Vlastislav Kotek: V životě ničeho nelituji

 Podle svých slov se ve svém věku snaží udržovat v kondici tak, aby dovedl své čtyřleté dítě do dospělosti.

Chtěl jste být vždy učitelem?

Učitelem jsem se stal tak trochu omylem. Myslím, že kdybych se narodil podruhé, byl bych zřejmě automechanikem…  Nicméně - jsem romantik. Sedět v knihovně nebo v archivu, objevovat léta zasutá tajemství, která na vás dýchnout z dávno zažloutlých stránek, dávat je do souvislostí, zjišťovat, že i ti „velcí“ měli své malé slabosti a hříchy, to je to, co mě na této práci baví. Moje profesní cesta byla poněkud klikatá. Ale musím říct, že v životě ničeho nelituji, protože všechna místa, kam mě osud zavál, mě nějakým způsobem obohatila…

Kromě učitelské profese jsem byl krátce i dělníkem, redaktorem, obchodním zástupcem a úředníkem. Jako učitel jsem poznával život venkovských škol okresu Liberec, vrcholem mé kariéry v základním školství byly čtyři roky ve funkci ředitele školy v Harcově. Asi nejraději vzpomínám na třináct let strávených na Soukromé obchodní a právní akademii v Jablonci n. N., kde jsem se postupně z pozice řadového učitele vypracoval až na ředitele a zároveň společníka s.r.o. Tato škola mě pak přivedla i ke spolupráci s Vysokou školou regionálního rozvoje, posléze se Správním institutem, kde vyučuji na částečný úvazek dodnes.

Následně jsem našel další uplatnění v Soukromé střední škole výpočetní techniky v Praze, která je prestižní školou oboru IT s širokým ohlasem v celé republice.

Co Vás na práci baví a co naopak ne?

Baví mě, když se mi podaří ve zdánlivě nepřístupném studentovi probudit jiskřičku zájmu o můj obor. Samozřejmě, že se vždy najde student, kterého se „zlomit“ nepodaří, ale většinou si chodím do učebny odpočinout. A to zejména od žabomyších válek, které se dnes v našem školství vedou. To je ale téma na velmi dlouhou diskuzi.         

Jací jsou podle Vás dnešní studenti?

Tak především: Povahově jsou stejní, jako jsme byli my. Jiné jsou ale podmínky. Neochotně si přiznáváme, že v dnešních středních i vysokých školách jsou žáci, kteří by dříve rozhodně nebyli přijati, natož aby školu zdárně dokončili. Středoškoláci i vysokoškoláci mají rozhodně větší možnosti, než jsme měli my. Myslím tím třeba možnost studia, stáží a práce v zahraničí. Jsou i bezstarostnější, protože jsou většinou přijati na vysněné obory. Jejich skepse ale přichází později, po srážce s realitou.      

Povězte něco o své rodině

Loni jsme s manželkou oslavili patnáctileté výročí svatby. Přesto máme teprve čtyřletou dceru. Samozřejmě, že je naše „všechno“ a že se snažíme udělat maximum, aby byla šťastná nejen teď, ale i v celém svém dalším životě.

Co Vás baví mimo Vaší práce a rodiny?

Když se zeptám kohokoli, předpokládá, že ve svém volném času usednu s knihou, nebo alespoň časopisem History revue a pohltí mě další kapitoly historických zajímavostí. To je sice také pravda, ale stejně tak často jsou to materiály o motorismu a autech. Zajímají mě nejen nová auta a jejich technické „vychytávky“, ale mým snem je pořídit si naleštěného veterána, a to pokud možno méně obvyklého, a účastnit se s ním různých soutěží a přehlídek. To ale předpokládá spoustu času, a toho se mi zatím vůbec nedostává. Bohužel, ani na další zálibu, cestování, turistiku a zejména plavání, ať už v bazénu, nebo volné přírodě.

Co Vás v Liberci štve?

Jako rodič čtyřleté dcery musím vyhledávat ekvivalentní zábavu. Co máme ve „městě sportu a turistiky“ k dispozici? Dětský koutek, lunapark v Babylonu, Dinopark (mají tam zejména pěkné klouzačky…), koupaliště Sluníčko, areál na Javorníku. Dále samozřejmě ZOO, dětské pořady ve vratislavických „Desítkách“… Plochu, kde by se bez ohrožení zdraví učila samostatně jezdit na kole, hledám téměř marně. Takže nějaká nabídka samozřejmě je, ale stále mám pocit, že toho pro tuto věkovou kategorii v Liberci mnoho není. A další skutečnosti raději ani neporovnávám s Prahou. Třeba možnost zaparkovat na okraji za „pár drobných“ a rychle a efektivně se MHD dostat kamkoli, jako řidič nadávám na povrch vozovek v katastrofálním stavu… Je toho samozřejmě více.

Proč jste se rozhodl vstoupit do politiky?

Člověk má v zásadě dvě možnosti: Buď sedět a nadávat na poměry u piva, nebo se snažit je nějak osobně ovlivnit. Politika je pak možností, jak to udělat. S výjimkou malých sídel cca do 1.500 obyvatel, kde se obyvatelé všichni znají alespoň „od vidění“ a mohou profilovat na kandidátkách „nezávislých“, je pak ve velkých městech jedinou možností společenské angažovanosti vstoupit do zavedené politické strany. V tomto případě je nutné neřídit se sympatií či antipatií k jednotlivým známým osobnostem strany, ale řekl bych, že nejdůležitější je sledovat program strany jako základní myšlenkovou tezi, podle které se chci nebo nechci řídit. Příkladů, kdy lidé volí politika, protože „je fešák“, a po zvolení podepisují petice proti opatřením té „jeho“ strany, jistě známe spoustu.        

Co byste chtěl ještě v životě dokázat?

To je snad nejtěžší otázka. A také velmi obecná. Ale zkusím to. Chtěl bych udělat vše pro to, aby moje dcera mohla žít celý život v pohodovém, vlídném a mírumilovném světě, aby mi moji pražští kamarádi a kolegové záviděli nejen to, že „u Liberce jsou samé pěkné kopce“, ale město samé, aby byl krásný, pohodový a bezpečný nejen Liberec, ale i Vratislavice n. N., místo, kde bydlím. A pokud se mi alespoň větší část z toho jakýmkoli způsobem povede, budu šťastný.

Více na www.menimeliberec.cz.‎

PR text