Stále čekám na telefonát od Spielberga. Hercům bych studium v zahraničí doporučil, říká Ronald Prokeš

Narodil jste se ve Velkých Popovicích. Kde jste vyrůstal a kde jste získal základ pro vaši úroveň anglického jazyka?
Vyrůstal jsem tak napůl ve Velkých Popovicích a napůl v Praze. Školku, základku a střední školu jsem totiž měl vždy v Praze. Po škole jsem měl buď trénink karate (kterému jsem se věnoval od čtyř let do dvaceti dvou), nebo zkoušku v divadle. Takže jsem v podstatě mnohdy v Popovicích jenom přespával a trávil víkend s mámou, jelikož jsem měl všechny kamarády zase v Praze. Měl jsem tedy takový dvojí život a připadal jsem si, jako bych nepatřil plně do Prahy, ani do Popovic. Což bylo občas frustrující, ale připravilo mě to na realitu mého nynějšího života, který plyne jak v Americe, tak v Česku zároveň.

Anglicky jako rodilý mluvčí jsem se naučil spíš zásluhou mé mámy než zásluhou vlastní. Dala mě totiž do jedné z prvních anglicky mluvících školek v republice. Jmenovala se ‘Bumble-Bee Pre-School’ a učili tam hlavně američtí expati. A jelikož nikdo v rodině nemluvil anglicky, tak jsem první den nevěděl ani jak říct, jestli bych si mohl dojít na záchod. Od té doby už jsem pár takových užitečných frází pochytil a tím se mi život trochu ulehčil, ale prvních pár měsíců bylo ostrých. Takže musím za možnost i vůbec snít o tom, že bych mohl žít a pracovat v Americe, poděkovat mámě. Velmi málo lidí v tu dobu v Česku vidělo smysl v tom, aby jejich dítě mělo perfektní angličtinu. Ale máma šla vždycky proti proudu a evidentně mi chtěla dát už tehdy šanci, abych si šel za svým snem a nebyl omezen hranicemi, či jazykovou bariérou.

Co jste studoval na Cambridge a jak na to vzpomínáte?
Studoval jsem poměrně obskurní a nový obor na Cambridge: Education with English and Drama, což zhruba znamená Pedagogika s anglickou literaturou a divadlem. Když jsem se hlásil na univerzity v Británii, tak jsem nebyl úplně přesvědčen, jestli bych mohl a chtěl studovat herectví. Rozhodl jsem se tedy pro kompromis. A tím bylo studium tohoto oboru na Cambridge. Byl převážně akademický a zaměřoval se hlavně na sociologii, historii, psychologii a filozofii vzdělávání a pedagogiky v západním světě. Ale zároveň měl komponentu, kde jsem mohl studovat historii divadelní teorie a analyzovat anglickou literaturu, což jsem věděl, že mě bude bavit. A Cambridge jsem si vybral také z důvodu, že měli vyhlášené studentské divadlo. Takže jsem mimo studium mohl i nadále hrát ve studentském divadle, režírovat divadelní hry, a být i ve studentských filmech. Nicméně problém nastal, když jsem si uvědomil, že akademik ze mě asi nikdy nebude a že mě baví dělat divadlo dlouho do noci víc než psát eseje v knihovně. Tak jsem nakonec byl v asi 35 divadelních hrách za ty tři roky studia a rozhodl se, že pak chci studovat herectví v Americe na plný úvazek. Ale když teď vzpomínám na ty tři roky studia na Cambridge, tak si vybavím hlavně úžasné konverzace s inteligentními a unikátními lidmi a možnost soustředit se a rozvíjet své intelektuální a kreativní zájmy bez omezení.

Jako první Čech jste vystudoval NYU Tisch School of Arts. Jak probíhaly přijímací zkoušky?
Hlásil jsem se na NYU Tisch a Yale School of Drama, když jsem ještě dodělával poslední rok na Cambridge. Takže si živě vybavuji, že jsem třeba z přednášky v pátek vzal kufr, vydal se na Heathrow, odletěl do New Yorku, v sobotu a v neděli byly přijímací zkoušky na NYU, v neděli večer jsem nasedl na letadlo směr Londýn a v pondělí ráno jsem byl zase s kufrem na další přednášce. Také jsem se musel připravovat na závěrečné zkoušky v Cambridge, zatímco co jsem si připravoval monology na herecké přijímací zkoušky. Avšak mělo to všechno jeden velký pozitivní efekt a to, že jsem nebyl vůbec nervózní při přijímačkách, jelikož jsem byl tak unavený. Připadal jsem si trochu jako ve té slavné scéně z “Jáchyme, hoď ho do stroje”, kde Koudelka přebíhá ze soutěže juda do dílny a pak zase zpátky. Ani neví, jestli kosí soupeře nebo uklízeče.

