„Co vás trápí? Posaďte se a povídejte, s čím vám můžu pomoci.“ Věta, kterou začíná většina konverzací s praktickým lékařem. Podle lámané češtiny poznáte u lékařky Gabiely Onofre, že město pod Ještědem asi nebude její rodnou krajinou. Sympatická a vždy usměvavá šestatřicetiletá lékařka, která ordinuje na severu Čech, se do Evropy přestěhovala z rodné Bolívie. Dnes žije v Liberci a mimo jiné ordinuje v nedalekém Mníšku.
„Byl to šok. Spousta věcí mě překvapila pozitivně, spousta negativně. Například srovnat povahu Čechů a Bolivijců, je hrozně obtížné. Češi jsou uzavřenější a méně srdečnější. Trvá jim déle, než si připustí někoho k tělu. Taky mi v určitých ohledech nepřijdou tak fér,“ shrnula Gabriela Onofre. Společnosti se proto snaží jít příkladem i ve svém volnu, když pomáhá jako dobrovolník lidem bez domova.
Do České republiky přicestovala před deseti lety, když dostala stipendium na studium imunologie a mikrobiologie v Hradci Králové. Spolupracovala také s ambasádou ve Francii. „Nejprve jsem se musela naučit jazyk. Chvílemi jsem byla vážně zoufalá, čeština je totiž hodně obtížná,“ dodala. V českém jazyce dokonce absolvovala studium medicíny a úsilí, které věnovala účení složitému jazyku, ji přesvědčilo k tomu, aby v Česku zůstala natrvalo.
Gabriela Onofre a její zdravotní sestřička Kamila Drobná.
„Studium češtiny bych jinak brala jako ztrátu času. Dnes už mám české občanství, cítím se jako Češka a ráda bych tu založila rodinu,“ doplnila lékařka, která v současnosti ordinuje v Mníšku, Ostašově a Lázních Kundratice. „Mám ráda své pacienty a troufám si tvrdit, že je to oboustranné. Občas dostanu nějaké kafe, koláček nebo dortík. To vypadá, že mě mají také rádi. Nesmím zapomenout také na to, že mám nejlepší sestřičku Kamilu Drobnou, která mi usnadňuje práci,“ shrnula s úsměvem lékařka.
Život píše příběhy. Za každým příběhem je člověk. A právě o lidech je projekt (Ne)obyčejní. Ten vám bude každé tři týdny přinášet (ne)obyčejné příběhy (ne)obyčejných lidí. Znáte někoho, s kým by stálo za to zajít na kus řeči a představit jeho příběh? Pošlete nám svůj tip na e-mail redakce@libereckadrbna.cz
Ne všechny zážitky z České republiky jsou ale veselé. Sama přiznává, že Češi mají často předsudky vůči jiným cizincům. „Setkávám se s tím, že hodnotí podle barvy pleti nebo podle místa, odkud pocházíte. Vadí jim něco neznámého. Uznávám, že začátky v České republice byly těžké, ale jsou to zkušenosti,“ vzpomíná Gabriela Onofre.
Lékařka, která v minulosti sbírala zkušenosti ve Francii nebo Španělsku, přiznává, že Češi mohou být na svou zem hrdí. „Moc se mi líbí systém knihoven, který tu máte. Velmi mi to pomáhalo při studiu,“ doplnila.
Velmi dobře je na tom podle ní také obor, kterému zasvětila život. „Zdravotnictví v Česku není tak špatné, jak se objevuje v médiích. Je na slušné úrovni. Chápu, špatně se srovnává péče tady a třeba v Německu, tam jsou lepší podmínky. Zdravotnictví tady má ale taky dobrou úroveň a je tu spousta odborníků. Například mně se skvěle spolupracuje s libereckou nemocnicí a poliklinikou,“ shrnula lékařka.
A srovnání zdravotní péče v Česku s její rodnou zemí? „To je obrovský rozdíl. Péče u nás není pro každého a za určité věci, které jsou jinde hrazené pojišťovnou, se musí platit. V Česku máte také lepší sociální zabezpečení, u nás je například jen tříměsíční mateřská dovolená,“ doplnila. I to je jeden z důvodů, proč by ráda zůstala v Čechách.
„Občas tu bojuji s českou kuchyní, protože mám ráda lehká jídla. Třeba knedlíky skoro nejím. To ale neznamená, že se vyhýbám místním pokrmům. Třeba na Vánoce si dám ráda kapra,“ vzpomněla. Bolivijskou restauraci podle ní v srdci Evropy budete hledat marně. Podle ní je v současnosti v tuzemsku jen zhruba 40 až 50 Bolivijců a na Liberecku nemá žádného krajana.
Foto
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
