V minulých dobách bylo o Vánocích důležité mít dobré vztahy s řezníkem, který vám něco schoval pod pult. Ke svátkům také neodmyslitelně patřila čokoládová kolekce, balicí papír pečlivě schovaný z minulého roku nebo pletený svetr od babičky.
Češi milují retro. Nostalgicky vzpomínáme na mléko v pytlíku, máslo v pergamenovém papíře a nadšeně nakupujeme potraviny oděné do starých obalů během retrotýdnu v Lidlu. Jaká specifika měly v dobách minulých Vánoce? Měli jste to doma také tak?
Mnoho lidí starší generace to říká dodnes: „Otevírej ten dárek opatrně, ať neroztrháš papír, schováme ho na příště.“ Zatímco dnes už podobné věty vyvolávají většinou úsměv na tváři, v dobách socialismu se jednalo o naprosto běžnou věc. Sehnat hezký balící papír totiž zdaleka nebylo jednoduché. Jen si člověk musel zapamatovat, od koho papír dostal, aby příští rok nedošlo k faux pas. Nutno také přiznat, že tehdejší papír býval pevnější a více vydržel.
Hlavním symbolem Vánoc byl především stromek, dárky s pentlí a hořící svíce. Náboženské symboly mimo kostel své místo ve veřejném prostoru nenacházely.
Tradičním štědrovečerním jídlem byl stejně jako dnes bramborový salát s rybou. „Jen bylo těžší sehnat na vánoční stůl všechno, co tam patří. V ideálním případě měl člověk „svého řezníka“. Někdy se vysoce sofistikovaným systémem dopracoval k tomu, že mu v masně „něco schovali“ (tak, aby se to v pravou chvíli našlo). Někdy šlo o vázaný obchod – k nedostatkové loupané pleci bylo nutné přibrat něco, co zrovna na odbyt nešlo, ale to nebyl neřešitelný problém.
A hlavně s tím vším lidé uměli za nedostatkové ekonomiky žít. Koneckonců, dodnes na radost ze sehnání toho, co „nebylo“ leckdo vzpomíná s nostalgií. V hospodářství přebytku trofejní pocity neexistují,“ píše Michal Petrof v knize Retro ČS 2 – Jak jsme si to (u)žili za reálného socialismu.
„Zvláštních adrenalinových zážitků bylo možné dosáhnout na loveckých výpravách do spřátelené ciziny, v případě českých turistů především do NDR. Zájezd do Drážďan nebo Karl-Marx-Stadtu (dnes už opět Chemnitzu čili Saské Kamenice) znamenal spoustu úlovků – například mandlí a ořechů nebo laskomin z tamní prodejní sítě s výběrovými potravinami Delikat. Tak to bychom měli – a teď to ještě utajit před celníky,“ píše autor úspěšného televizního cyklu Retro.
Vánoce byly také obdobím podnikových večírků. Ty organizovaly většinou buď samotné podniky nebo mohly být koordinovány odbory. Součástí každého večírku bylo také zdůraznění úspěchů socialistického režimu. Chybět nemohly ani dárky pro členy Revolučního odborového hnutí – tradiční vánoční čokoládová kolekce.
Dostupnost zboží byla omezená, což ovlivňovalo i výběr vánočních dárků. Mezi ty nejčastější patřily praktické věci jako ponožky, bačkory nebo vlastnoručně pletené šály, rukavice, svetry. Oblíbenými dárky byly také kusy oblečení, které bylo obtížné sehnat.
„Okřídlené ponožky, kapesníky a papuče ale měly přece jen jiný rozměr, než mají v jednadvacátém století – nesmíme zapomínat na to, že se bavíme o časech, kdy se třeba ještě vyplatilo ponožky látat,“ připomíná Michal Petrof.
„Snem velké části lidí zůstávala spotřební elektronika a bílá technika. Jenže šlo o věci velmi nedostupné. Nejlacinější byla tranzistorová rádia – cena se pohybovala mezi několika stovkami po zhruba tisícovku – sovětský Sokol stál například 990 Kčs,“ píše Petrof. V roce 1970 byl přitom průměrný příjem necelých tisíc korun československých, v roce 1980 pak necelých patnáct set.
„Radiomagnetofon Diamant z pardubické Tesly přišel na 4700 Kčs, Unisono z té bratislavské stál o tisícovku míň. Další oblíbenou dvojkombinaci představovala gramorádia. Za model Moderato bylo potřeba z peněženky vytáhnout 5420 Kčs, a jestliže si člověk chtěl k přístroji pořídit ještě sluchátka, tak dejme tomu dynamická stereofonní ARF 300 znamenala daší tři stovky navrch.
Cena nejlacinějších kotoučových magnetofonů teslácké řady B neklesla nikdy pod tři tisícovky, náklady na pořízení tu byly zhruba stejné jako u černobílých televizorů. Řeč je o cenách v polovině osmdesátých let, kdy třeba automatické pračky Tatramat stály nejmíň šest tisíc a ledničky řady H (ty se dovážely z východního Německa) asi polovinu,“ vypočítává Michal Petrof.
Přestože reklamy vlastně nebyly v socialistickém prostředí potřeba (podniky neměly důvod bojovat o zákazníky), často se před Vánocemi vyskytovaly, i když pochopitelně ne v takové míře jako dnes. Reklamy spíš navozovaly dojem normálnosti, protože kvalitní zboží se často prodalo dřív, než se stihlo dostat na regály obchodů.
„Šlo ale samozřejmě jen o zdání – slogan „Přijďte, poradíme, posloužíme“ se v realitě měnil na „Nemáme, zeptejte se příští týden“. Což samozřejmě nezní povzbudivě, jestliže jsou za dveřmi Vánoce. Ale o Vánocích už stejně spíš rada prodavačů zněla: „Zeptejte se po Novém roce,“ uzavírá Michal Petrof.
