Ve své práci jsem tím, kým chci být, říká Andrea Dvořáčková

Andrea s radostí i hrdostí popisuje svůj osobní PENNY příběh: „V PENNY pracuji po celý svůj život. Začínala jsem jako brigádnice. Měla jsem to doslova za rohem, a když jsem hledala v 18 letech brigádu, se to přímo nabízelo. Upřímně, po prvním dnu v práci jsem odcházela se slzami a nadávala si, že jsem do toho šla. Bylo to náročné, učila jsem se za chodu, ale postupně jsem si zvykla, vše se zklidnilo a začalo mě to bavit. Musela jsem si asi projít takovým tím prvním šokem studenta, co se potká se skutečným reálným pracovním prostředím. A jak šel čas, tak jsem tuhle brigádu využívala i při vysoké škole, a když přišel nový vedoucí, který chtěl vytvořit nový kolektiv, tak mne přesvědčil, abych mu šla dělat zástupce, a ještě při vysoké škole jsem nastoupila. Po dvou letech vedoucí povýšil na oblastního vedoucího a já nastoupila na jeho místo. A po dalších dvou letech jsem zase povýšila já. Moc jsem si tehdy nevěřila, ale říkala jsem si, že to bude alespoň zajímavá zkušenost. Nakonec jsem se starala nejen o prodejny tady v okolí, ale i o prodejny u Prahy, jako Lysou nad Labem, Milovice, Nymburk, a další. Bavil mě každodenní kontakt s lidmi, to, že jsme jim mohli vytvářet podmínky pro to, aby se mohli dál posouvat a rozvíjet, a to nejen lidé, ale i samotné prodejny. Asi bych na této pozici vydržela do současnosti, kdyby mne neoslovila jedna z mých současných kolegyň, že hledají regionálního manažera v našem regionu. Uspěla jsem ve výběrovém řízení a třetí rok už dělám tuhle práci.“ 

Andrea dále odpovídá na některé otázky, které často slýchává ve svém okolí od současných i budoucích kolegů a známých:

Sama jste měla možnost si vyzkoušet všechny pozice, na které dnes hledáte nové lidi. V poměrně krátké době jste udělala kariéru od brigádnice po oblastního vedoucího. Je to v PENNY obvyklé?
Dokonce si myslím, že jsou i rychlejší kariéry. U nás je výhodou, že můžete dělat to, co chcete. Můžete zůstat celý život pokladní a můžete udělat kariéru od brigády až po manažerskou pozici v regionu nebo na centrále. Musím říci, že tohle je jedna z výhod, protože pro to Penny vytváří podmínky a je na každém, co chce a jak je využije.

Co mi budete nabízet, když mě budete přesvědčovat, abych vzal práci zrovna v PENNY?
Bavíme se o pozicích v naší prodejní síti. Pak to vždy bude především malý přátelský, až rodinný kolektiv. Pak určitě to, že vycházíme zaměstnancům vstříc při plánování směn, kdy není třeba si na každé zařizování brát dovolenou, ale je možné si přeorganizovat směny tak, abyste si dovolenou bral skutečně na odpočinek. Nabízíme férové platy a každý ví, co a za co bude dělat. Máme poměrně velké množství benefitů. A v neposlední řadě se snažíme s lidmi pracovat, a když v někom vidíme potenciál, vytváříme mu prostor pro jeho růst nebo změnu pozice, která by mu více vyhovovala.

Co je největší výhodou PENNY oproti konkurenci?
Je pravda, že práce na prodejnách je fyzicky velmi náročná. Nezastíráme to a říkám to každému už při prvním pohovoru. Stále chodím před Vánoci na prodejnu vypomáhat a vím, že za směnu naběhám okolo 20 000 kroků. S nadsázkou říkám, že je to placená posilovna. Zkrátka je to tak. Naší výhodou je, že jsme malý kolektiv a lidé si vždy mohou vyjít vstříc a domluvit se, protože u nás nejsou striktně rozdělené role, a všichni dělají všechno. Na jednu stranu jsou zastupitelní, na druhou si mohou vzájemně vyhovět a za třetí nemají práci tak jednotvárnou.

Častým argumentem uchazečů je, že lidí je na prodejnách málo, a že se bojí toho, že toho na ně bude moc a lidé na ně budou nepříjemní…
Na jednu stranu je to pravda, ovšem, celé je to o samotném vedoucím prodejny, jak zná místní zvyklosti, jak lidé chodí nakupovat, a jak podle toho plánuje směny a jak práci organizuje. Schopný vedoucí nebo jeho zástupce, kteří si dokáží určit priority a vědí, co je potřeba, to dokáží, a pak to zdaleka není takový problém, jak se říká. Je třeba přijmout, že je to práce v obchodě, práce s lidmi a umět se domluvit. Ze zkušenosti vím, že jsem nikdy z práce neodcházela s tím, že mám vše úplně hotovo, protože jsem si vždy dokázala představit, co ještě by se dalo udělat, aby naše prodejna vypadala ještě lépe.

Kdo se dnes vlastně hledá z pohledu personalistky složitěji? Schopný vedoucí nebo ochotný prodavač nebo prodavačka?
V současné době je velmi složité najít člověka, který je ochoten pracovat, na jakoukoliv pozici. V dnešní době zveme na pohovory i lidi, které bychom před několika lety nepozvali. Je to znát i podle regionu. Zcela jiná situace je tady na Vysočině, kde jsou lidé za práci u dobrého zaměstnavatele s jistotami vděční, a například v okolí Brna nebo Prahy, kde lidé raději dojíždí hodinu do práce do velkého města, hlavně aby byla snadnější a pohodlnější. Navíc jsou v těchto regionech i vyšší platy, to je třeba přiznat.

