Hodili jí prášky do pití a znásilnili ji. Dnes Petra bojuje za možnost dialogu mezi pachateli a oběťmi trestných činů

„... reagovala jsem tak, že jsem hned začala brečet“

Jaký je tvůj vztah k Praze?
Narodila jsem se v roce 1978 ve Strašnicích, což znamená, že jsem ještě dvanáct let žila v komunismu a socialismu. Malinko jsem tu starou dobu zažila, ale ne tak moc, aby mě to ovlivnilo jako třeba naše rodiče. Ale něco si z toho pamatuju, takže si vážím svobody. Žila jsem tady nahoře na Smíchově kousek od kostela, což je krásný místo a na dospívání to bylo úžasný, protože třeba v těch šestnácti jsem chtěla být samostatná, takže jsem sedla na autobus, pak na metro a už jsem byla někde v centru Prahy.

Kolik let ti bylo, když došlo ke znásilnění a jak to proběhlo?
Myslím, že mi bylo osmnáct nebo devatenáct let, už si to přesně nepamatuju, což souvisí s tím, že jsem v sobě tu událost prostě potlačila. Proběhlo to tak, že jsem byla ve věku, kdy jsem nezvažovala nebezpečí takového ražení. S kámoškou jsme vyrazili do jednoho baru v centru, kam nás pozvali její kamarádi, kteří tam potom stejně nebyli. Už jen to nás mělo varovat.

Co to bylo za bar?
Byl to celkem obyčejnej bar v Hybernské. Je tam i dneska. Byl to takovej bar, kam chodili Pražáci, i když je to v centru. Ale ti návštěvníci evidentně nebyli z té nejlepší sorty.

Co tam bylo za lidi?
Většina těch lidí, kteří tam byli jako hosté, se buď znali s personálem nebo byli jeho součástí. My jsme tam byli jako hosti, ale těch tam vlastně bylo relativně málo. Hodně lidí tam chodilo za bar nebo si povídalo s barmanem a tak. Opravdu detailně si pamatuju, že jsme tam přišli, objednala jsem si jeden drink. Byla to vodka s pomerančovým džusem, protože to bylo v té době prostě moje pití. Pak už vím jen to, že se probírám během sexuálního aktu na stole s chlapem, kterýho jsem viděla jen ten večer poprvé v životě. Vím, že tam tomu ještě někdo přihlížel.

Co bylo, když jsi začala přicházet k vědomí?
Začala jsem si uvědomovat, že jsem v situaci, kterou nechci. Reagovala jsem tak, že jsem hned začala brečet. Jeden z nich mi hned řekl, co jančím, že jsem to celou dobu chtěla, jenže to nemůžu zpětně potvrdit, když jsem byla nejspíš na nějakým rohypnolu, kterej mi šoupli do toho jedinýho drinku. Já jsem fakt hodně brečela a ten chlap, co byl na mě v tu dobu, kdy jsem se probírala, mi pak nabídl, že mě odveze domů, čímž mi chtěl ukázat, že to jako bylo všechno úplně v pohodě. Vlezla jsem s ním do auta, pořád jsem brečela a kamarádka jela s náma.

Kdy ti došlo, co se vlastně stalo?
Po pár dnech. Postupně jsem si vlastně uvědomovala, že mi chybí kus večera a jedním drinkem to asi nebylo.

Pak jsi asi třináct let mlčela.
Myslím, že i dýl. Když mi to začalo docházet, tak jsem tu teorii ve stejnou chvíli v sobě chtěla potlačit.

Co se zlomilo, že jsi přestala mlčet?
Myslím, že to byla kombinace mojí vnitřní vyspělosti a taky Me Too, který začalo probíhat americkými médii v době, kdy jsem žila v Americe. To je vlastně pět let zpátky, kdy jsem si řekla, že to musím otevřít a přiznat si to. Tehdy jsem v USA chodila na vysokou školu, kde jsem studovala obhajobu lidských práv a byla jsem v takové velmi bezpečné bublině profesorů i studentů, kteří pro podobné věci měli pochopení. Řekla jsem si, že je to dobrá příležitost k tomu se otevřít. V rámci školy jsme dělali filmové dokumenty a já se rozhodla, že si to svoje coming out natočím právě do toho dokumentu.

Pomohlo ti to?
Jo. Vlastně pokaždý, když to vyprávím, tak pořád cítím, že je to pro mě ozdravný. Až to přestane být ozdravný, tak o tom přestanu mluvit.

„... jako civilizovaná společnost v sobě máme zažito mnoho mýtů o tom, jací jsou vězni, co si myslí a co dělají“

Jak se stavíš k myšlence restorativní justice?
Myslím, že ta myšlenka toho, že když někdo spáchá trestný čin a my ho za to někam zavřeme a věříme, že tam dojde k jeho nápravě, je prostě špatná. My musíme vědět, že to nefunguje. Sama jsem si prošla programem restorativní justice.

