Příběh, který by dal na dramatický film nebo knihu, jež byste přečetli na jeden nádech. Psal se červen loňského roku, kdy budějcký motocyklista Martin Michek během závodu v Dalečíně zkolaboval. S nefunkčními játry skončil v pražském IKEMu, kde bojoval o holý život. Jeho celoživotní motto „chci život žít a nejen prožít“ ho ale zázračně rychle vrátilo do sedla motocyklu a i ti, kteří ho dobře znají, si klepali na čelo, když se půl roku po kolapsu postavil na start legendární královny motoristických soutěží – Rallye Dakar. Závod nejenže dokončil, ale zároveň v cíli vyrovnal nejlepší český výsledek v kategorii motocyklů, když skončil desátý.
S Martinem Michkem máme „spicha“ na desátou hodinu v budějcké redakci. Přichází na minutu přesně a v náladě jemu vlastní. Je jako vždy pozitivní a povídání s ním by mohlo trvat do odpoledních hodin. Martin totiž za řídítka usedá už nějakých pětadvacet let, během kterých vyhrál osmnáctkrát český a čtyřikrát evropský titul v motokrosu. Na posledním Dakaru navíc celkovým desátým místem vyrovnal nejlepší český výsledek Stanislava Zlocha z roku 1998. Těžko tak budete hledat otázku týkající se motokrosu nebo Dakaru, na kterou bude marně hledat odpověď.
Povídání ale začínáme obdobím nedávno minulým, kdy bez nadsázky bojoval o život. Koncem června loňského roku během závodu českého mistrovství v Dalečíně zkolaboval a musel být letecky přepraven do nemocnice. S nefunkčními játry byl pak hospitalizován v pražském IKEM.
„První prognózy mluvily o tom, že přijdu o život. Potom jsem byl seznámen s tím, že budu potřebovat transplantaci. Stejně rychle, jak zdravotní problémy přišly, tak ale i odešly. Proto nebyl důvod nevyrazit na Dakar,“ vzpomíná Martin Michek a dodává: „Někdo by řekl, že i když jsem dostal takovouhle ťafku, nevážím si života. Já to ale vidím jinak. Neumím život jen tak nějak prožívat, chci ho žít. A pokud k tomu takhle přistupujete, žije se vám lépe a troufám si tvrdit, že i ty rány se vám líp hojí. Nikdy nic nevzdávám a ani tenkrát jsem si nechtěl připustit žádnou negativní myšlenku.“
Martin Michek v nemocnici po kolapsu.
Na Dakar, kde je úspěch často podmíněn dlouhou přípravou, začal trénovat zhruba dva měsíce před startem. „S trenérem jsme udělali velký kus práce. Museli jsme nastartovat celé tělo, metabolismus i fyzičku. Do toho jsem jezdil na sledování do IKEMu, kde jsem absolvoval nespočet rozborů krve a jaterních testů,“ doplňuje.
Všechny výsledky v závěru roky vycházely překvapivě pozitivně, a tak Michek i s českým týmem Orion – Moto Racing Group odcestoval do Saudské Arábie ke startu na legendárním Dakaru. V té době už věděl, do čeho jde. Na soutěži debutoval o rok dříve, kdy skončil na skvělém 23. místně mezi motocyklisty a zároveň se stal druhým nejlepším nováčkem. Letos však chtěl svůj výsledek vylepšit, a to i navzdory tréninkovému deficitu.
Rodák z Budějc začal ve vysokém tempu a už po druhé etapě se posunul do první dvacítky průběžného pořadí. V průběhu dvoutýdenní tour se pořadím prokousal až na desáté místo, které je českým maximem na soutěži. Nebýt dvacetiminutové penalizace v poslední etapě, skončil by devátý. V závěru 7,5 tisíce kilometru dlouhé soutěže minul o 110 metrů bod, který musí všichni účastníci projet. „Hledal jsem ho, pak jsem myslel, že ho mám, ale po dojetí jsem se dozvěděl, že jsem ho těsně minulu. Ta devítka by byla třešnička na dortu, ale i tak jsem moc spokojený,“ pochvaluje si výsledek Michek.
Dakar podle jeho slov nelze přirovnat k jiné soutěži. „Je to maraton na motorkách. První tři dny na Dakaru jsou nejbolestivější. Je to něco, jako když začneš běhat. Na začátku taky nejvíc trpíš. Ráno vstáváš ve tři hodiny a beze srandy otevíráš dlaň druhou rukou. Prsty prostě nefungují. Po těch prvních třech dnech je to už lepší. Tělo bolí, ale tak nějak příjemně. Fyzičku si doma můžeš natrénovat, tyhle strasti si ale musíš prožít. Na to se nepřipravíš. Je to čtrnáct dní v sedle motorky, kdy každý den jedeš 400 až 900 kilometrů. To prostě musí bolet,“ popisuje Michek.
