Když jsem se vrátil z poslední reportáže o dni s ošetřovatelem v zoologické zahradě a všechny kolegy jsem otravoval tím, že jsem po zbytek dne smrděl jako žirafa, hádali jsme se, kde je nějaká hranice toho, o čem bych už reportáž dělat nechtěl. Nakonec jsme se shodli, že bych asi úplně nechtěl dělat reportáž z hospice.
Hospic je přece slzavé údolí, kde umírají lidé a proto se o tom moc nesluší psát. Ještě ten večer mi napsala kamarádka, která pracuje v Hospici na Svatém Kopečku. Beze srandy. Dlouho jsme se neviděli, nepsali jsme si snad nikdy a ona se ozve v den, kdy si děláme srandu z toho, že bych nejspíš nechtěl dělat reportáže z hospice. Psala, že jako čte moje reportáže a jestli s ní nechci strávit den a něco o tom napsat.
Napsala mi, že by tenhle článek mohl trochu přetvořit zažité představy lidí o tom, jak to v hospici chodí. „Naše práce není ponurá, smutná či depresivní. Ba naopak je plná úsměvů,“ ujistila mě Terka ve zprávě. „Jsem v práci chvíli, ještě plná nadšení a myslím, že to stojí za sdílení,“ popisuje Terka svoje působení v hospici. Když si do Googlu zadáte slova „sociální práce vyhoření“, vyběhne vám přímo knížka s názvem Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků. Asi to prostě bude náročné. Tak jdeme na to.
V sedm ráno otevírám dveře Hospice na Svatém Kopečku, přivítáme se s Terkou a podám si ruku s některými dalšími pracovnicemi. Terka mě staví před hotovou věc, podává mi bílou košili a kalhoty a vede mě do místnosti, kde se mám převléknout. Super, cítím se jako doktor. „Jenže tady už lidi neléčíme,“ připomíná mi Terka. „Tady už to nejsou pacienti, jsou to naši klienti. Tady už jim tolerujeme opravdu skoro všechno. Když je někdo kuřák, dovolíme mu kouřit na terase. Když je někdo diabetik, dovolíme mu, aby si dal nějaké dobroty, které mu přinese někdo z rodiny.“
Směna začíná snídaní o půl osmé. K snídani je rohlík s taveným sýrem. Míříme za první paní, které na talíři neseme dva rohlíky. Na pokoji je sama. Pokoje jsou tady většinou jednolůžkové. Terka mě představuje jako její dnešní pomocnou sílu. S paní si podávám ruku a lehce jí pomáháme se na posteli posadit k snídani. Na další pokoj neseme veku nakrájenou na kostičky. Leží tam klientka, která nijak zásadně nekomunikuje. Terka na ni mluví nahlas, trpělivě a moc pozitivně. Tenhle způsob komunikace na ní budu během dne obdivovat ještě několikrát. Já se cítím nepatřičně. Stojím opodál, očumuju pokoj, obracím stránku v kalendáři na nový týden a fotím.
Po snídaních je čas na hygienu a my míříme do druhého patra mezi chlapy. Terka bere vozík s textilem, ručníky a nejrůznějšími hygienickými potřebami. Zastavujeme přede dveřmi jednoho z pokojů a Terka si nasazuje další hygienické rukavice. Nasazuji si tedy taky jedny. „Troufneš si na hygienu?“ ptá se mě. „Co uvidím?“ odpovídám otázkou. „Asi všechno,“ odpovídá Terka. Všechno už jsem stejně viděl ve sprchách s klukama po hokeji, takže by mě nemělo nic překvapit. Navíc mi Terka říká, že chlapská pomoc se jí bude hodit, protože se aspoň tolik nenadře při manipulaci s těžšími klienty.
Vstupujeme do pokoje. Na posteli leží docela mladý chlapík. Je mu tak padesát a moc se nemůže hýbat, přestože vnímá. Terka pánovi sundává košili a jde do koupelny, kde napustí plastový lavor vodou s mýdlem. Sama má malý hadřík a mně podává ručník. „Co já umyju, to ty utřeš,“ dává mi jasný pokyn. Postupně umýváme celé tělo. Pána obracíme, měníme mu plenu, Terka ho maže někde hřejivou a někde chladivou mastí. „Při umývání je dobré myslet na to, jak by ses sám chtěl cítit. Taky se umýváš všude. Jak se umýváš sám, tak musíš umýt klienta,“ vysvětluje Terka.