Přijímací řízení mělo čtyři kola. Do třetího kola jsem si vzal cestovní kytaru, kterou jsem se doprovázel při písničce, což myslím mi pomohlo udělat dojem spolu s tím, že jsem si nevybral písničku z muzikálu, ale místo toho písničku od Leonarda Cohena. Čímkoliv se může člověk pozitivně a upřímně odlišit, myslím, že je zásadní pro to, aby si ho zkoušející pamatovali a přijali na školu, kde se hlásí přes tisíc lidí ročně a vybírají ze všech jen šestnáct.

Měl jste pocit, že můžete uspět a budete přijat?
Ne. Já si většinou ve všech situacích myslím spíš, že neuspěju. Pak, ať to dopadne jakkoliv, tak mám buď pravdu, anebo jsem příjemně překvapen. Myslel jsem si ale spíš, že mě přijmou na Yale School of Drama. Tam jsem se dostal také až do posledního kola, kde nás bylo jenom 32. Zatímco na NYU Tisch nás bylo okolo 120. Takže statisticky jsem měl větší šanci, že mě vezmou na Yale, než Tisch, když už jsem byl v posledním kole zkoušek. Ale hned jak jsem se vrátil z posledního kola na Tisch, tak mi volali, že by mi rádi nabídli místo, zatímco z Yale se mi nikdy neozvali.

Byla škola váš první kontakt s USA? Jak na vás USA působily třeba při první návštěvě?
V létě po prvním ročníku univerzity v Cambridge jsem se dostal do hereckého programu jménem “Shakespeare Academy” v Connecticutu. To bylo poprvé, co jsem vycestoval na ESTU do USA. Byl to intenzivní divadelní program, kde jsme zkoušeli od desíti ráno do desíti večer. Kulminovalo to v týdenní vystoupení dvou Shakespearových her. Poznal jsem tam skvělé lidi a přátelskou atmosféru. Všichni se podporovali a úspěch druhých byl úspěchem týmu. Což jsem do té doby bohužel nezažil v Británii ani v Česku, kde si mnohdy kreativní lidé závidí úspěch a navzájem se spíše srážejí, než podporují. Myslím, že díky tomuto programu, těmto lidem a tomu létu jsem se rozhodl, že chci mít hereckou kariéru raději v Americe než v Česku či Británii, kde se mi to tehdy zdálo nepřátelštější.

Kolik vám bylo? Nebál jste se „velkého světa“?
Bylo mi asi devatenáct, když jsem se přestěhoval do Británie. Spíš jsem měl nervy z toho, že nejsem dost dobrý na to, abych studoval na Cambridge. Myslel jsem, že někde udělali chybu a přijali vesnického burana z Popovic mezi intelektuální smetánku Evropy. Myslím, že většina lidí na té univerzitě bojuje s komplexem méněcennosti. Pak jsem se v podstatě pozvolna stěhoval dál a dál na západ. Takže jsem měl takový pozvolnější přechod. Ani jsem si neuvědomoval, jak daleko se postupně stěhuju od své rodiny a přátel v Česku. Ale když jsem pak bydlel v New Yorku a zastesklo se mi po mámě, nebo po české přírodě a kultuře, tak jsem si uvědomil o kolik komplikovanější a dražší je dostat se domů z New Yorku, než když jsem bydlel v Británii a mohl jsem být doma během pár hodin.

Jak se na vás dívali spolužáci? Bylo znát, že jste ze střední nebo spíš východní Evropy?
Uvědomil jsem si, jak zastarale lidé hledí na Českou republiku. Nejenže nás většina lidí vidí jako východní Evropu, ale někteří nás dokonce považují stále za Československo. Co mě nejvíc šokovalo, byla minimální kuriozita mých amerických spolužáků o cokoliv, co se nedělo v Americe. Je pravda, že v tu dobu se toho dělo v Americe opravdu hodně, v tu dobu se stal Donald Trump prezidentem. Ale myslím, že si Američané trochu škodí tím, že jejich zájem o politiku a kulturu i kreativitu mnohdy končí s jejich zeměpisnými hranicemi. Alespoň v mé zkušenosti tomu tak bylo.

