Kristus hranice překračoval, říká na obhajobu homosexuálních párů Františka Jirousová

Nedávno proběhla docela zmatená diskuze o slovech papeže Františka, který měl podpořit registrovaná partnerství stejnopohlavních párů. Mezi věřícími je přitom homosexualita považována za nepřirozenou a hříšnou. Vy jste naopak jako praktikující katolička svazky homosexuálů podpořila. Proč?

Ano, laický pohled na situaci je takový, že všichni křesťané homosexuály odsuzují. Přitom názor na to není jednotný a jsou některé křesťanské církve, které mají liberální přístup. Existují také křesťanské skupiny, které se LGBT lidem věnují, u nás je to třeba spolek Logos. V katolické církvi je to v současnosti tak, že homosexualita je již delší čas chápána jako vrozená, nikoli hříšná nebo nepřirozená, ale těmto lidem je zakázáno mít pohlavní styk. Aby žili podle církve správně, musejí žít pouze v celibátu. Prakticky to vypadá tak, že homosexuál je z oficiálního pohledu v pořádku, jenom když je sám. Podle nařízení se nesmí stát dokonce ani knězem, nejspíš ani řeholníkem, ti lidé jsou odsouzeni k samotě. S partnerem se téměř nikdo mezi křesťany veřejně ukázat neodvažuje, bojí se odsuzování a problémů.

Právě tohle podle mého názoru papež František narušil, když uznal registrované partnerství jako dobrou věc. Nijak nemění nauku církve, ani nepodpořil iniciativu manželství pro všechny, jen promluvil o potřebnosti registrovaných partnerství v laické společnosti a pozval tyto páry mezi věřící.

Říkáte, že homosexualita je podle církve vrozená. Když tedy od LGBT lidí vyžadují celibát, nechtějí tím téměř jejich svatost? Přece jen v předmanželském celibátu dnes nežije velká část i heterosexuálních věřících.
Tak ono není vlastně úplně jasné, co církev tvrdí. V katechismu se jednak píše, že vznik homosexuality je „z velké části nevysvětlitelný“ (článek 2357), což je ignorace vědeckých výzkumů. Hned na to se ale uvádí, že někteří mají „vrozené homosexuální sklony a svůj stav si nevolí“ (článek 2358), k těmto lidem je třeba přistupovat „s úctou, soucitem a jemnocitem“ a vyvarovat se jakékoli diskriminace. Ale jejich partnerství může mít podobu jen platonické lásky nebo přátelství.

Ano, máte pravdu, téměř nikdo dnes předmanželský celibát nedodržuje. Problém vidím hlavně v tom, že církev redukovala sex pouze na jeho biologickou funkci plození, a to ještě pouze v manželství. Láska i sexuální energie mají přece víc podob, plození může být i společné tvoření nebo další podoby lásky. Všechny pramení v sexuální energii. Vlastně vůbec nerozumím tomu, proč má církev k sexu tenhle podivný postoj, nějaký hluboký historický důvod to určitě má, ale já jsem to podrobně nezkoumala a připadá mi to jako dost nešťastné a pro mě nepochopitelné řešení celého problému.

Proč vlastně církev odmítá homosexuální chování? Nejspíš vychází z biblických textů.
O Bibli se nemůže doslovně opřít ani jedna strana. Naprostá většina biblických citátů používaných běžně proti homosexuálům vlastně nemluví o láskyplném partnerském vztahu dvou mužů nebo žen. Například často zmiňovaný příběh o Sodomě a sodomitech se jednoznačně týká odsouzení sexuálního násilí, ne partnerského homosexuálního vztahu založeného na lásce. Ve Starém zákoně je sice uveden zákaz „ležení muže s mužem“, ale hned vedle zákazu pohlavního styku při menstruaci a dalších dnes nepoužitelných pravidel. Starozákonní pravidla je třeba posuzovat v dobovém kontextu.

V Novém Zákoně není o homosexuálním partnerství vůbec nic. Stejně jako není v Bibli nic konkrétního o technice, internetu, ochraně životního prostředí a podobně. Nebo když svatý Pavel zmiňuje homosexuály jako hříšné, podle správného překladu se jedná buď o prostituty, nebo o kritiku sexuální volnosti, která panovala v antickém Římě.

Nezdůrazňuje křesťanství už od počátku příklad svaté rodiny nebo příběh stvoření?
Já jsem naopak vždycky na Bibli a křesťanství oceňovala, že umožňuje různé způsoby života. Je tady bohatá mnišská tradice, kláštery zároveň dřív nabízely uplatnění i pro laiky, dále samozřejmě kněžský stav, v Novém zákoně je také zmiňován tajemný „třetí stav pro království Boží v tomto světě“. Sám Ježíš se ostatně k rodině stavěl velmi volně. Rodina je samozřejmě důležitá, ale křesťanská tradice ji zná jako jednu z možností. Něco jiného je současná křesťanská morálka s důrazem na jakousi tradiční rodinu, což je podle mě něco dost nového a souvisí to spíše s fundamentalismem, který se projevuje v každém náboženství, než s autentickým křesťanstvím.

Ano, někteří argumentují příběhem o stvoření: „jako muže a ženu je stvořil“, ale tam se přece říká, že Bůh stvořil dva typy bytostí, ne jaké vztahy mají navazovat. Kromě toho existuje zajímavá tradice výkladu, podle které se tady mluví také o dvou složkách člověka, mužské a ženské, které má v sobě každý z nás.