Nakolik pomáhá, že je PENNY se svými více než 400 prodejnami prakticky po celé zemi, a že je všude blízko?
To je velký argument, zejména na menších městech, kde lidé dají přednost práci v místě bydliště, kde to mají doslova za humny, před vyšším platem, protože ušetří na dojíždění a mají mnohem více volného času.

Dá se říci, že na každé prodejně je taková malá PENNY rodina?
Vlastně ano, protože ne každá rodina funguje ideálně. (smích) Záleží na každém, jak to chce mít a na daném kolektivu. Je to jako v běžném životě a všude jinde. Někde se lidé scházejí a potkávají i po práci, protože třeba mají společné zájmy. Výhodou je, že se všichni mezi sebou znají, vědí o sobě mnohem víc než v nějaké anonymní velké firmě nebo továrně. Vědí, co od sebe mohou čekat, že se na sebe mohou kdykoliv obrátit.  Snadněji se řeší i případné konflikty, protože v malém kolektivu se nikdo zkrátka neschová. A i tady je pro nás důležitá role vedoucího a jeho zástupce, protože oni jsou ti, kteří ten kolektiv vytváří a formují.

Jak vypadá váš takový obyčejný pracovní den?
Do Prahy jezdím jen na porady a většinu času trávím na prodejnách ve svém regionu. Plánuji si pohovory, návštěvy u nových zaměstnanců a lidí, kteří se zaškolují nebo změnili pozici, zda vše probíhá, jak má, zda fungují patroni. Objíždím školící prodejny, zda naši lidé dostávají vše, co potřebují. Pak jsou dny, kdy šetříme stížnosti, ať už našich zaměstnanců nebo ze strany zákazníků. V takovém případě se snažím být na prodejně při střídání směn, abych si mohla vyposlechnout, co nejvíce lidí a přijít na to, s čím jim můžeme pomoci. Absolvuji také kontroly nejrůznějších státních kontrolních úřadů, například hygieny nebo inspektorátu práce. A v neposlední řadě sama školím nové zástupce a vedoucí prodejen, kdy je učíme a vysvětlujeme jim organizaci práce, komunikaci nebo poskytování zpětné vazby svým podřízeným. Není to prostě jen o tom, že jako personální manažerka hledám nové lidi, ale v prvé řadě o péči o ně.

Mění se nějak přístup k novým lidem v čase?
Ano, na to klademe důraz. Sama si pamatuji, jak jsem nastoupila, nikdo mi nic neřekl a hodili mě, jak se říká, do vody. Tomu se snažíme nyní předcházet a novým zaměstnancům od začátku dávat podporu a potřebné informace.

Prošla jste si pozicemi od brigádnice přes vedoucí prodejní, oblastní vedoucí až po HR manažerku. Dokáže vás vlastně ještě něco zaskočit nebo překvapit?
Říkám si, že mě už nic nepřekvapí, ale ono se vždy něco najde. Přece jenom, je to práce s lidmi. Zrovna nedávno jsme se s kolegy pozastavili nad jednou stížností. I když musím říci, že zaměstnaneckých stížností, alespoň z mé zkušenosti, ubývá. Nejčastěji to pak bývá špatná komunikace, a to že lidé neumí poskytnout pozitivní nebo zejména negativní zpětnou vazbu. To má přímý dopad na atmosféru na prodejně, proto na to nyní klademe důraz a snažíme se naučit vedoucí říkat věci do očí a přímo. Naopak přibývá stížností zákazníků. Ty z nějakého důvodu vždy přibývají na podzim a v zimě. Co je smutné v poslední době je to, že v dnešní době se věci neřeší přímo, ale všechno se píše na Facebook. Neřekla bych, že se chování zákazníků zhoršilo, ale přibývá jich, protože jsme prostě řetězec nabízející kvalitní produkty za nejvýhodnější ceny. Více zákazníků samozřejmě klade větší nároky na naše zaměstnance, což má pak vliv i na zapracovávání nových lidí a na péči, kterou od kolektivu potřebují.

Co děláte ve volném čase kromě vašeho oblíbeného volejbalu?
Začala jsem běhat. Chodila jsem na dlouhé procházky a nyní mě kolegyně vyprovokovala k běhání, kdy se společně přihlašujeme do nejrůznějších výzev. Miluji čtení a knihy jako takové, i když v poslední době jsem přešla na audioknihy, abych využila čas, kterého strávím v autě opravdu hodně. Poslouchám i podcasty v angličtině, protože jsem ji vystudovala a snažím se ji udržovat. Ráda cestuji. Zamilovala jsem si Itálii a chci ji procestovat celou, než se vydám poznávat jinou zemi, což mi asi nějaký čas ještě zabere (smích). Pak mám na seznamu Španělsko, Nový Zéland a severské země jako Norsko, Švédsko, Island.

Znamená to, že další kariéru byste ráda v PENNY Itálie?
Možná tátovi koupím za 1 euro dům na Sicílii, aby ho opravil, a pak tam budu střídavě žít… Ne, vážně. Nevím, kam se moje cesta dál bude pracovně ubírat. Všechny pozice, kterými jsem prošla, mi přišly do cesty a já se po ní vydala. To je právě na Penny fajn. Nabízí příležitosti, které se před vámi objevují a je jen na vás, zda se rozhodnete je využít. Neláká mne odejít do Prahy nebo jiného velkého města. Miluji Vysočinu, zdejší klid, přírodu, přitom je to všude blízko. V Brně jsem za tři čtvrtě hodiny. Mám tady přátele, své zázemí, koníčky. Ono se něco objeví, a když ne, tak budu dál dělat to, co dělám, protože mě práce neskutečně baví.