Jak to proběhlo?
Prošla jsem si programem Building Bridges, který zprostředkovával skupinové setkání šesti obětí a šesti pachatelů trestných činů. Nejde o související pachatele, což laicky řečeno znamená, že si tam nikdo nenajde „toho svého“. Program je strukturovaný na dobu asi tří měsíců jednou za dva týdny na dvě až tři hodiny. Je to docela intenzivní a člověk se do toho ponoří. Ta samotná setkání byla velmi emotivní jak na straně obětí, tak na straně pachatelů. Odcházeli jsme vždycky úplně vyčerpaní a ten obrovský rozdíl byl, že já jsem mohla za těmi svými věcmi, které mě uklidňují. Mohla jsem třeba jít za dcerou nebo se projít ven. Absolutně jsem si nedokázala představit, že mám za sebou tak emocionálně vyčerpávající setkání a mám se vrátit do cely, kde se v tom jen dál vařím.

V čem je podle tebe setkání obětí a pachatelů nejpřínosnější?
Člověk hlavně nahlédne na tu druhou stranu, protože jako civilizovaná společnost v sobě máme zažito mnoho mýtů o tom, jací jsou vězni, co si myslí a co dělají. Úplně mě dostalo, že tam je šest chlapů, kteří opravdu se stejnou nejistotou a se stejnou potřebou porozumět tomu, co se s nimi děje a proč udělali to, co udělali, tápou úplně stejně jako tápou ty oběti. A my tam sdílíme tuhle normální lidskou nejasnost velkých otázek. To je hrozně spojující. Oni k tomu přistupují s velkou otevřeností, nebagatelizují to a je z nich cítit velká pokora. To setkání je dobrovolné a rozhodně za to ti odsouzení lidi nemají žádné body k dobru. Zajímavostí je, že ze strany vězňů je o ten program obrovský zájem, protože oni si vzájemně řeknou, co jim to dává. Naopak ze strany obětí ten zájem takový není.

Dokázalas je pochopit?
Když jsem v rámci toho programu mluvila s pachateli z té naší skupiny, tak jsem se dozvěděla to, v jakých poměrech vyrostli. Ty detaily příběhů se provážou do té míry, že si nakonec řeknu, že se jim vlastně vůbec nedivím. Člověk s milujícími rodiči z dobrého prostředí by se mohl dostat do situace, kdy by cítil bezmoc a vztek, ale věděl by, co s tím má dělat. Ale kdy se narodíš dvěma alkoholikům, z nichž jeden tě tříská a druhej vůbec není doma, tak ty nástroje nemáš, protože je neznáš. Tím to vůbec neomlouvám, ale říkám, že dostaneš plný kontext těch příběhů. Ani jeden z té skupiny pachatelů neměl srovnatelné prostředí, ve kterém vyrostli, ani takovou podporu svých nejbližších, jakou mám já.

„... budoucnost restorativní justice záleží hodně na tom, jak se o věcech budeme bavit my jako lidé“

Myslíš si, že pachatelé jsou otupení dospíváním ve špatném prostředí?
Nemyslím si, že by je výchova znecitlivěla, ale myslím si, že k tomu, co způsobí, prostě nemají přístup. Nepředstaví si to, ale když to slyší, tak to s nimi hne, pokud to nejsou psychopati, což je malé procento z nich. Pak to má mnohem větší dopad, než to samotné vězení. Myslím si, že je důležité, aby pachatelé před zavřením do věznice slyšeli od obětí, co všechno jim udělali a jaké jim způsobili problémy. Velké dopady na lidskou psychiku může mít už jen nějaké vykradení auta, ale to ti pachatelé zkrátka neslyší. Ale nemělo by to být pro oběti povinné, mělo by to být dobrovolné a s odbornou přípravou. Myslím si, že by zpřístupnění takové možnosti byl dobrý krok.

Jak restorativní justici vnímá veřejnost?
Povědomí o ní má jen velmi málo lidí. Já se často zamýšlím nad tím, jaká by byla společnost, kdyby se víc pracovalo s příběhy obětí. Myslím si, že jsme lehce cyničtí, protože soudní systém je v tomto směru dost odlidštěný, což je škoda. Aby proběhlo to samotné obnovení poměrů, tak se musíme vrátit k tomu, co se děje na té lidské rovině, a to jak u obětí, tak u pachatelů.

Jak je na tom restorativní justice v České republice podle tebe dnes a jaká ji čeká budoucnost?
Myslím si, že se to hodně posouvá a že jestli nám něco dobrého daly sociální sítě, tak je to prostor pro vyprávění příběhů. Přestože většina tvrdí, že nás sociální sítě zrychlují, tak si myslím, že čím dál víc posloucháme příběhy lidí. To je podle mě hodně důležité. Musíme vědět, že člověk ve vězení není jiný jen proto, že je za mřížemi. Právě to bylo pro mě velké zjištění. Budoucnost restorativní justice záleží hodně na tom, jak se o věcech budeme bavit my jako lidé. Pro mě je hlavní myšlenkou to, že když začneme v běžném dialogu dbát na to, abychom se ptali a abychom nehodnotili, tak ta vlna se dostane i do rohů různých soudcovských budov, ze kterých máme dojem, že v nich sedí lidé, kteří nás vůbec neslyší. Já si myslím, že tohle se dá měnit obecnou každodenní komunikací.