Historie legendárního Dakaru se začala psát v roce 1979. Všichni známe úchvatné záběry z vrtulníků, kdy se motocykly, automobily nebo trucky proplétají mezi dunami. Pro samotné účastníky je soutěž bilancováním na hraně fyzických i psychických schopností. „Možná by bylo na místě popsat čtenářům, jak taková soutěž probíhá. Ono je to těžko představitelné pro někoho, kdo se o tenhle sport nezajímá,“ zastavuje těmito slovy povídání Martin Michek a dává se do vysvětlování: „Standardně vstávám v bivaku kolem třetí ráno a kolem čtvrté vyrážím na motorce na start etapy. Ten může být třeba 200 nebo 300 kilometrů od bivaku, kde jsem se probudil. Na start měřené etapy se jede v běžném provozu, kde musíš dodržovat pravidla a řídit se značkami. Za každé překročení povolené rychlosti v běžném provozu máme penalizace,“ popisuje motocyklista.
Po příjezdu na start měřené etapy mají účastníci zhruba půl hodiny do startu. „To se stihneš občerstvit a taky si skončit na záchod do nějakého křovíčka. Na chemický toalety zapomeň,“ říká Michek. Nikdo ze závodníků nechce, aby podobnou situaci musel řešit během etapy, kde se každá sekunda počítá. „V takovém případě to vyřešíš jen tak, že zastavíš a odskočíš si. Jenže ti pořád běží čas, a tak tě to v cíli může mrzet. Musím říct, že občas je to na hraně a člověk to zuby nehty drží až do cíle etapy, která měří třeba 400 až 450 kilometrů. Navíc si s sebou všichni vezeme tři litry tekutin na zádech, a to kdy vypiješ, tak prostě musíš. Vím, že například jeden z mých soupeřů má normálně zavedenou hadičku, která je vyvedena z boty a tak může močit za jízdy,“ popisuje strasti český reprezentant a dodává, co následuje po projetí cílem etapy. „Pak tě čeká další přejezd v běžném provozu do bivaku. Upřímně, vždycky se snažím být co nejrychlejší, abych stihl teplou vodu ve sprše. Na to se po tom dni člověk hodně těší. Představ si bivak, kde je tři tisíce závodníků a členů týmů a všichni se chtějí po náročné dni umýt v těch kontejnerových sprchách. Kdo přijede pozdě, zbyde na něj jen studená voda. Proto vždycky přijedu do bivaku, svléknu se a běžím do sprchy. Nechtěl bych být tím, kdo přijíždí mezi posledními až večer,“ dodává se smíchem Michek.
"První tři dny na Dakaru jsou nejbolestivější," říká Martin Michek.
Na letošním Dakaru ukázal, že v barvách soukromého českého týmu dokáže porážet také tovární jezdce s výkonnějšími stroji a podporou velkých motocyklových konstruktérů. Jak sám přiznává, do dalšího ročníku by rád zlepšil své navigační schopnosti, kde stále vidí mezery. Právě dobře zvládnutá navigace v náročném terénu je alfou a omegou úspěchu. „Určitě každý, kdo viděl fotky z Dakaru, postřehl takovou tu věž z přístrojů, co máme před sebou na řídítkách. Tak přesně to jsou všechno věci nutné pro navigaci v etapě,“ popisuje.
„Jeden přístroj ti ukazuje kilometry, druhý stupně. Pak tam máme takovou navigaci. Je to svitek papíru, který se odvíjí podle toho, jak si to posouváš. Pod tím je ještě GPS. Ta ti ale neukazuje žádnou šipku nebo něco, co známe z auta. V reálu to pak vypadá tak, že držíš řídítka, koukáš do té papírové navigace, kterou si sám ručně odvíjíš a porovnáváš s dalšími zařízeními, které jsem jmenoval. Na té papírové navigaci máš tři sloupečky. V jednom jsou uvedeny kilometry, v druhém graficky naznačenou cestu a ve třetím popisky. Například zkratka CX znamená kameny nebo DN duny. A spousta dalších, které musíš znát. Tohle všechno během jízdy sleduješ a vyhodnocuješ. Asi je ti po tomhle vysvětlení jasné, jak jednoduše můžeš zabloudit,“ doplňuje Michek.