Nečekaně těžko zvládám uvědomění, že lidi, kteří tady teď leží a jsou více nebo méně odkázaní na pomoc jiných, kdysi byli stejně silní jako ti, kteří kolem nich teď skáčou. Taky chodili, běhali, jezdili na kole, tancovali, milovali se a vychovávali děti. „Na rodinách často vidíš, že mají trochu výčitky. Jako by příbuzní byli zklamaní z toho, že péči nezvládají doma, takže jsou vděční za to, že je tu někdo, kdo jim může pomoci s péčí o jejich blízké,“ říká mi Terka, když se ptám na vztahy personálu hospice s rodinnými příslušníky klientů. „Jsou na nás moc milí, ale tohle je prostě naše práce.“
V dalším pokoji čeká na hygienu asi devadesátiletý chlapík. Je velice milý. Podáváme si ruku, vřele mě u sebe v pokoji vítá a já opět obdivuji Terku, která s klientem dokáže úžasně lehce komunikovat. Vysvětluje mu, že jsem z novin a že až ten článek vyjde, budou hodně slavní. Pán se směje od ucha k uchu. „Foť to, foť to,“ pokřikuje na mě rošťácky. Od toho jsem koneckonců tady.
Povídání, sezení u kávy a srandičky se s klienty dělají v rámci takzvané aktivizace. To je jakákoliv činnost, která se s klienty dělá mezi jídly a hygienou. „Vezmem paní Halouzkovou na kafe,“ říká Terka. Paní Halouzková naštěstí nemá nic proti. U sladké kávy z automatu jsem paní Halouzkové vysvětlil, co vlastně v hospici dělám. Ani mi nedalo velkou práci ji přemluvit k tomu, aby mi zapózovala na titulní fotku k článku společně s Terkou.
Po focení hrajeme pexeso v zimní zahradě a povídáme si. Pořádně nevím, jakou má paní Halouzková diagnózu. Nechci se jí vyptávat. U pexesa mi ukazuje ruku, kterou si zlomila, když spadla z kola, protože se jí po chemoterapii zatočila hlava. Chvilku před půl dvanáctou vezeme paní Halouzkovou zpátky na pokoj, aby neprošvihla oběd. Vypadá spokojeně. Děkuji jí za to, že mi byla modelkou a jdeme roznášet obědy.
„Chceš krmit?“ ptá se Terka. Vrtím hlavou a už si ani neberu rukavice. Nechám to na Terce, nechci klientům kazit oběd tím, že bych se je pokoušel krmit, když to ani pořádně neumím. Někteří klienti mají oběd rozmixovaný a pití se jim podává stříkačkou s hadičkou. „Mixují se i snídaně?“ ptám se. „Jo, všechno. Když je k snídani třeba vánočka, tak se to smíchá s kakaem a je z toho pak taková kaše.“
Terka mívá dvanáctky. Od sedmi ráno do sedmi večer anebo od sedmi večer do sedmi ráno. „Každé ráno se začíná snídaněmi, někomu se s jídlem pomůže nebo se nakrmí. Po snídaních je čas na hygienu, každý den klienty sprchujeme nebo je myjeme na lůžku. Do oběda je prostor k tomu, abychom se jednotlivým klientům věnovali na pokoji, pak je oběd a odpoledne je prostor pro aktivizace, kam patří četba, společenské hry, procházka po hospici nebo jen doprovod na nákup na recepci. Večer už pak zase jen jídlo,“ popisuje Terka průběh jednoho pracovního dne.
„Jde o práci v hospici napsat něco pozitivního?“ ptám se Terky. „Vždyť tohle je pozitivní. Mě tahle práce dobíjí. Hrozně moc si vážíš toho, co máš doma. Ale hodně. Řešíme malichernosti,“ tvrdí Terka. „Tahle práce mě naplňuje, obohacuje a každý den chodím domů s pocitem, že to, co dělám, má smysl.“ A jasně, že vás práce v hospici poznamená. „Víc se bojíš o své blízké. Víš, že se ti život může změnit ze dne na den.“
Ještě před mým odchodem zpátky do světa, kde se řeší malichernosti, se zajdu rozloučit s tím devadesátiletým chlapíkem, kterého jsme umývali a který měl starost, abych dost fotil. Zase mě vítal. Zase se smál. Když se ho Terka ptala, co by chtěl, kromě otevřeného okna si přál ještě jednu věc. „Dneska vezou manželku do nemocnice. Já bych ji chtěl ještě vidět,“ říká. „Třeba v dubnu, až budu mít narozeniny.“
