Budoucnost libereckých tiskáren příliš růžově nevypadá

Stejně tak stojí za pozornost i plány související s jejich budoucností, která až tak růžově nevypadá. Město může přijít o vzácný areál, jehož nejstarší části pochází z konce 18. století.

Objekty bývalé tiskárny bratří Stiepelů se dostaly do soukromého vlastnictví v první polovině 90. let minulého století. Od té doby více méně chátrají a nic se s nimi neděje. Za tu dobu několikrát změnily vlastníka a teprve v roce 2010 se objevil první projekt na jejich přestavbu. Návrh zahrnoval částečnou demolici a počítal s výstavbou obytného domu na půdorysu „S“ na ploše, která by vznikla po bourání. Projekt zahrnoval i stavbu podzemích garáží.

Čas plynul, nic se nedělo, až do roku 2014. To se objevil nový projekt, který zahrnoval stejný rozsah demolice, avšak místo výstavby počítá s variantou rozprodání volných pozemků po zbouraných částech tiskáren. A ten je nyní ve hře.

„Bývalé tiskárny nejsou kulturní památkou, ale stojí na území městské památkové zóny. Nejsme nijak nadšeni z plánů jejich majitele, protože zejména ve vnitřních částech nejstarších objektů jsou dochovány unikátní, pozdně barokní prostory nejstarší liberecké manufaktury. Cenný je ovšem industriální areál i jako celek,“ zdůrazňuje Alena Řičánková z Národního památkového ústavu v Liberci, která na čtvrtek 29. ledna, od 18 hodin, přichystala do liberecké knihovny přednášku právě o areálu bývalých libereckých tiskáren. 

Přednáška snad vzbudí zájem veřejnosti o dění okolo bývalých tiskáren a lidé si uvědomí, o jak unikátní stavbu v Liberci jde.
„Rozdělena je do tří bloků, kdy nejdřív seznámím posluchače s tiskařskou rodinou Stiepelů, která vlastnila tiskárny po tři generace. V další části pohovořím o architektonickém vývoji areálu, počínaje nejstarším Bergerovým domem z roku 1781 a dostavbami z 20. století konče. Třetí část bude patřit současnosti a otázkám spojeným s budoucím využitím rozsáhlého areálu, který je ve špatném technickém stavu a zasloužil by si celkovou obnovu. Problematiku je třeba vnímat i v širším urbanistickém kontextu, v němž je vedle budovy zámku a bývalé galerie tiskárna další nevyužívanou stavbou při rušné ulici 8. března,“ shrnula Alena Řičánková.

Pestrý komplex unikátních staveb

Areál libereckých tiskáren začal vznikat koncem 18. století, postupně se rozšiřoval podle potřeb, ať už kvůli manufaktuře nebo i z jiných důvodů. Nestaršími objekty je pětice domů v ulici 8. března, a to pozdně barokní, klasicistní a novoklasicistní čísla popisná 13, 14, 15, 16 a 17. Reprezentativností exteriéru i interiéru, řešeného téměř v zámeckém duchu, vyniká tzv. Bergerův dům čp. 15, který v roce 1791 postavil Johann Josef Kunze pro zakladatele a průkopníka textilní tovární výroby Georga Bergera. V zadním traktu domu od roku 1798 fungovala první liberecká textilní manufaktura, jejíž původní půdorysné, hmotové a prostorové řešení je dodnes zachováno in situ, včetně schodiště a rozsáhlých částí s křížovými a plackovými klenbami klenutými do pasů. V daném rozsahu se jedná o ojedinělou ukázku pozdně barokní architektury na území Liberce.

Roku 1866 koupili objekt bratři Stiepelové (Heinrich Tugenhold a Julius Robert, kteří předtím vlastnili tiskárnu v Rumburku) a ve zmíněné zadní části, půdorysně řešené jako tři křídla ve tvaru písmene U, zřídili tiskárnu. Postupně dokupovali okolní pozemky, až vznikl uzavřený areál, který známe v dnešní podobě. Během 19. století vznikaly výrobní prostory s konstrukcemi typickými pro průmyslové objekty tohoto období. V areálu najdeme segmentové klenby do traverz, trámové stropy s průvlaky vynášenými litinovými sloupy a pozdější železobetonové stropní konstrukce (dnešní čp. 52 a část čp. 64). Dochována je také část původního komínu z režných cihel do výšky přibližně 15 metrů, z jehož podstavce na čtvercovém půdorysu vystupuje oktogonální dřík.

Z let 1925 až 1928 pochází dvě nárožní budovy ve stylu art-déco navržené firmou E. A. Stoner a realizované stavební společností Eisbetonbaugeselschaft für Hoch-und Tiefbauten (nároží ul. Oblačné a U Tiskárny a nároží ul. Boženy Němcové a U Tiskárny). Jejich železobetonové skelety s cihlovými výplněmi a elegantním, geometrizujícím dekorem fasád představují výrazné dominanty areálu a dokládají dobový význam největšího německého tiskařského závodu v Čechách v období mezi světovými válkami. Estetika těchto rozlehlých, jasně a logicky členěných industriálních prostorů zalitých dostatkem přirozeného světla je dodnes velmi působivá. Během druhé poloviny 20. století docházelo k dalším, často dílčím utilitárním stavebním úpravám a od 90. let 20. století stojí areál bez využití.

Bohatá tiskařská historie

Liberecké tiskárny byly v dobách svého fungování velmi významné nejenom pro Liberec. V tiskárně vybavené nejmodernější technikou se tiskl například význačný deník Reichenberger Zeitung, jehož vydávání podporoval Johann Liebieg.

Ke konci 19. století se firma specializovala na kamenotisk, reliéfní tisk, písmolijectví, výrobu barevného papíru a tzv. papíru glacé, předchůdce pozdějšího papíru křídového, který Stiepelové exportovali také mimo Evropu. S meziválečným rozvojem se v podniku začal uplatňovat tisk litografický či ofsetový. Tiskárna produkovala atlasy, lexika, učebnice, adresáře, umělecké tisky nebo třeba formuláře řidičských průkazů či mustry účetních knih. S nástupem fašismu došlo k zabrání areálu vládnoucí garniturou, stejně jako po znárodnění, kdy v tiskárně vznikl národní podnik Severografia.

V roce 1993 koupili areál od Fondu národního majetku dva liberečtí podnikatelé zaplatili však jen část peněz a zůstali dlužit i bance. Celá privatizace tak skončila u soudu a areál pak několikrát změnil majitele. Od té doby chátrá.

Historické podklady k článku poskytla Alena Řičánková.