DRBNA HISTORIČKA: Palác Dunaj, první liberecký „mrakodrap“

Novostavba z let 1927–28 znamenala zásadní hmotovou a výškovou proměnu Soukenného náměstí a patří k Foehrovým největším mimopražským zakázkám. Zajímavá je ovšem i z hlediska památkové péče, neboť jí musel ustoupit památkově chráněný klasicistní hostinec Německý dům. Historickou a uměleckou hodnotu domu si uvědomovali i současníci a otázka jeho demolice rozdělila odbornou i laickou veřejnost do dvou nesmiřitelných táborů. Zelenou však nakonec dostala snaha o velkoměstskou proměnu centra, odpovídající významu Liberce, což dokládá i příspěvek věnovaný Německému domu v deníku Reichenberger Zeitung uvozený emotivním mottem "Staré se hroutí a nové rozkvete z trosek“.

V konzervativním libereckém prostředí působila mohutná puristická budova s expresionistickým nádechem jako zjevení, a tak nepřekvapí značná pozornost ze strany regionálního tisku, který se předháněl v pozitivních komentářích. Oceňována byla především skutečnost, že „Dunaj je první velkou a působivou stavbou v moderních formách, největší a nejmodernější stavbou města, která obohatila jeho obraz“ a dle slov současníků „Liberec touto budovou a její architektonickou ideou demonstroval své moderní a progresivní aspirace a důraz na svůj rozvoj.“ Pozitivně bylo hodnoceno rovněž formální řešení objektu s poukazem na to, že se jedná o prostou německou práci, ušlechtilou architekturu bez sklonů k příliš moderním formám.   

Stavební práce včetně nosného železobetonového skeletu provedla liberecká filiálka firmy Ed. Ast, Stroner & Co., která se musela potýkat s řadou obtíží, kdy kvůli problematickému podloží a svedení Harcovského potoka do podzemí, musela být část domu vybudována na 820 čtyřmetrových pilotech z jedlového dřeva, nesoucích základový železobetonový rošt.

Přízemí obsahovalo prodejní plochy, první patro bylo využíváno pro provoz pojišťovny a zbylá kromě dvou posledních sloužila povětšinou k bydlení. Vedle pojišťovny se zde nacházela také pobočka Německé zemědělské a průmyslové banky (Deutsche Agrar und Industrie Banka), sídla některých institucí a spolků, mj. místní pobočka Autoklubu Republiky Československé, židovská lóže Societé, Jednotný svaz soukromých zaměstnanců v republice Československé, skupina Liberec, či spolek Přátel umění (Verein der Kunstfreunde), spediční služby, lékařské ordinace a advokátní kanceláře. Ústředním prostorem osmipodlažního domu byl Lichthof (světlý dvůr), rozsáhlý, provzdušněný centrální prostor krytý mohutným nadsvětlíkem, do nějž ústily čtyři pasáže a jednotlivá podlaží spojovaly dvě schodišťové „věže. Jednou z pasáží byl spojen se sousední budovou YMCA, kde se nacházel biograf, o jehož zřízení se uvažovalo zprvu přímo v Dunaji. Budovu tak lze s trochou nadsázky označit za první skutečné liberecké „nákupní centrum“, jež zákazníkům poskytovalo široký výběr služeb a produktů. Svou prodejnu a zastoupení zde měly nejen velké firmy jako Julius Meinl, Siemens & Halske, Mattoni, obuvnická divize Goodyear či kancelářské potřeby Gibian & Co., ale i lokální obchodníci. V pasážích se tudíž nacházely vedle prodejen koberců a linolea, nábytku, hraček, ložního prádla, oděvů, porcelánu, parfémů, jabloneckého skla a bižuterie také papírnictví nebo řeznictví a nechybělo ani holičství.

Svým obyvatelům polyfunkční novostavba skýtala mimořádně vysoký standard bydlení, splňující moderní hygienické požadavky. Obytná část obsahovala 24 bytů o 2 až 5 místnostech, vybavených koupelnami a komfort obyvatel zajišťovaly i 2 společné prádelny v suterénu.  Nejluxusnější velkometrážní byty se zimními zahradami v konkávních nárožích se nacházely při schodišťových věžích. Samozřejmostí pak bylo elektrické osvětlení, ústřední teplovodní a teplovzdušné výtápění, vodovod, domovní telefon a zdviže (2 páternostery a 3 běžné výtahy).

Pozdější osudy paláce nebyly příliš šťastné. Po připojení pohraničí k Německé říši došlo i zde k rozsáhlé arizaci židovského majetku, což byl i případ velké části prodejen v paláci Dunaj. Po roce 1948, kdy pojišťovna Dunaj ukončila svou činnost na území Československa, se stal sídlem libereckých Energetických rozvodných závodů, došlo k odstranění nápisu DONAUHOF a v přízemí byla v na sklonku 50. let otevřena první liberecká samoobsluha (1958). Centrální nádvoří bylo zprvu využíváno pro výstavní účely (např. výstava Nástup ke zvýšené dopravní bezpečnosti v roce 1951), aby jeho osud posléze zpečetila přestavba na velkoprodejnu potravin, zabírající celé přízemí provedená v letech 1962–64. Zbytek domu převážně slouží k bydlení, a je zde i několik lékařských ordinací.  Technickým unikátem jsou pak nepoužívané a zabedněné výtahy typu páternoster. V roce 2013 došlo k rehabilitaci průčelí podle návrhu Petra Stolína, na které se tak mj. na základě požadavku památkové péče opět vrátila elegantní kordonová římsa, oddělující mezanin od parteru.