Dávali vám to někdy nějak najevo?
Já jsem měl tu výhodu, že mám už od školky americký přízvuk. Takže mnohdy spolužáci i učitelé zapomněli, že nejsem Američan. Nepotýkal jsem se tedy s žádným negativním vnímáním mého původu. Spíše s apatií.

Mluví se o vás jako o velmi talentovaném herci. Cítíte na sebe tlak?
Ani jsem nevěděl, že o mě někdo mluví. (smích) Samozřejmě mi to lichotí, ale taky jsem si vědom, že jsem toho ještě moc v zahraničí nedokázal. Nechci se prezentovat jako někdo, kdo je abnormálně úspěšný herec v USA. Doufám, že jsem teprve na začátku své kariéry. A realita je taková, že kdokoliv se snaží udělat karieru v zahraničí, ať už je to v Americe, Británii, Francii, nebo kdekoliv jinde, bude jim to trvat o něco déle, než těm kdo prahnou po úspěchu v domácí aréně. Jsou skryté překážky, které buď člověka pošlou se svěšeným ocasem zpět domů, anebo ho to nabudí o to víc o ten úspěch bojovat. To jsem se nejspíš naučil od svého trenéra karate; nezáleží na tom, kolikrát člověk prohraje, když mu to nesebere chuť bojovat, ani trpělivost a víru v to, že to všechno má nějaký smysl. Jediný tlak, který cítím, je, abych potvrdil lidem jejich víru ve mě. Že jejich podpora nebyla pro nic a že jsem je neobelhal.

Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch?
Že jsem to ještě nevzdal. A že jsem podepsal smlouvu s manažerem v LA ze skupiny Luber Roklin Entertainment, což je velice respektovaná společnost.

Doporučil byste mladým lidem jít studovat herectví do zahraničí?
Určitě ano. Myslím, že v zahraničí existuje tolik unikátních lidí a odlišných přístupů k herectví, které v Česku nenajdou. Také příležitostí se někde uchytit v divadle, filmu nebo v televizi je mnohem větší než v Česku. Už jen proto, že se toho natáčí mnohem víc v USA a Británii než u nás. Zároveň rozumím, že jazyková bariéra může mnoho lidí odradit. Také je to mnohem dražší studovat herectví v zahraničí než v Česku. Ale existují cesty, jak vyrazit do světa s podporou z Česka. Mě na studiích v Americe například podpořila nadace Bakala Foundation. Je to opravdu úžasná organizace, která věří v české studenty.

Abych to ilustroval, několikrát jsem se setkal se zastaralým způsobem myšlení: „Proč máš potřebu studovat v zahraničí? To jsi na nás tady jako moc dobrej, nebo co?” Bakala Foundation má naprosto opačnou filozofii a přístup. Vědí, že to, co se studenti naučí v zahraničí, ať je to obor umělecký nebo vědecký, tak ty znalosti a úspěchy se do Česka vrátí. Také to pomáhá zbytku světa si uvědomit, že Češi jsou globálně smýšlející a ambiciózní národ. Pokud se mladí lidé podpoří v jejich ambicích a kuriozitě, které přesahují naše hranice, tak bude český přínos do globálního umění a vědy mnohem větší a podstatnější. Tak si myslím, že by to mělo být a jsem rád, že Bakala Foundation podporuje tuto filozofii.

Stál byste o angažmá v některém z českých divadel nebo o role v českých filmech?
Určitě. Moc rád bych si zahrál v českých filmech. Miluju historii českého filmu. Česká nová vlna si zaslouží stejné renomé jako ta francouzská. A na filmech Miloše Formana jsem vyrůstal, stejně jako na výborných českých komediích. Přijde mi ale, že je těžší se uchytit v Česku než v Americe. V Americe do určité míry vítají outsidery a je vždycky zájem o nové, unikátní tváře. Zatímco v Česku mi přijde, že si dobré role drží hrstka stejných herců. Navíc z mé zkušenosti se člověk ani nedostane ke castingu do filmu a televize, pokud není synem, nebo dcerou někoho známého. A když už jsem se k nějakému castingu na seriál dostal, tak jsem nabyl dojmu, že se castingový režisér/režisérka na mé zaslané castingové video ani nepodíval. Neříkám, že to nefunguje takto do určité míry i v Americe, ale rozhodně je poptávka po nových, neznámých hercích větší za oceánem.