Náročnost Dakaru potvrzuje také bilance, ze které mrazí. Od prvního ročníku na tratích zahynulo dvaadvacet motocyklistů, tři členové posádek automobilů a dva soutěžící v kategorii kamionů. Jen během startů na Dakaru v posledních dvou letech přišel Martin Michek o tři soupeře, kteří zemřeli na následky těžkých poranění na trati nebo po převozu do nemocnice.
„Bohužel jsem sám byl svědkem jedné takové události, kdy v loňském roce na trati zahynul Portugalec Paulo Goncalves. Ještě před mým příjezdem se k němu sjeli tři další kluci, kteří zavolali pomoc,“ dodal. Podobné události podle něho vždy výrazně promluví do atmosféry ve zbytku závodu. „Na trati jsme všichni soupeři. Nedarujeme si ani metr a chceme být nejlepší. Nevím, jestli je dobrý to říkat, ale všichni do toho jdeme s tím, že se něco může stát. Letíš stopadesátikilometrovou rychlostí po kamenité cestě, přejíždíš duny nebo ve vysoké rychlosti sjíždíš do prudkých klesání mezi kameny. Ta smrt tam na tebe číhá a ty na to nesmíš myslet. Každá taková událost, úmrtí tvého kolegy sportovce je těžká pro všechny a poznamená to atmosféru v bivaku i na trati,“ vzpomíná.
Leden 2021 - desáté místo na Dakaru.
Všichni účastníci mají na motorkách speciální telefony pro takové případy. „Na tomhle zařízení stačí jen podržet čudlík a voláš. Člověk by řekl, že na takové soutěži v dunách bude špatná dostupnost první pomoci. Opak je pravdou. Jelikož všichni účastníci musí mít kurz první pomoci, tak ti vždycky někdo v řádu několika málo minut nebo i sekund pomůže. Přijedeš k pádu, hned pomáháš a když je zle, mačkáš právě to zmíněný tlačítko, který na místo vyšle helikoptéru. Ta je u tebe do pár minut,“ doplňuje Michek.
Tragická bilance soutěže a rizika, která na jezdce číhají, nenechávají klidnými ani jeho rodinu a kamarády. Sám Martin přiznává, že si jeho okolí zvyklo na to, že k motokrosu, ve kterém patří mezi nejzkušenější borce v tuzemsku, patří pády a drobná zranění. Dakar je v tomhle ale jiný a následky bývají při některých nehodách fatální. „Mám doma velkou oporu v manželce, která si mě brala jako sportovce a věděla, do čeho jde. S motokrosem byla smířená, ale s tímhle nesouhlasí. Ostatně jako většina lidí v mém okolí. Asi ale tak trochu tuší, že s tím nic moc nezmůžou,“ doplňuje.
Motocykly k jeho životu jednoduše patří, a to už zhruba pětadvacet let. Svůj první stroj dostal v osmi letech. „Měl jsem to v tomhle jednoduchý a vlastně i trochu narýsovaný dopředu. Táta byl hobby jezdec a na motorce jezdil i můj starší brácha. Jednoho dne proto přišel Ježíšek i za mnou a pod stromečkem jsem našel v prostěradle zabalenou motorku. Tím Vánoce skončily. Muselo se jít ven jezdit. A tak to vlastně začalo,“ vzpomíná Michek na své začátky.
Vášeň k motocyklům ho tak doprovází celý život a jelikož motokros i dálkové soutěže typu Dakar kupodivu jezdce v našich podmínkách neživí, naopak musí s vypětím všech sil shánět sponzory, věnuje se ostřílený závodník hned několika aktivitám navázaným na motoristický sport. „Snažím se své zkušenosti předat motorkářům všech věkových kategorií, proto mám takovou školu, ta se jmenuje Martin Michek 232 MX school. Věnuji se v ní jak těm nejmenším, tak i juniorům a dospělým. Zaměstnává mě také rodinná firma tady v Roudném, kde vytváříme a prodáváme vlastní oblečení a vybavení pro motorkáře. V neposlední řadě jsme také společníkem v jedné restauraci u Krumlova, takže se rozhodně nenudím,“ uzavírá Martin Michek.
Už teď zároveň potvrzuje, že pokud nenastane cokoliv nepředvídaného, postaví se i v příštím roce na start Dakaru. Opět by to mělo být v barvách českého týmu Orion a nově navíc s podporou společnosti Big Shock, která podporuje hned několik českých účastníků.
Foto Andre Chaco, MRG, archiv Martina Michka
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