Nedávno jste na obranu queer komunity napsala, že Ježíš se zastával lidí na okraji, lidí vyvržených ze společnosti. V silně katolickém Polsku přitom vznikají takzvané LGBT-free zóny. Podle vás tedy Poláci čtou jinou Bibli?
Já občas pochybuju, že tihle lidé vůbec Bibli čtou… Při četbě Nového zákona je totiž nápadné hlavně to, že Ježíš přicházel za lidmi, které tehdejší společnost odsouvala na okraj. Známý je případ, kdy se zastal ženy přistižené při cizoložství, když ji chtěli ukamenovat, nebo celníka, tedy výběrčího daní a kolaboranta s Římem. V Samaří oslovil u studny ženu, která byla z pohledu pravověrného Žida, kterým byl také Ježíš, heretička. Obrazně řečeno: nestavěl hranice, ale spíše je překračoval a rozšiřoval obzor. Nevylučoval lidi, neoznačoval je za špatné, naopak dokázal přijmout každého, pro každého uměl najít místo. A skutečného hříšníka uměl změnit tím, že ho předem neodsoudil. V tom je skutečná síla a autorita.

U nás na rozdíl od Polska to přece jen tak dramatické není. Můžete ještě rozvést, jak jsou homosexuálové přijímáni v Česku? Některé sebevraždy třeba i z věřících rodin jsou totiž známé.
V podstatě nijak. Na veřejnosti musí předstírat, že jsou takzvaně normální, mohou to jen soukromě probírat s některými otevřenějšími faráři. Pokud věřící člověk opravdu věří tomu, že církev má pravdu, když jeho jednání a založení označuje jako proti Bohu, může to mít destruktivní dopad na celý život. Nenašla jsem žádné výzkumy o sebevražednosti mladých věřících homosexuálů, ale obecně výzkumy ukazují, že sebevraždy v případě mladých lidí jsou významně častější, pokud patří k nějaké sexuální menšině. Věřící se možná zabije méně častěji, protože věří, že o svém životě takhle rozhodnout nesmí, zato může být celý život přesvědčen, že je špatný a hříšný člověk, což je v těžších případech taková duševní sebevražda. Ale jak jsem zmínila, existují naštěstí křesťanské spolky, které těmhle lidem poskytují zázemí. Je to ale pořád jen vytváření oddělených skupin, žádné skutečné přijetí mezi většinou.

Vaše názory jsou v církvi, nemůžu si pomoct, až disidentské. Vidíte zde spojence, kteří si také přejí takový vývoj katolické nauky? Jsme-li u vývoje, papež před časem zrušil takzvaně “ex cathedra” trest smrti, což naopak vyvolalo nevoli u fundamentalistů.
Nejsou disidentské, je nás spousta, co si to myslíme, ale většinou mlčíme. Lidem se o tom nechce mluvit, protože se bojí, že by šli proti většině a kněžím. A to je hrozně nepříjemné. Ještě před pár desítkami let bylo stejně „disidentské“ například přesvědčení, že by ženy mohly mít volební právo nebo vyšší vzdělání. Někteří církevní představitelé proti tomu bojovali podobně jako teď, argumenty o lidské přirozenosti a ohrožení řádu společnosti (pro ženy je prý přirozené pouze pečovat o blaho muže a dětí, nic jiného jim nepřísluší).

Úkolem církve, aby byla opravdu katolická, tedy všeobecná, je ale naopak hledat způsoby, jak umožnit plný rozvoj duší všech lidí, nejen „bílého heterosexuálního muže“. A je před námi ještě dlouhá cesta. Fundamentalisté všech dob a náboženství vždycky chtěli ty, kdo se liší, předělávat, případně trestat smrtí, to není nic nového, myslím, že to plní důležitou roli ve tříbení povah a názorů, i oni mají své místo v církvi - ale jen jako důležitá menšina.

Kněz Piťha přesto až apokalypticky káže o tom, že homosexuálové budou vládnoucí třída. A mluví o nebezpečí.
Představa, že homosexuální svazky ohrožují rodinu nebo společnost, není založena na žádných faktech ani výzkumech. Lidská sexualita je něco hluboce vrozeného. Většině heterosexuálů je přirozeně odporná představa partnerství s člověkem stejného pohlaví. Homosexualita se nemůže šířit jako nějaká nákaza, tihle lidé zůstanou vždy v menšině, stejně jako například lidé, kteří si říkají nebinární. Tyhle výjimky z pravidla nejsou nic, čeho bychom se měli bát, spíše pravidlo potvrzují.

Přeji si, aby se katolická církev přestala uzavírat, ohrazovat, hledat nebezpečí, ale naopak nabízela prostor odvahy, radosti a objevování nového. Jsem přesvědčena, že silná společnost dokáže zařadit výjimky a co nejvíc různorodosti, právě v tom spočívá její síla.

O přirozené různorodosti v přírodě jste mluvila už v minulosti. Nemá ale člověk podle křesťanství jiné postavení než zvíře?
Hlavní rozdíl je ten, že člověk má svobodnou vůli, to znamená, že si vytváří podobu světa kolem sebe a také je za to před Stvořitelem důsledně odpovědný. Zvíře všechno dělá automaticky dobře, člověk je mnohem víc tvůrčí, ale každá tvořivost v sobě nese i možnost destrukce.

Vypadá to ale, že existují určitá základní pravidla nebo zákony tvořivosti společné pro celý svět, rostlinu, zvíře i člověka.

Ukazuje se, že společenství a systémy, které člověk vytváří, jsou stabilní a životaschopné jenom, když jsou různorodé, podobně jako v přírodě. Teď to zjišťujeme ve zdevastované krajině, kterou jsme chtěli nacpat do svých jednodruhových šablon a pevných hranic svých představ. V přírodě je homosexualita běžná. Kdy konečně pochopíme, že narvat všechny lidi jen do dvou šablon “správný muž” a “správná žena”, a pak trestat ty, kteří vyčnívají z uměle stanovených hranic, je druh terorismu a společnost jen oslabuje?