Medaile Liberce pro historičku Kateřinu Portmann. Podobné předání obřadní síň nepamatuje

Historička katedry historie Technické univerzity v Liberci Kateřina Portmann přijala ve středu 15. dubna Medaili města Liberce z rukou primátora města Jaroslava Zámečníka za přínos v oblasti vzdělávání, demokracie a lidských práv. Slavnostní událost ale byla jiná, než na jakou jsou na libereckém magistrátu zvyklí. Obřadní síň byla plná do posledního místa, město muselo přidat řadu židlí, a to se na slavnost zdaleka nevešli všichni, kteří by u toho rádi byli.

Kateřina Portmann totiž patří k oblíbeným kolegům a kantorům liberecké univerzity, především pro svůj přístup k výuce a studentům. Ostatně v laudatio, tedy slavnostní pochvalné řeči, kterou během aktu přednesla autorka návrhu Kateřiny Portmann na ocenění medailí Věra Vohlídalová, také zazněla slova jejích bývalých studentů. „Doktorka Portmann nás formovala nejen odborně, ale i lidsky. Vedla nás k tomu, abychom historii vnímali v mezinárodním kontextu a zároveň ji objevovali ve svém bezprostředním okolí. Učila nás, jak dějiny zpřítomňovat, hledat souvislosti mezi minulostí a přítomností a ukazovat, že historie má své místo i v současném veřejném prostoru. Společně jsme pracovali na projektu Návrat domů, jenž mapoval osudy obyvatel Liberce, kteří byli během 20. století nuceni město opustit. Oběti holcaustu i vyhnané německy mluvící obyvatele. Výzkum vyústil ve veřejné aktivity, jako je pokládání stolpersteinů čili kamenů zmizelých, historických procházek a vydáním knihy, která se objevila v širší nominaci na cenu Magnesia Litera,“ uvedli bývalí studenti laureátky ceny.

Způsob výuky a práce se studenty pak Věra Vohlídalová, bývalá ředitelka Krajské vědecké knihovny v Liberci a jedna z výrazných osobností města, shrnula krátce: „Učit mladé je jejím posláním a pro to, co dělá, hoří. A to zapaluje i druhé.“

Dvořák? Ano, ale hned pak Rammstein

Slavnostní udílení medailí Liberce provází vždy hudební doprovod. Jaký, záleží na osobnosti oceněného a jeho preferencích. „Mnozí laureáti nevědí, jakou hudbu zvolit a říkají, že to nechají na nás. Ne tak Kateřina Portmann. Ta měla okamžitě jasno, ale tak odlišná přání, to jsme tu ještě neměli. Splnili jsme jí všechna, i když to poslední bylo pro nás naprosto výjimečné,“ říká s úsměvem vedoucí oddělení protokolu a zahraničních věcí libereckého magistrátu Miluše Charyparová.

Zatímco totiž zajistit, aby hudebníci libereckého Divadla F. X. Šaldy zahráli a zazpívali píseň Život je jen náhoda, která provází téměř všechny pietní akty organizované laureátkou nebo Dvořákovu árii z Rusalky Měsíčku na nebi hlubokém, kterou má Portmann spojenu se vzpomínkou na svou babičku nebo aby zazněla židovská píseň klezmer v podání Hany Frejkové a Veroniky Mirekové bylo úkolem splnitelným, poslední přání město zaskočilo. Přála si totiž zahrát píseň německé skupiny Rammstein Zeit. I to se ale nakonec podařilo zajistit, byť zprostředkovaně díky místní kapele Rammstein Members Club. A bylo to bylo poprvé a dost možná i naposledy, kdy Rammsteini v obřadní síni liberecké radnice zněli.

„Moc mě dojalo, že byla moje hudební přání respektována a splněna. Rammstein jsou moje krevní skupina, takže ten úplný závěr s písní Zeit, čas, byl prostě fascinující. Bylo nádherné slyšet němčinu v téhle síni, kde většinou při podobných aktech prostě nezazní. A to, přestože v tomhle prostoru ta němčina byla. Je to krásný jazyk a je potřeba ji sem vracet stejně tak jako vracet lidi, kteří byli vyhnáni,“ podotýká Portmann.

Zlatým hřebem pak bylo vyzvání k tanci, které laureátce ceny učinil během písně předseda místní Židovské obce Michal Hron. A ona to vyzvání přijala.

Cítím, že Liberec přijímá, co dělám

„Jsem dojatá a cítím se tu jako doma, přestože jsem rozkročená mezi Libercem a Vídní. Vnímám, že to ocenění je nejen pro mě, ale že je vyjádřením toho, že Liberec přijímá to, co dělám. To znamená, vnímá ten svůj prostor, svoje dějiny, které jsou někdy takové kontroverzní, nepříjemné a má ochotu vracet zpátky do toho prostoru lidi, na které se mělo zapomenout. Snaží se je do svých dějin vracet a také do současnosti. A to je vlastně ten návrat domů. Liberec to akceptoval, akceptoval to skrze mě, ale to ocenění patří všem těm, kteří sem prostě patřili a nějak z toho prostoru zmizeli. Některé už jsme vrátili, ale spoustu z nich ještě vracet prostě musíme. A já mám z toho velmi dobrý pocit, protože si myslím, že tady dnes byla celá řada lidí, kteří mi v tom budou pomáhat a že už to není jenom o mně, že už se nemusím snažit jenom já, že už to prostě běží,“ uzavřela po celé slavnostní události Kateřina Portmann.