V Česku se rozrostl zatím nepříliš zmapovaný byznys profitující z trápení domácích zvířat – takzvané množírny. O nápravu a změnu zákonů se snaží Zuzana Rennerová, předsedkyně spolku Animal Eye. V rozhovoru pro HlídacíPes.org vysvětluje, odkud se množírny vzaly, že v Česku není jednoduché je právně definovat a taky, jak tenhle druh obchodu postupně vymýtit.
Co si vůbec pod pojmem množírna můžeme představit?
Český právní řád tento pojem nezná. Z mediálního hlediska je množírnou zařízení, kde se nedodržují základní pravidla a normy, kde nejsou adekvátní podmínky pro péči o zvířata. Často tam dochází také k daňovým únikům při prodeji zvířat. Z chovatelského hlediska se pak jedná o jakoukoliv reprodukci zvířat bez průkazu původu, ať již komerční, nebo nekomerční povahy.
Jsou k tomu nějaká data?
Statistiky ani přesná čísla nejsou k dispozici, ale na základě praxe ochranářských organizací se dá říct, že komerční velkochovy (tedy v mediálním pojetí množírny) jsou pouze dílčím problémem. Procentuálně se mohou pohybovat kolem deseti, možná dvaceti procent, zbytek má tvořit takzvané domácí množení.
Takže množírnou se prakticky stává jakýkoli legální chov, který ale nesplňuje etická a hygienická pravidla?Přesně tak. Komerční množírna tak, jak ji chápou média, je většinou nějaká hala nebo větší prostor, kde jsou psi drženi v nevyhovujících podmínkách, nedostává se jim veterinární péče, štěňata velmi často opouštějí matku předčasně, tedy před zákonnou lhůtou padesáti dní.
Bohužel uvedená lhůta se dnes vztahuje pouze na podnikatelské subjekty a registrované chovatele. V prováděcí vyhlášce o stanovení podmínek při chovu psů a koček pak naprosto chybí jakákoli další pravidla. Větším problémem je ale pořád domácí množení.
Je domácí množení napojené i na nějakou širší síť množíren?
Štěňata z těchto vrhů se stávají často předmětem výkupů… Obecně lze konstatovat, že celá oblast chovů bez průkazu původu je velmi nepřehledná.
Právě z tohoto důvodu je velmi prospěšná novela veterinárního zákona, která platí od počátku letošního listopadu a zavádí povinnou registraci chovatelů pěti a více fen starších jednoho roku a útulků.
Záměrem je, aby se v této oblasti udělal pořádek a aby tu byl přehled o tom, které subjekty nakládají se zvířaty a jakou mají formu. Uvedenými informacemi dnes nikdo nedisponuje. Dlouhá léta chyběla jednak relevantní definice pojmu „útulek“, jednak oficiální evidence těchto zařízení.
Tenhle byznys je v Česku velice lukrativní, podle vašich informací dokonce až čtvrtý nejvýnosnější v Evropě. Na jaká odvětví se napojuje?
Není pravda, že by množírenský byznys provozovaly jenom osoby – řekněme – sociálně nebo intelektuálně slabé. Tím, že ve státech střední a východní Evropy dlouho chyběla legislativa na úseku zájmových chovů zvířat, vytvořila se tu šedá zóna, která představuje jednoduchou formu přivýdělku úplně pro každého.
Ve skupině pachatelů tak najdeme kromě jedinců sociálně slabších, kteří skutečně hledají jakoukoli možnost obživy, i vysoce postavené osoby, které by měly velký problém, pokud by se provalilo, že „bokem“ provozují množírenskou činnost.
Ekonomická síla pak umožňuje takovým množitelům najímat si špičkové advokáty, kteří bývají velmi dobře připraveni na jednání s příslušnými orgány a při soudních a správních řízeních. S tím se velmi špatně bojuje. Pokud jim nepostavíte rovnocenného soupeře, nemáte šanci uspět.
Množírny se tedy pohybují ve sféře šedé ekonomiky?
Z velké části ano. Z naší praxe vyplývá, že tu jsou dva řetězce. První tvoří množitelé, druhý překupníci v rámci činnosti, která ta štěňata někam distribuuje.
Vzato striktně podle práva takoví lidé nedělají nic nelegálního, spíše to nadále zůstává etickým problémem. Právě proto se z množírenství stal tak lukrativní byznys. Podle odhadů ochranářů zhruba sedmdesát procent této „nepapírové“ produkce putuje ilegálními transporty do zahraničí, v uvozovkách pouze třicet procent končí na domácím trhu.
V Animal Eye spolupracujeme například s italskými ochranáři, kteří jsou na základě svých poznatků schopni vyhodnotit, o jak objemný byznys jde. Denně zastavují na italských dálnicích ve spolupráci s policií dodávky a prověřují transporty.
