Neděle 11. 1. 2026 | Svátek má Bohdana
Sobota, 10. ledna 2026, 14:52
Když byly Hana a Eva Dopitovy z Liberce teprve dospívající děvčata, slíbily si, že se jednou budou vdávat společně. Přání si 10. ledna roku 1976 vyplnily. Kdeže by je ale tehdy napadlo, že se ve stejné obřadní síni v radnici v Liberci znovu společně se svými muži sejdou také ke zlaté svatbě. Osud jim však dopřál, a tak se právě dnes sešly oba páry na stejném místě spolu se svými rodinami, aby společně symbolicky potvrdily své ano, které svému partnerovi dali před půlstoletím. Láska z obou manželských párů i jejich rodin byla téměř hmatatelná, a tak všechny přítomné napadla tatáž myšlenka: ať jim to společné štěstí vydrží co nejdéle.
Hana se se svým budoucí manželem Bedřichem seznámila už na základní škole, oba totiž pocházejí z Liberce. „Studium na střední mezi nás postavilo stovky kilometrů a v té době jsme se v ulicích Liberce potkávali jen sporadicky. Přelomový byl jeden ze Silvestrů, kdy přeskočila ta pravá jiskra,“ popisuje Hana Tandlerová začátky společného vztahu, v jehož počátku stála i jedna smutná událost. „Byli jsme zrovna spolu na zámku ve Frýdlantě, když se spustila bouřka. Při ní, bohužel, od blesku vyhořel dům mého manžela. No a jak se říká, v nouzi poznáš přítele... a z přítele, tedy ze mě, se vylíhla láska na celý život,“ říká Hana.
A co jí na Bedřichovi zaujalo? „Asi nemůžu pojmenovat nějakou konkrétní vlastnost nebo věc, ale bylo to něco, co bych nazvala osobní charisma, fluidum. Prostě najednou přesně cítíte a víte, že to je ON, prostě pan DOKONALÝ,“ dodává Hana, která velkou část života pracovala v mateřské škole, později podnikala a věnovala se také předškolnímu poradenství.
Ze společného manželství mají dva syny a teď už jim dělají radost i vnoučata. V současné době žijí v Kutné Hoře.
Eva se s budoucím mužem Jindřichem seznámila na chmelové brigádě. „Bylo to poblíž Rakovníka, kam jsme jezdili na konci prázdnin pomáhat. Já jsem byl na čtyřech takových brigádách, s Evou jsem se seznámil tuším na třetí. Ale všiml jsem si jí už dříve ve škole,“ podotýká Jindřich Záklasník.
Záskalníkovi zůstali v Liberci, žijí v domě, kde donedávna žili i rodiče obou sester. Život jim nadělil syny Pavla a Martina a později také vnoučata.
Eva pracovala na katastru nemovitostí, kde prokazovala svůj smysl pro přesnost, detail a trpělivost. Volný čas pak aktivně doplňovala sportem a turistikou. Jindřich má sport a turistiku zamilované úplně stejně. Působil jako geodet.
Že se sestry provdají společně v jeden den, si slíbily už v dospívání. „A pak se čas naplnil a vyšlo to. Sice my jsme plánovali svatbu později, někdy v letních měsících, nicméně situace se vyvinula jinak. Sestra čekala miminko, tak jsme se dohodli na termínu 10. ledna 1976,“ vypráví Hana.
Obě nevěsty měly stejné šaty, ženichové měli stejné obleky. „Museli jsme si je nechat ušít, to je jasné, v té době to jinak nešlo, žádné půjčovny nebyly. Zvolily jsme šaty v barvě lila, což bylo v té době netradiční, protože se téměř všechny nevěsty vdávaly v bílém. Pánové měli světlé, béžové obleky,“ popisuje Hana. Stejné měly nevěsty i svatební kytice. „S těmi byly potíže, protože v té době se v lednu daly sehnat možná karafiáty, ale my jsme měly přání mít ve svatební kytici gerbery. A to se nám nějakým zázrakem povedlo,“ dodává Hana. Nutno podotknout, že kytici s květy gerber měly obě sestry v rukou i během svých zlatých svateb.
Novomanželé Záklasníkovi (vlevo) a Tandlerovi (vpravo) 10. ledna 1976.
Zatímco letos přijížděly páry k liberecké radnici čerstvým sněhem, před padesáti lety bylo po dešti a všude bylo bláto. „Pamatuji si, jak nás tatínek přenášel, abychom si neušpinily šaty,“ vzpomíná Eva Záklasníková. A taky na to, jak byla obřadní síň úplně plná. „Nějak se rozneslo, že to bude dvojsvatba. Svatebních hostů bylo kolem osmdesáti k obědu. A k večeři nás bylo sto,“ doplnila.
„Svatba byla opravdu dosti veliká, byli to příbuzní ze tří rodin a měli jsme na svatbě 100 lidí včetně přátel a kamarádů. Takže to bylo hodně velké. Zařídili jsme proto hostinu v restauraci Skleník, naproti horním kasárnám. V té době to nebylo vůbec obvyklé. Měli jsme tradiční jídla, svíčkovou a polévku s játrovými knedlíčky,“ vzpomíná Bedřich Tandler. Jeho žena poukázala i na to, že na svatební hostině nechybělo ani jižní exotické ovoce, což byl v lednu roku 1976 téměř malý zázrak.
A únos nevěsty? „Já myslím, že tu moji neunesli. Švagrovou Evu ano, ale že by mi unesli tu moji, si nepamatuji,“ dodává Bedřich se smíchem.
Zlatých svateb obou manželských párů se 50 let po původních svatbách zúčastnili rodinní příslušníci obou párů. Manželé postupně znovu na stejném místě stvrdili svým symbolickým ANO to, co si slíbili už před půlstoletím. Vyměnili si také společně prstýnky. A nechyběly ani slzy dojetí v lavicích, ve kterých obřadu přihlíželi jejich blízcí. „To, že můžeme společně prožít zlatou svatbu, je pro nás radost a jsme za to osudu nesmírně vděční. A že jsme s manželem svoji už 50 let? To je pro mě ohromný dar, za který je třeba osudu poděkovat. A tak mu děkuji,“ podotkla Hana Tandlerová.
Co drží obě manželství stále pohromadě? „No jistěže láska. A to taková ta hluboká, která se projevuje obyčejnými věcmi. Ne dary, ale vnímáním toho druhého: mlčet, když je potřeba, vědět, co tomu druhému udělá radost, i když je to třeba jen vyklizení myčky, oloupání brambor, příprava snídaně. Pak je také důležitá tolerance, ale to je taky dost zprofanovaný pojem. Spíš bych tedy řekla nechtít toho druhého změnit k obrazu svému, ale brát ho takového, jaký je, se vším všudy,“ říká Hana Tandlerová.
Dobré je podle ní mít i společné zájmy. „U nás to bylo společné povolání i stejný vztah k přírodě nebo zájem o sport,“ dodává Bedřich Tandler.
„My jsme neměli společné zaměstnání, nás spojuje možná právě to. Ale řekla bych, že základem je opravdu nechtít toho druhého předělat podle svého, nechat mu osobní prostor. Nechtít ho manipulovat a předělat, protože to se stejně nikdy nepovede a čím dřív na to člověk přijde, tím je soužití příjemnější,“ uzavírá Eva Záklasníková.
Chceš nám něco sdělit?Napiš nám
