Jablonecká fotografka Denisa Zbranková Albaniová uspěla v prestižní soutěži. Nikdy nemáte jistotu, že vaše plány vyjdou, říká o focení zvířat

Jak vznikne nápad na takovou fotku? Někdo ti řekne, že potřebuje vyfotit psa a tebe napadne někam jet a tohle vyfotit?
Naprostá většina zakázek se odvíjí od představ nebo potřeb majitele a také povahy psa. Vždy se snažím přizpůsobit jejich představám. Když ale chci zkusit něco nového, jako to bylo v tomto případě, většinou sáhnu po ověřených modelech z řad blízkých kamarádů, kde vím, že jejich pes nejspíš nebude mít s mou představou problém.

Inspirací pro tuhle fotku byly čediče, které jsme s mužem viděli na Islandu a jsou vyhledávaným cílem pro focení lidí i zvířat fotografy z celého světa. Ale my s sebou bohužel vlastní psy neměli, takže jsme tak nějak přemýšleli, zda by nebylo možné něco obdobného nafotit i u nás.

Denisa s borderkami Aishou a Keshu

Fotka vyhrála kategorii Zvířata. Co výhra obnáší?
Osobně vnímám jako nejcennější uznání od odborné poroty, je to taková zpětná vazba, která vám říká, že děláte dobře svou práci, že máte určité kvality. O to spíš, když fotka vyhraje v kategorii společné i pro divoká zvířata. Oproti nim většinou snímky domácích mazlíčků nemívají šanci.

Siena Creative Photo Awards pořádá každoročně velkolepé předávání cen v přímo v italské Sieně v rámci několikadenního festivalu. Slavnostního ceremoniálu jsem se bohužel nezúčastnila, ale Black (který je na fotce) nyní ve velkoformátové podobě visí někde v Itálii a na cestě do Čech je vítězná trofej.

Kdy tě napadne název fotky? Už před focením, nebo až když vidíš výsledek?
Nad tím jsem se musela zamyslet, ale pravda je, že v hlavě často mívám představu samotné fotky, pozici psa, kompozici, světlo, ale titulky vymýšlím vždy až zpětně. U zvířat totiž ani nikdy nemáte jistotu, že vaše plány vyjdou. Pořád je to živý tvor, kterému se musí focení podřídit.

Pes není člověk, abys mu řekla, tamhle se postav a koukej nahoru. Jak taková fotka vznikne? Je to náročnější, než fotit lidi?
Fotit zvířata je naprosto specifická disciplína. Vlastně v ní využívám vše, co jsem se sama doposud o psech dozvěděla. Velmi podstatná je schopnost komunikace s majitelem i zvířetem, vytvoření bezpečného a pokud možno klidného prostředí, správné nasměrování majitele a hlavně udržení pohody a klidu. Což je někdy docela fuška. A hodí se mi i znalosti z anatomie, díky kterým mám představu o tom, co po daném zvířeti můžu požadovat a kde jsou jeho limity.

Mám ale pocit, že raději fotíš zvířata. Je to tak? A proč?
Rozhodně je to tak. Zvířata, a pro mne zejména psi, jsou naprosto nádherní úžasní tvorové. Užívám si každou chvilku, kdy mohu být po jejich boku nebo je jen sledovat. Proto se i do fotek snažím promítnout to, jak je vidím já - jako ladné, majestátní, někdy ztřeštěné a trochu šílené, ale taky laskavé, oddané a věrné tvory.

Když koukám na fotky, které vyhrály, jsou to vážně neuvěřitelný kousky. A ty jsi mezi nimi. Tak co to s tebou dělá?
Vážím si toho, ale snažím se zachovat si vnitřní pokoru. Není to první celosvětová soutěž, kterou jsem vyhrála, ale nemyslím si, že by mě to nějak měnilo. Přiznám se, že pro mě znamená daleko víc, když odevzdané fotky vykouzlí úsměv na tváři majitelům, nebo mi za ně zpětně poděkují, když už s nimi zvíře není. To jsou pro mě hodně dojemné okamžiky.

Teď nevím, jestli tu otázku správně položím, ale vždycky mi přišlo, že na prvním místě u tebe není focení zvířat, ale jsou to ty zvířata. Je to tak? Máš spoustu kurzů, děláš rehabilitaci. Bereš to focení pořád jako radost, než něco, čím by ses chtěla živit?
Asi vždy jsem si přála zasvětit svůj život zvířatům a poslední roky se mi to konečně v plné míře plní a za to jsem moc vděčná. Aktuálně pracuji jako veterinární fyzioterapeut, veterinární sestra a fotograf. Každou z těch prací mám ráda, vzájemně se někdy prolínají a posouvají mě. Vím, že do budoucna se nechci ani jedné vzdát, protože mě všechny naplňují a zároveň jsou pro mě takovou prevencí před vyhořením. Fyzioterapie i veterina jsou fyzicky ale hlavně psychicky náročná odvětví a focení je oproti tomu vždy vítaná změna. 

Myslím, že je ale podstatné zmínit, že si takový „trojboj“ můžu dovolit hlavně díky chápajícímu partnerovi, který trpělivě snáší mé pozdní příchody z práce, nekonečné vzdělávání a podřizování celého běhu našich životů našim borderkám.

Pár úspěchů si už ale s focením měla, neříkáš si teda někdy, jestli by to přeci jen nešlo?
Focením bych se asi uživila, ale strávila jsem tolik let vzděláváním v oblasti veterinární fyzioterapie a pořád toho tolik nevím a chci prozkoumat, že se ani této cesty nechci vzdát. Dokud vím, že má práce psům prospívá a pomáhá, vidím v ní smysl.

Co teď po takovém úspěchu? Máš v hlavě další nápady na fotky? Nebo se dál soustředíš na to, na co už jsem se ptal, tedy na pomáhání zvířatům?
Snažím se ve focení stále posouvat. Pořád je v čem se zlepšovat, moje fotky rozhodně nejsou dokonalé. Dokonce se mi většinou s odstupem času už tolik nelíbí, protože bych je třeba po roce nafotila zase trochu jinak. Ale i to mě na tom baví.

Máš dvě border kolie, ale pamatuji si, že si chtěla mít čtyři, tak jak je to daleko? A proč vlastně border kolie?
Pravda, od představy bordeří čtyřky jsem už upustila a se současným počtem dvou kousků jsem naprosto spokojená a vůbec se nenudíme. Border kolie bylo moje vysněné plemeno tak od 10 let. A na svou první vysněnou holčičku Aishinku jsem si musela hodně let počkat. Společně s Keshu jsou pro mě stále středobodem celého světa, manžel Petr promine (smích), a jsou na prvním místě.