Jaký je váš herecký sen?
Stále ještě čekám na telefonát od Stevena Spielberga. Moc rád bych dostal hlavní roli v kvalitně napsaném dramatickém seriálu nebo minisérii. Myslím, že tento formát je velice přátelský k hercům. Dalo by mi to příležitost se sžít s postavou na delší dobu. Myslím, že to přispívá k lepšímu výkonu. Je to podobnější divadelnímu formátu, kde se může měsíce zkoušet a improvizovat. To je mi příjemnější než pár dní natáčení filmové role. V tom formátu jsem trochu nervóznější a nejde tolik improvizovat. Ovšem, žádnou roli v hollywoodském filmu bych neodmítl. (smích) Jinak, mám rád morálně komplexní postavy, které obelsťují publikum. Takže kdekoliv by mi někdo nabídl hrát takhle zajímavě napsanou postavu, tak bych byl rád, ať je to v divadle, televizi, nebo ve filmu.

Co je pro vás ideálním relaxem?
Hudba mi vždycky sloužila jako kamarád do deště a také nejlepší relax. Takže buď si pustím nějakou dobrou hudbu a dojdu se projít, kamkoliv jen tak bez cíle, nebo si sám zahraju na kytaru na pár minut nebo hodin. To je pro mě taková duševní očista. Ale jelikož nemůžu nic, co mě baví, dělat jen tak pro relax, tak jsem se rozhodl, že bych se rád věnoval hudbě víc než doposud, ve stejném poměru jako se věnuju herectví. Rád bych nahrál LP album nových písniček co nejdříve to půjde. Měl jsem to štěstí, že jsem se během posledních pár let seznámil s několika mnohem talentovanějšími muzikanty než jsem já. Tak bych rád uplatnil jejich talent na nahrání mých písniček profesionálně ve studiu. Jsem poměrně mazanej. Doufám, že to vyjde.

Jak zásadní roli hraje ve vaší nadějně rozjeté kariéře Bakala Foundation?
Nadace Bakala Foundation pro mě hraje jednu z nejzásadnějších rolí v mé kariéře. Troufám si říct, že bez jejich podpory bych žádnou kariéru v USA neměl. Náklady na studium v New Yorku jsou tak vysoké, že bez stipendia na školné přímo od NYU Tisch a dalšího stipendia na další náklady od Bakala Foundation bych nebyl schopen přijmout své místo na herecké fakultě Tisch. Vzpomínám si na den, kdy mi zavolali po posledním kole přijímaček, že mě berou a moje radost se hned proměnila ve strach a starost: „Jak to zaplatím? Vymyslel jsem si blbej sen, kterej není vůbec realistickej?” A pak jsem našel nadaci. Mají velice osobní přístup ke každému individuálnímu studentovi. Myslím, že v tu dobu, když jsem posílal esej do stipendijního programu Scholarship, tak neměli tolik studentů uměleckých předmětů a herectví. Bál jsem se, že jsem trochu mimo, a že nemám tak seriózní obor jako většina jejich úžasných studentů. Ale mýlil jsem se, protože opravdu je od začátku zajímalo, jak můj obor a branže funguje. Měli stejné zapálení pro můj obor jako já a jejich podpora mi umožnila se soustředit na své studium plně, bez starostí s tím, jak zaplatím náklady na studium. A to je jeden z největších darů, jaký může jakýkoliv student a ambiciózní člověk dostat. A jelikož je to česká organizace, tak jsem pořád měl nějaké spojení ke své kultuře a ke svému domovu. Je to skvělá a zapálená skupina lidí, kteří vytvořili komunitu, která se stala mým domovem, když jsem od domova daleko. Dokonce tento rok mi umožnili vystoupit v jejich Student Hubu jako muzikant. Takže mi pomáhají nadále rozvíjet všechny mé umělecké směry. Je to přesně ta vzácná, ale bytostně potřebná komunita lidí, kteří se navzájem podporují a vzájemně sdílejí úspěchy všech svých členů. A nevím o žádné jiné nadaci nebo společnosti v Česku, která toto dělá.