Až neuvěřitelný životní osud potkal Petra Šídu z Liberce. Před libereckou radnicí ho 21. srpna 1968 zasáhlo sedm kulek sovětských vojáků. Smrti unikl jen díky obětavé pomoci dvou mladíků, kteří ho odtáhli za lešení. Právě před pětačtyřiceti lety poprvé okusil kouzlo dýmek a krátce po propuštění z nemocnice se stal viceprezidentem libereckého fajfklubu. Dýmkám zasvětil celý život. Petra Šídu teď vyzpovídala Liberecká Drbna.
Jak jste se vlastně ke kouření a k dýmkám dostal?
Já jsem začal dýmku kouřit v liberecké nemocnici poté, co mě v osmašedesátém trefili před radnicí. Při úplňku jsem měl obrovské bolesti a kouřením jsem bolest tlumil. Když už jsem mohl vylézt ven z postele, sedl jsem si na staré křeslo a holky sestřičky mi daly cigarety. Abych všechno přetrpěl, tak jsem vykouřil padesát sedm cigaret. To bylo asi po patnácti letech, co jsem si zapálil. V období mezi tím jsem jako sportovec nekouřil. Asi vám je jasné, jak mi potom bylo. Šlo to ze mě horem, dolem.
Jaká byla tehdy hierarchie ve fajfklubu v Liberci?
Měli jsme to rozdělené tak, že byl jediný prezident, dva viceprezidenti a strážce pečeti. V Liberci bylo pár kuřáků dýmek, kteří se rozhodli, že se dají dohromady a to nejen kvůli kouření. Klub měl i praktické výhody. Ten byl elektrikář, ten byl malíř a ten měl zase třeba tatínka ve skladě s elektrem. Když jsme se slezli, tak jsme probrali i to, co kdo potřebuje a jak si můžeme vypomoct.
Kde se tehdy členové klubu scházeli? Měli jste nějaké oblíbené místo?
Scházeli jsme se v takové malé cukrárničce kousek od kina Varšava. Jedna známá nám tam totiž půjčovala každý čtvrtek takovou malou místnůstku, kde měla dva ventilátory a tak jsme tam mohli v klidu kouřit. Vždycky jsme si objednali nějakou tu kávičku, pár rumů a nějaké zákusky. Často jsme převyšovali celodenní tržbu.
Jak složité bylo dostat se ke kvalitnímu tabáku? Tehdy tady ještě asi nebyla taková nabídka.
Výhodou bylo, že tatínek prezidenta fajfklubu dělal na ambasádě v Turecku, tak nám posílal různé tabáky. Přesně ty, které nešlo v Tuzexu sehnat. Měli jsme ale známé i tady v krámech, takže když občas přišlo něco lepšího, tak jsme nám to prodavači schovali pod pult. Jiný člen klubu zase jezdil za pětikorunu od každého hromadně nakupovat do Prahy. Byl to vekslák. Vždycky si směnil bony a pak nám celý den lítal po tuzexech. Takhle nějak to fungovalo do roku 1975. Potom nám chtěli klub zrušit. Podle tehdejšího režimu šlo o nedovolené spolčování. Právě i kvůli tomu jsme se přesunuli pod hlavičku České besedy.
Jak je to dnes? Existuje v Liberci ještě nějaký takový klub?
Dneska fajfklub stále existuje v libereckém Babylonu, kde má předseda klubu obchod s tabákem. Já už ale členem nejsem. Pan předseda je ale vstřícný a určitě všem začátečníkům rád poradí.
Zkuste čtenářům popsat základy kouření dýmky. Je to vůbec ve stručnosti možné?
Když kouříte dýmku, tak ji nikdy nešlukujete. Způsob kouření dýmek se ale několikrát měnil. Když jsem začínal, tak se dýmka vylévala nápojem, který měl člověk rád. Takže třeba koňakem. Přišlo se totiž na to, že se tím zatáhnou póry a dýmka potom nebere vlhkost z tabáku. Měnil se i způsob zakuřování dýmek. Základ je ale udržet správnou teplotu. To poznáte například podle toho, když udržíte dýmku na tváři. Popravdě, moje začátky ale nebyly nejslavnější. První dýmka skončila tak, že mi oheň vypadl stranou. Jednoduše prohořela. Když se dýmka zakuřuje, chce to klid, nebavit se a nikam nepospíchat. Důležité je také mít něco dobrého k pití.
Jak je to dnes s dýmkami a jejich oblíbeností?
Dneska už to takový trend není. Kouření dýmky může někoho i obtěžovat. Proto když jdu do restaurace nebo kavárny, ptám se, jestli si ji můžu zapálit. Dýmka se nekouří deset minut, ale i hodinu a půl. Je z ní tedy hodně kouře. Už několikrát se mi stalo, že mě zapálit si nenechali, což respektuji a chápu. V tom je nejlepší léto, kdy si člověk může zapálit venku.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