Výnos z jedné takové zachycené dodávky psů se může pohybovat klidně kolem dvou set až tří set tisíc korun, což je obrovská částka. Proto množitelé a překupníci často ani neřeší, jestli nějaká štěňata během převozu uhynou. Transport se jim vyplatí, i když uhyne větší část té produkce.
Dokážete odhadnout, kolik peněz se kolem množíren v České republice točí?
Máme určité indicie a poznatky od našich zahraničních kolegů, zejména britských a italských ochranářů. Je to dáno také tím, že na rozdíl od zahraničí je u nás ochranářství převážně dobrovolnické, nejedná se tedy o profesionální činnost.
V západní Evropě se těmto aktivitám věnují jako hlavní práci. Mají tak propracované metody a postupy a disponují i konkrétními čísly, právě například ze zmíněných zadržených dodávek.
Vcelku dobře je zmapován trh například na trase Česko, respektive Slovensko a Itálie, kde se výnosy pohybují ve vysokých částkách stamiliónů, až k miliardě korun.
Takže česká zvířata putují převážně na Západ?
Přesně tak. Zatímco Slovensko dlouhodobě vyváželo pro jižní Evropu, Česká republika zásobovala zejména Německo, Belgii, Nizozemí nebo Velkou Británii. To, že se jedná o velký problém, dokládají nejenom reference v zahraničních médiích, ale také dění na úrovni Evropské unie.
Nelze předpokládat, že s přijetím legislativy v České republice a na Slovensku problém jednoduše zmizí. Je to svým způsobem přirozené, máme tu Schengenský prostor. Nelze očekávat, že se na hranice postaví nějaké hlídky, které by kontrolovaly transporty.
Je potřeba najít způsob, jak tyto pohyby efektivně monitorovat, protože podle poznatků evropské platformy EU Dog & Cat Alliance, jíž jsme členy, se většina takových transportů realizuje v šedé zóně.
Podle všeho to snad konečně pochopily i kompetentní osoby v unijních institucích, a právě proto byla v létě zřízena speciální expertní skupina při Evropské komisi, která by se měla zabývat právě přípravou příslušných legislativních konceptů v této oblasti.
Co hlavně podle vás chybí v českých zákonech, aby se činnost množíren aspoň omezila?
Problém množíren bohužel úplně vymýtit nepůjde. Prvním předpokladem pro jejich omezení je ale zavedení jednotné evidence psů, potažmo koček a případně i jiných zvířat v zájmových chovech.
Schválená veterinární novela počítá od roku 2020 s plošným označováním psů elektronickými čipy. Aby se snížila nákladnost zavedení tohoto opatření a byla zajištěna kontrola čipování v praxi, navázal zákonodárce povinné čipování na platnost očkování proti vzteklině.
Dále bych zmínila regulaci internetového obchodu se zvířaty. Líbí se nám model, který se uplatňuje ve Francii. Na
inzertních portálech smějí ve Francii prodávat pouze autorizované subjekty a současně musí být uvedeno číslo čipu štěněte nebo matky.
Takže omezení anonymních prodejců?
Přesně tak. Rozhodně není optimální, že nabídku štěněte může na inzertní portál vložit kdokoli pod nedešifrovatelnou přezdívkou nebo jednorázovým vstupem na anonymní telefonní číslo.
Když ve Francii v roce 2016 uvedené opatření zavedli, měl podvodný internetový obchod se psy poklesnout o 30 %. Dalším krokem, který by podle mého názoru bylo dobré zvážit, je zpřísnění podmínek pro chov zvířat a jejich výcvik. Dnes se jedná o živnost volnou, což znamená, že ji může provádět kdokoli.
Některé cíle, které jsme si vytyčili – zejména navýšení kontrolních pravomocí Státní veterinární správy včetně jednoznačného vymezení útulků a stanovení jejich právního režimu – jsou již splněny. Ministerstvo zemědělství také přislíbilo, že připraví novou prováděcí vyhlášku o stanovení podmínek při chovu psů a koček. Příhodná by byla samozřejmě i finanční pomoc obcím ze strany státu při úhradě nákladů na péči o bezprizorní a týraná zvířata.
Co z toho všeho má přednost?
V tuto chvíli je naprosto zásadní zavedení jednotné evidence psů. Povinnost čipování začne platit od roku 2020 a do té doby je nezbytné, aby byl zaveden funkční systém evidence psů, jinak bude čipování v praxi naprosto bezzubé.
Na základě jednání s politickou reprezentací bych řekla, že se na tuto otázku určitě nezapomnělo. Spíše se hledá rozumný konsensus, jak by ta evidence měla vypadat.
Stávající praxe je velmi roztříštěná. Existují zde soukromé databáze, evidence psů s průkazem původu, evidence tzv. petpasů, dílčí databáze obcí, a to minimálně na úrovni administrace výběru místního poplatku ze psa. Jelikož ale tyto dílčí registry nejsou vzájemně propojeny, jejich efektivita je v praxi velmi nízká.
Text byl původně publikován na HlidaciPes.org.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
