V oficiální německé databázi Lost Art, shromažďující informace o uměleckých předmětech ukradených nacisty, je zapsáno přes 200 obrazů, které si přitom mohou běžně prohlížet návštěvníci na státních zámcích Hluboká, Třeboň a Český Krumlov. Další stovky obrazů tam mají brzy přibýt.
Soupis označených výtvarných děl vztahujících se k Česku obsahuje práce autorů jako jsou Johann Georg de Hamilton, Francesco Albani, Martin van Mytens nebo Carl von Blass či Friedrich Gauermann.
Převážně jde o obrazy, kresby, ale třeba i o středověké oděvy, pocházející původně ze sbírek hlubocké větve šlechtické rodiny Schwarzenbergů.
Fakt, že předměty Německé centrum pro ztracená umělecká díla (Deutsches Zentrum Kulturgutverluste) eviduje jako ukradené, vychází ze skutečnosti, že byly v roce 1940 ukradeny gestapem Adolfu Schwarzenbergovi. Souvisí však i s novodobými soudními spory.
O navrácení části rodového majetku usiluje dlouhodobě vnučka Adolfa Schwarzenberga Elisabeth Pezoldová (Adolf Schwarzenberg adoptoval jejího otce Jindřicha; Pezoldová je zároveň adoptivní sestrou poslance Karla Schwarzenberga, pozn. red.).
Obrazy ze zámků Český Krumlov, Hluboká či Třeboň byly do seznamu majetku uloupeného nacisty zapsány na návrh jejího syna Adama Pezolda. Ten se k tomu otevřeně hlásí.
„Udělal jsem to proto, že je to registr nacisty ukradeného majetku a to přesně splňuje definici tohoto našeho majetku. Byl nám nacisty ukraden a už jsme ho nikdy nedostali zpět. Je to snaha ochránit historický majetek rodiny, naplnit poslední vůli mého dědečka Jindřicha a pradědečka Adolfa,“ říká Pezold, který se jménem své matky snahám o vrácení alespoň části majetku v posledních letech aktivně věnuje.
Podle něj je nyní Česká republika jedním z největších držitelů majetku ukradeného nacisty.
„Česko má šanci napravit zločiny, které byly na mé rodině spáchány během druhé světové války a nebyly nikdy napraveny, může dokázat, že je zemí dodržující vlastní zákony a platné mezinárodní dohody,“ říká Pezold s poukazem například na Terezínskou deklaraci, která řeší navracení nacisty zabaveného majetku.
„Předměty, které byly do republiky repatriovány po válce, nelze považovat za nacisty ukradený majetek,“ namítá ale pracovnice českého Centra pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války Jana Jirásková. O tom, že německá databáze Lost Art eviduje stovky českých obrazů, podle svého vyjádření dosud nevěděla.
„Mrzí mne, že se současný demokratický systém stále pokouší ospravedlnit krádež majetku mé rodiny nacisty v roce 1940 a navazující krádež komunistickým režimem. Odmítáním vrácení majetku mé matce Česká republika stále trestá mou rodinu mimo jiné i za odpor mého pradědečka k nacistickému režimu,” reaguje Adam Pezold.
Správci databáze Lost Art připouštějí, že oprávněnost zápisu do registru sice prověřují, ale detailní pátrání nevedou. „Námi zveřejněný seznam předmětů byl zabaven rodině Schwarzenbergů a Pezoldů gestapem v roce 1940. Lost Art Foundation svoje vlastní zkoumání nad rámec základního ověření neprovádí,“ odpověděla na dotaz HlídacíPes.org Betraice Dayeová z Německého centra pro ztracená umělecká díla.
To, že v uznávané celosvětové databázi nacisty ukradeného majetku jsou i díla, která jsou už přes 70 let součástí sbírek českých státních zámků, Česká republika nijak neřeší. „Žádný zástupce České republiky se na nás v této věci neobrátil,“ říká za Lost Art Betraice Dayeová.
Národní památkový ústav, který má trojici zmíněných státních zámků ve správě, přitom přiznává, že o situaci ví.
„Kolegové z Územní památkové správy v Českých Budějovicich tuto informaci již zaznamenali. Ze strany provozovatelů databáze LostArt.de jsme nebyli o záznamech dotýkajících se majetku ve správě NPÚ nijak informováni,“ říká mluvčí Národního památkového ústavu Jan Cieslar.
