Čučení na seriály by mne zabilo, miluji být mezi lidmi, říká pokladní Věra Liscová

Už dávno můžete být v důchodu, přesto pracujete na zkrácený úvazek tady v Praze, kam dojíždíte z Budyně nad Ohří. Dokonce jezdíte do nedaleké Roudnice nad Labem autostopem. Nebylo by pohodlnější sedět doma, občas si zajít do obchodu, luštit křížovky a dívat se na Ordinaci?
Potřebuji být mezi lidmi. Jsem 16 let sama a mě by to zabilo. Práce a lidé tady mě dobíjejí energii. Když budu mít třeba týden volna, tak první dva dny to bude ještě v pořádku, ale pak to na mě padne a já bych se sama doma bez lidí zbláznila. Ráda luštím křížovky, peču, uklízím, to mě ovšem nezabaví. Potřebuji okolo sebe lidi.

Nikdy jste neměla ambice dělat vedoucí?
V žádném případě! Dejte mi jakoukoliv práci. Uklízet, třídit cokoliv, budu v práci klidně déle, když to bude potřeba, přijedu z volna, ale tohle jsem nikdy dělat nechtěla. Nesnáším papírování. Jsem spokojená na své pokladně, se svými zákazníky, mezi lidmi.

Jak dlouho jste v PENNY?
Pracovala jsem ve firmě vyrábějící látky, ale ta zkrachovala. V roce 2002 jsem proto hledala práci a obcházela prodejny po Praze, kde by mě vzali. Nakonec jsem nastoupila tehdy do Plusu v Bílé Labuti. Po povodních nás rozdělili na nejrůznější prodejny, pak se z Plusu stalo PENNY, a tady na Malešické jsem už 16 let.

Jak se zdejší PENNY za tu dobu proměnilo?
Především se změnilo prostředí, které dnes vypadá úplně jinak než před lety. Pro zákazníky je to mnohem příjemnější a komfortnější, i když pro nás to znamená víc práce, například při doplňování zboží. Už zkrátka není naskládané na paletách, i když jsme stále diskont a využíváme větší balení zboží. A pak se tady za ta léta vytvořila skvělá parta. Takové to, jak se říká, zdravé jádro.

Je to vidět, znamená to, že se potkáváte hodně i mimo práci?
Padli jsme si do noty s naším současným vedoucím. Chodím s ním a jeho přáteli do divadla, na koncerty, na zábavy, do klubů. Před čtyřmi lety mě dokonce na pouti poprvé v životě donutili jít na autodrom… Když k nám přišel, změnil se mi život. Najednou jsem přestala myslet na to, že mi zemřel manžel, že syn už dospěl a má svoji rodinu, a že jsem vlastně zůstala sama. Pro mě je dnes tahle práce a lidi tady jako rodina.

Jak moc záleží na vedoucím, aby prodejna, jak se říká, šlapala a lidé, včetně zaměstnanců se cítili dobře?
Když si vedoucí umí vše zorganizovat, má přehled, ví, co je v danou chvíli potřeba, a umí věci řešit, je to znát. Je k tomu potřeba nejen organizační talent, ale i vnímat lidi okolo sebe, protože ne každý má třeba svůj den, takže pochopení, řád a autorita, která nevzniká z titulu vedoucího, ale chováním.

Jak se proměnili zákazníci za tu dobu?
Je to jako všude, člověk od člověka, a také podle toho, co koho trápí nebo těší. Lidé se nemění. Dnes se trochu víc pospíchá, ale lidé mají pořád stejné starosti. Někdy víc, někdy méně, ale je to o tom, jak se chovají ke mně a já k nim.

Hodně se za ta léta proměnil i sortiment, teď jsou velmi populární privátní značky…
Je vidět, že k nám lidé chodí pro konkrétní výrobky. Nejoblíbenější jsou mléčné produkty BONI, zejména jogurty, uzeniny Řezníkův talíř, a pak Karlova koruna. Záleží také na tom, jaké zboží je v akci, to pak zmizí velmi rychle. Obecně jsou pak oblíbené produkty z jižních Čech.

