Vyrovnání se s odkazem Němců je citlivým tématem, míní liberecká historička

„Je to důkaz síly smíření a toho, že už se nebojíme společné historie a zároveň budujeme evropskou budoucnost. Samozřejmě vnímám, že ne všichni tento krok sdílejí, ale právě otevřený dialog je cestou k porozumění," sdělila historička.

Z Československa byly po druhé světové válce odsunuty asi tři miliony Němců. Sudetští Němci to označují za vyhnání. Podle česko-německé komise historiků tehdy přišlo o život 15.000 až 30.000 lidí. Za předešlé více než šestileté nacistické nadvlády naopak zahynulo kolem 320.000 až 350.000 obyvatel někdejšího Československa.

Černobílé vidění dějin

„Vyrovnání se s odkazem Němců z českých zemí zůstává v naší společnosti stále otevřeným a citlivým tématem. Přestože je dnes debata otevřenější než v 90. letech, úplnému pochopení brání náš sklon k černobílému vidění dějin. Německy mluvící obyvatele často vnímáme jen jako vedlejší příběh, nikoliv jako přirozenou součást naší historie," řekla Portmann.

Míní, že pro vyrovnání se s minulostí je třeba začít vnímat odborné poznatky. „Úkolem historiků a historiček je srozumitelně ukazovat, že dějiny netvořily černobílé škatulky, ale lidé z masa a kostí. Jen tak konečně opustíme přežité dělení na ’hodné Čechy a zlé Němce’, přestaneme svět vnímat jako souboj my versus oni, a právě to nám v důsledku pomůže i ke zkvalitnění života v současnosti," dodala.

Historii pohraničí po odsunutých Němcích chápe jako vrstevnatou mozaiku. „Kterou se dnes učíme skládat dohromady. Zájem o akce, jako je liberecká divadelní procházka Odsunutí, dokazuje, že lidé o toto téma stojí. Právě srozumitelné a na vědeckých poznatcích založené vyprávění těchto tragických příběhů pomáhá zaplnit prázdná místa v naší společné paměti," uvedla historička.

Za hmatatelný symbol smíření považuje před čtvrtstoletím postavenou knihovnu v Liberci nazývanou Stavba smíření. „Stojí na místě synagogy vypálené nacisty a její součástí je i první nově postavená poválečná synagoga u nás. Projekt podpořený prezidenty Václavem Havlem a Romanem Herzogem je dnes hojně navštěvovaným kulturním srdcem Liberce a přirozeným místem setkávání," připomněla.

Před válkou většina obyvatel

Liberecký region patřil před II. světovou válkou mezi místa v tehdejším Československu, kde většinu obyvatel tvořili Němci. Po poválečném odsunu se stali minoritou a zanikly i některé vesnice, které obývali. „Otázka, zda české pohraničí po vysídlení německy mluvících obyvatel zůstává nezabydlené či zapomenuté, nemá jednoznačnou odpověď. Region dodnes nese stopy ’historické amnézie’, kdy krajina ztrátou původních obyvatel přišla o své vypravěče a mnohá místa o svůj původní smysl," uvedla Portmann. Přestože některé periferie podle ní stále bojují s vykořeněním, po 80 letech od konce války zde žijí generace s autentickým vztahem ke kraji. „Dnešní pohraničí je vrstevnatou mozaikou, kde se staré jizvy prolínají s novými kořeny. Příběh těchto míst tak není o definitivním zapomnění, ale o složité proměně identity," dodala.

V poslední době, zejména na Slovensku a Maďarsku, se vede debata o otevření takzvaných Benešových dekretů přijatých po II. světové válce. Portmann míní, že v reálné politice toto téma klíčovou roli nehraje. „Prezidentské dekrety jsou dlouhodobě obětí politizace, mýtů a klišé. Část diskutujících přitom problematiku do hloubky nezná, ani o to neusiluje. Je třeba připomenout, že celkem 143 dekretů reagovalo na aktuální válečnou i poválečnou situaci, řešilo širokou škálu rozmanitých agend a nahrazovalo chybějící zákonodárnou moc parlamentu," připomněla. Za zavádějící považuje už jen samotné označení Benešovy dekrety. „Jméno Edvarda Beneše vyvolává silné emoce: zatímco v německojazyčném prostředí je často vnímáno negativně, pro mnohé nacionalisty zůstává symbolem státotvorného hrdinství. Tato personifikace pak zbytečně zatemňuje fakt, že šlo o standardní právní nástroje tehdejšího státu," dodala.