„Na stránkách LostArt je návod, jak dosáhnout vymazání předmětů z databáze. O to se může ČR pokusit, například s odkazem na ukončené soudy, které se k těmto konkrétním předmětům vztahují,” podotýká Cieslar.
Pokud jde o soudy, ve většině svých žalob na vrácení majetku Elisabeth Pezoldová v tuzemsku neuspěla. Rodině před začátkem druhé světové války patřil nemovitý majetek o celkové výměře 55 tisíc hektarů. Vrácena jí ale byla po roce 1989 jen hrobka v Domaníně u Třeboně.
I spor o ni přitom musel doputovat až k Ústavnímu soudu, který v tomto případě konstatoval, že konfiskací hrobky byla porušena základní práva na soukromý a rodinný život.
„Benešovy dekrety se na majetek Schwarzenbergů nevztahovaly, protože bylo snadné dokázat, že Adolf Schwarzenberg byl loajálním občanem Československa a že byl v opozici k nacistům. Jindřich Schwarzenberg byl zatčen gestapem a vězněn v koncentračním táboře Buchenwald. Adolf Schwarzenberg byl v emigraci v USA, odkud finančně podporoval československou exilovou vládu v Londýně,“ vypočítává Adam Pezold.
Schwarzenbergům nebyl jejich rozsáhlý majetek v Československu po válce zabaven prostřednictvím Benešových dekretů, ale v roce 1947 na základě zvláštního zákona, takzvaného lex Schwarzenberg. Datum před únorem 1948 je zásadní z hlediska restitučních nároků. Pezold ale s výkladem, že o majetek rodina přišla před únorem 1948, nesouhlasí.
„Česká republika a české soudy stále tvrdí, že jsme o majetek přišli před 25. únorem 1948, ale to není pravda. Lex Schwarzenberg je opatření zaměřené proti jediné osobě, proto nemůže být v souladu s ústavou, ale i kdyby byl, aplikovat jej bylo možné nejdříve v červnu 1948, kdy došlo ke zrušení národní správy na našem majetku,“ říká Adam Pezold.
„Nikdy jsme nedostali zpět ani soukromý majetek, třeba ze zámku v Hluboké nám nevrátili ani školní sešity mého dědy nebo rodinné fotografie. Tu fotku, co je za vámi, jsem si musel koupit na e-bay,“ ukazuje Pezold na fotografii stojící na skříňce ve svém pražském bytě.
Lex Schwarzenberg se přitom na osobní věci vztahovat neměl. V zákoně lze skutečně najít mimo jiné tuto větu: „Movitý majetek dosavadních vlastníků, který netvoří příslušenství nemovitostí nahoře uvedených, jako na př. osobní věci majitele, osobní konta, osobní cenné papíry, vklady a pod., zůstává tímto zákonem nedotčen.“
Podle Adama Pezolda do osobního movitého majetku jednoznačně patří i umělecké sbírky, které jeho předci shromažďovali v uplynulých čtyřech staletích.
O konkrétní umělecká díla nyní potomci a příbuzní Adolfa Schwarzenberga s Českou republikou žádný soudní spor nevedou. V registru nacisty ukradeného majetku však stovky obrazů (jež skutečně původně nacisté po roce 1940 rodině zabavili v Československu, v Rakousku i v Německu) zůstávají.
Na otázku, co to znamená pro konkrétní označené obrazy – zda mohou být například zapůjčeny na výstavy do Německa, či jim v takovém případě hrozí zabavení – nedokázala žádná z oslovených tuzemských institucí odpovědět.
„Dopad na konkrétní umělecká díla evidovaná ve výše zmíněné databázi nemůže Centrum pro dokumentaci posoudit. Tento dotaz by měl směřovat na Národní památkový ústav,“ reagovala Jana Jirásková za Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války.
„V tomto případě musí stát, který si díla zapůjčuje, garantovat jejich nedotknutelnost,“ říká za Národní památkový ústav mluvčí Cieslar.
Kruh uzavírá Ministerstvo kultury i Ministerstvo zahraničí, podle nichž jde o téma pro NPÚ, případně Centrum pro dokumentaci.
Co tedy nelichotivý zápis v německé databázi znamená, nikdo neví. Ani k řešení se zatím nikdo nehlásí. Seznam uměleckých děl v registru Lost Art by se přitom podle Adama Pezolda měl brzy rozrůst o další stovky obrazů z někdejší schwarzenbergské sbírky. I tyto totiž Německému centru pro ztracená umělecká díla nahlásil.
Tento text byl původně publikován na portále Hlídací pes.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