Dnešní doba je zaměřená na výkon. Z pohledu pokladní to znamená, co nejrychleji obsloužit, co nejvíce zákazníků a namarkovat co nejvíce zboží, za co nejkratší čas. Dnešní moderní poklady skenují čárové kódy a na řadě prodejen mezi sebou i soutěží, kdo toho „napípá“ nejvíc… Jste soutěživá?
Pro mě je důležitější něco jiného než dělat nějaké rekordy. Pro mě je důležité, aby vše bylo, jak má být, abych předešla ztrátám. Zásadně na pokladně stojím, protože jsem malá, abych viděla na druhou stranu pásu. Nechám zákazníky vždycky vyndat vše z košíku, prostě potřebuji vidět prázdný košík, že v něm nic nezůstalo, a tak dále. Mnohé tím možná občas štvu, ale zkrátka to tak má být. Dávám přednost pečlivosti před rychlostí. Ono se to pak ukáže u kontrolního nákupu, který nám občas dělají, a to nejen v rámci firmy.

Jaké zákazníky máte ráda?
Všechny. Když se chovají slušně. To je základ na obou stranách. Zkouší na nás všechno možné, například chtějí ceny v akci, která ale začíná až další den, zkrátka někteří zkouší všechno možné, aby ušetřili, a nejen ušetřili…

Jsme u toho, co lidé dokáží, slušně řečeno, vymyslet, aby si odnesli, co chtějí a nemuseli platit?
To jste řekl až moc slušně. Prostě to chtějí ukrást. Ono se to leckdy těžko prokazuje, ale lidé dokáží vymyslet neuvěřitelné věci. Schovají si čokoládu do časopisu, z basy piva vyndají jedno pivo a dají tam místo něj třeba láhev rumu. Snaží se ukrýt zboží pod nejrůznější zmačkané sáčky nebo tašky. Třeba do takového dětského kočárku se zase vejde zboží klidně za čtyři tisíce. Dají zboží třeba do stažené korby nebo do bočních kapes. Nedávno jsem poprosila jednu maminku, aby nadzvedla své dítě, které sedělo na sedačce přímo v košíku, a ona pod ním měla dvě balení tatarského bifteku… Jsou vynalézaví, ale když se dělá práce pořádně, tak jim to neprojde.

Splést se může každý, dokážete rozlišit, kdy je to úmysl a kdy prostě jen opomenutí?
Určitě! Mám na to možná i tak trochu dar. Leckdy už při příchodu varuji ochranku, aby si na nově příchozího dala pozor. Je to také zkušenost. Dokážu odhadnout, kdo jde nakupovat, a kdo má něco, jak se říká, za lubem. A nejde jen o vzhled nebo oblečení, spíše o chování. Před 14 dny jsem takhle odhalila chlapíka s batohem plným Indulony za 1 400 korun. Oni to pak někde přeprodají dál za směšnou částku a my máme manko…

Máte nějaké rady začínajícím pokladním?
Být pečlivá. Nechat si vyndat všechno zboží na pás, zkontrolovat, že v košíku nic nezůstalo. Markovat vždy jednotlivé kusy, protože i zákazník se může splést, když kupuje třeba 10 stejných müsli tyčinek a přimíchá se mu tam jiný druh. To pak dělá nepořádek ve stavu zásob. Zkontroluji si třeba právě basy piva, i kočárek. Čas od času zkontroluji zákazníkovi i tašku, když vidím, že je mi podezřelý. Slušně je poprosím, aby mi ji ukázali. Zkrátka chci mít čisté svědomí, že jsem vše zkontrolovala a udělala pečlivě.

A co Věra očima vedoucího?

František Hořejší, vedoucí PENNY Malešická

„Věru jsem poznal, když jsem sem do Malešic nastoupil před 6 lety. Nějak jsme si padli do oka a dnes jsme kamarádi. Chodíme spolu na koncerty, do divadla, byli jsme v cirkuse, na pouti. Zná mé přátele. A pracovně? Nejen, že, kdykoliv potřebujeme, vyhoví a přijde do práce, i když nemá směnu, ale mohu se na ni spolehnout, že na pokladně dělá vše na 100 %. Přes ni zkrátka neprojde nic, co by nenamarkovala. Za 6 let si nepamatuji, že by přes ni prošel jeden jediný kontrolní nákup, který by nebyl řádně a přesně namarkován. Už pátý rok vždycky přijde, že bude končit, ale nakonec se okolo Vánoc rozhodne, pokračovat. Je neuvěřitelná ve svém věku, a to říkám s respektem a úctou. A abych to trochu odlehčil, tak o ní v žertu říkám, že Věru a Bohdalovou budou muset zastřelit, protože ani jedna dobrovolně neskončí… Obávám se, že do důchodu půjdu možná dřív já než, aby Věra zůstala doma…“