Osmadvacetiletý student Technické univerzity v Liberci odjel loni na podzim jako dobrovolník do africké země Tanzanie s cílem vyučovat na místní základní a střední škole. Jeho působení se však rozrostlo o školení nejen žáků, ale i učitelů v oblasti podnikání, Ondřej totiž studuje doktorský studijní program na ekonomické fakultě TUL. V rozhovoru se s námi podělil o to, jak moc odlišný je tamní život, jaké projekty jeho studenti zrealizovali i co mu tato zkušenost přinesla.
Jak jste se dostal k dobrovolnictví v Africe?
Nejsem prvním dobrovolníkem z naší školy, byla to spíše shoda náhod. Před lety tam byla kolegyně, poté sdílela na facebooku informaci o tom, že organizace Děti Afriky hledá dobrovolníky. Já jsem byl zrovna v takové životní situaci, kdy jsem potřeboval nějakou změnu, dobrodružství, tak jsem do toho šel.
Jak dlouho už v Tanzanii působíte?
Odletěl jsem tam začátkem října minulého roku. Teď mám před sebou ještě poslední dva týdny tady ve vesnici a poté letím zpátky.
Původně jste tam jel vyučovat matematiku, nakonec jste místní vzdělával v oblasti podnikání. Jak k tomu došlo?
Dříve to dobrovolnictví tady vypadalo trochu jinak. Dobrovolníci, kteří tu byli před námi, sem jezdili výhradně učit a nastolovat první kontakty ve vesnici. Byl to spíše takový rozvojový program pro ně, aby si něco zažili. Během koronavirové pandemie se nic nedělo a nynější program pro nás je trochu něco jiného. My už jsme sem jeli s cílem zanechat tu po sobě něco dlouhodobého.
Provázela vaši cestu do Tanzanie nějaká úskalí?
Když jsme sem jeli, byla tu taková zajímavá politická situace. Bývalý prezident Tanzanie byl velmi silný diktátor, hodně omezoval soukromou moc. Kvůli němu byly zavedeny přísné restrikce, soukromé školy se zrušily jako oficialita. Museli jsme tam jet přes oficiální organizaci, dostat se tam přes církevní školu – církve tu mají velmi silnou pozici. Oficiálně jsme tedy zaměstnanci luteránské církve a máme pracovat pro střední školu. Místní ředitel, to je neuvěřitelný člověk. Pracujeme z velké části na jeho soukromé škole. Na začátku šlo opravdu hlavně o tu výuku.
Přibližte nám vzdělávání v oblasti start-upů.
Start-up je vlastně nová, inovativní firma. Na univerzitě máme výuku pro zakládání start-upů, vlastně jak naložit s kreativním nápadem tak, aby se z toho dal udělat byznys.
Jakým způsobem tedy vyučujete?
Při výuce jsem navázal na stejnou osnovu jako u nás na univerzitě s jistými obměnami v tématech. Co se týče start-upů, je velká potřeba vzbudit v těch lidech kreativitu, aby přicházeli s novými nápady pro potřeby té komunity. Vysvětlovali jsme si, co je to vůbec nápad, podnikatelský nápad. Je to vlastně řešení nějakého problému. Snažil jsem se je tedy ze začátku přimět, aby přišli s něčím, co mohou rozjet a co pomůže místní komunitě.
Jsou vaši žáci úspěšní?
Ano, nakonec se z toho vyklubaly dobré nápady. Máme tu nápad na založení počítačového vzdělání – po tom je v Africe velká poptávka. Dále vznikl projekt na edukaci a konzultační centrum ohledně viru HIV a AIDS, protože to je tu docela problém. Pak jsme tu měli i nápad na založení farmy na mléko – chovají se tu jen krávy na maso a mléka je málo. Musím říct, že třeba šest z deseti projektů přináší něco nového, netradičního.
Proběhla i společná prezentace projektů mezi studenty z TUL a Tanzanie.
V ten den, kdy jsme se propojili, byly prezentovány čtyři projekty z Čech a tři z Tanzanie. Jeden z projektů byl ředitele Martina, který je také mým studentem, na založení učiliště. Místní lidé zde hodně spoléhají na nepříliš funkční vládu. Vystudují školu, jsou nabití teorií, kterou nezvládají použít. Čekají pak na zěměstnání, které většinou nedostanou. Cílem tedy je poskytnout nástavbu třeba na několik měsíců pro nějaké povolání.
Jak vypadá život místních?
Je to trochu jiné, než jak si to představujeme v Evropě, že tu tančí polonazí domorodci kolem ohně apod. Neříkám, že tu takové kmeny nejsou, občas se s nimi setkáme, ale pro běžného obyvatele Tanzanie je tohle netradiční. Běžní Tanzanci se živí farmařením, pěstují hodně kukuřici. Jsou velkými fanoušky fotbalu, opravdu ho milují. Televize je ale jen někde, třeba v nějaké restauraci. Ve vesnici je asi pět televizí, o kterých víme. Nejčastěji se tu přepravují na motorkách.
Jaké jsou vaše pocity z tamního prostředí a obyvatel?
Na začátku je to takové dobrodružství, pak vás začne hrozně bavit jejich kultura a zvyky. Spolupráce s místními je v něčem obtížná, protože spolu sice komunikujeme anglicky, ale naše a jejich významy slov jsou často jiné. Po nějaké době vás tato interpretační nesrovnalost začne štvát (smích). Je tu jiné i vnímání času.
Je něco, na co bylo těžké si zvyknout?
Největším problémem, který trvá doteď, je jídlo. Jakmile někam jedete za úplně jinou kulturou, jídlo je vždycky boj. Lidé z kmene Iraq, ve kterém žijeme, dělají jen čtyři obměny jídla. To jídlo obsahuje i kameny, které se tam dostanou při sklizni z pole i přesto, že se to přebírá. Když jíte fazole, tak ten šutr a fazole vypadají úplně stejně (smích). Nepoužívají ani moc koření.
Plánujete se v budoucnu vrátit?
Stoprocentně, i když ne na tak dlouho. Když tu žijete nějakou dobu, nějakým způsobem se to do vás dostane. Dokážete si představit osm měsíců bez stresu? My tady žijeme sice v neustálém ohrožení toho, že v noci nemůžeme moc vycházet – běhají tu hyeny, jsou tu smrtelně jedovatí hadi, které nevidíte. Přesto to ve vás nevyvolá pocit stresu. To je něco hrozně sympatického. Člověk tu jejich oranžovou hlínu ze sandálů prostě jen tak nevyklepe (smích).
Doporučil byste dobrovolnictví i ostatním?
Rozhodně ano. Je to asi nejtěžší životní zkušenost, kterou dosud mám, ale rozhodně nejlepší. Když jsme sem jeli, říkali nám, že nám to změní život. Tady je přístup k tolika věcem tak moc jiný. Doporučil bych to všem, kteří mají aspoň trošku dobrodružnou povahu, umí trochu anglicky a jsou otevření novým věcem.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
