Přicházejí změny, že třeba večer před natáčením režisérka zjistí, že nechce bílé šaty, ale chce zelené šaty a přes noc se musí ušít nové,“ říká Lukáš s tím, že podobné situace se objevují spíš u seriálů. „Je velký rozdíl mezi filmem a seriálem. Film se dlouho připravuje a pak poměrně rychle natáčí a vše je dáno, není to takový stres. Seriály trvají i několik měsíců, ke změnám tam dochází mnohem častěji,“ dodává.
Přidává ale i jednu historku o hvězdách filmu. „Jednou mezi natáčením mi ráno zvoní telefon a v něm se ozvalo: ,Mluvíte Anglicky? Tady je Rosamund Pike a my máme večer v neděli předávání Globů. Já bych měla nějaké dostat. Jenže jsem v Praze a nějak mi nesedí šaty. Potřebovala bych to zabrat, nemohl byste přijet a nějak mi s tím pomoct?‘ Nakonec to naštěstí dopadlo tak, že si vybrala jiné šaty a já tam jet nemusel,“ vzpomíná se smíchem a hovor od hlavní hvězdy seriálu Wheel of Time a mnoha dalších snímku Rosamund Pike.
Krejčím se Pavel Lukáš nevyučil, ale šití a střihy ho začaly zajímat už když mu bylo pět let. „Naši si koupili šicí stroj šlapací Ladovku v bazaru v Jablonci. Tehdy byla strašná nouze o šicí stroje, byl rok asi 1979. Matka, která pracovala ve Skloeportu a nemá ráda ruční práce, se přihlásila na kurz šití, pak jsme občas doma mívali tichou domácnost a nesměli jsme ani dýchat když šila, protože jí to šití hrozně lezlo na nervy,“ směje se dnes. Jenže šicí stroj ho odmala přitahoval, a tak se na něm už jako malý špunt učil. „Za dobré známky mi matka koupila třeba kus látky na 5. květnu, kde byla prodejna střihů střihová služba Vkus. Ve starém obchoďáku mi zase jednou koupila tesil za 78 korun metr na kalhoty. Vzal jsem si svoje kalhoty a zkoumal jsem, jak je to udělané. A tak jsem se to naučil,“ popisuje své střihačské začátky.
V dílně nabízí Pavel Lukáš originální kousky.V Liberci pak na vysoké škole vystudoval obor Oděvnictví, největší škola ale podle něj přišla na civilce v libereckém divadle. „Potkal jsem tam echt krejčí, takoví už dnes nejsou, protože jsou dávno v penzi, většina z nich. Ti mě naučili nekonfekční práci. Aby se jeden výrobek udělal na míru. Hodně mi dala pánská střihačka Lída Jodasová, od té jsem se tu práci s návrhem snažil odkoukat. I když je návrh krásně namalovaný, stejně tam je spousta věcí, které z toho návrhu musíte vydedukovat, a to vás ve škole nenaučí,“ říká.
Nyní se Pavel Lukáš vrátil do Liberce, kde žijí jeho rodiče. A to i přes dlouhodobé nabídky na práci v Londýně, Budapešti nebo Římě. „Musel jsem to odmítnout, jsem tu kvůli našim, kterým je přes osmdesát. Musel jsem to teď trochu opustit, chodím za rodiči, měním jim žárovky a pytlíky do vysavače a řeším, kam se jim poděl zvuk v televizi,“ bere situaci s nadhledem.
V Liberci si ale otevřel vlastní dílnu. Zákazníci ji najdou na Husovce naproti nemocnici. „Chci se profilovat pro pány i dámy. Jsem zvyklý na tvořivost a kdybych tady dělal pánské krejčovství, tak bych v lepším případě dělal jen hezké obleky. U dámských návrhů se člověk víc vyřádí,“ říká.
Prací pro liberecké muže by se podle jeho slov nejspíš neuživil. „Liberečtí muži jsou více technicky zaměření a potřebují mít návody k použití k těm svým bundám a potřebují tam mít ty sloupce vody a nepromokavost. Když jim řeknete, že používáte vlnu z australských ovcí, ze které je pak látka utkaná v severní Anglii, tak to pro ně není dostatečně zajímavé,“ uzavírá se smíchem.
Foto Luboš Vrabec, archiv Pavel Lukáš
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
