Česko si v těchto dnech znovu prochází jedním ze svých oblíbených sportů: soubojem mezi vládou a prezidentem. Tentokrát se nehraje o pravomoci na papíře, ale o to, kdo pojede na summit NATO v Ankaře. Jde o spor, který známe i z jiných zemí. U nás se trochu mění v tradiční přetahovanou, ze které se v přímém přenosu stává veřejný kurz ústavního práva pro každého, kdo má chuť to řešit i připojení k internetu.

Od chvíle, kdy Pražský hrad zveřejnil SMS zprávy odeslané v noci z 26. na 27. ledna hradnímu poradci, se česká politika ocitla v ostrém střetu, který má konkrétní a nepřehlédnutelný důvod. Ministr zahraničí Petr Macinka nevybíravě tlačil na Hrad, aby prezident jmenoval Filipa Turka ministrem. Je přitom zřejmé, že jde o člověka, který je na tuto roli z mnoha důvodů naprosto nepřijatelný. 

Sociální demokracie si zvolila nového předsedu. Jmenuje se Jiří Nedvěd. Pokud vám to uniklo, není to známka nepozornosti, ale přesný obraz stavu samotné strany. Volba šéfa kdysi masové politické síly dnes proběhla prakticky bez zájmu veřejnosti. Strana, která ještě před patnácti lety spoluurčovala směr země, dnes mění vedení způsobem, který sotva zaznamenají i lidé, kteří politiku sledují pravidelně. Pokud se někdo ptá, kdy se sociální demokracie ztratila z veřejného prostoru, odpověď zní: dávno.

Hned po volbách se rozběhla otevřená koaliční jednání mezi ANO, SPD a Motoristy. Babišovi partneři byli natolik hladoví a netaktičtí, že vyjednávání o vládě probíhalo téměř v přímém přenosu a veřejnost se u toho mohla chvíli dobře bavit. Po pár dnech ale předseda hnutí ANO svým partnerům v boji proti cenzuře raději vysvětlil, že mlčení je základ. Od té doby jsme odkázáni spíš na zákulisní drby a úniky.

Volby skončily, vláda prohrála a opozice vyhrála. Nelze to zaobalit do složitějších formulací. Když se ale podíváme pod kapotu čísel, uvidíme zajímavý detail: vládní strany si udržely zhruba stejný počet hlasů jako před čtyřmi lety. Jen se trochu přeskládaly mezi sebou. Opozice, zejména ANO, naopak tentokrát spolehlivě sjednotila ty, kteří vládním stranám nefandili už mnoho let.

Ústavní soud ve středu rozhodl. Kandidátky SPD a Stačilo! zůstávají ve hře, platí pro ně pětiprocentní hranice. Obě formace jsou samozřejmě klasické, byť skryté koaliční subjekty než samostatné strany – SPD s přívěsky tří dalších partají, Stačilo! jako schránka pro komunisty, fierlingerovským duchem prodchnuté trosky SOCDEM a radikální nacionální levici. Soud raději připomněl, že soutěž politických sil v demokracii se nemá omezovat. Asi dobře. Pár dní před volbami by zákaz způsobil poprask větší než samotné Stačilo!.

Sociální demokracie se letos v říjnu zúčastní sněmovních voleb na kandidátkách formace Stačilo!. Reálně dostala pět teoreticky volitelných míst a čtyřicet jmen bude rozmístěno napříč republikou. Na oplátku SOCDEM přijímá program i podmínky této nové radikálně levicové platformy vedené KSČM.

Filip Turek oznámil, že bude na podzim kandidovat do Poslanecké sněmovny. Na první pohled nic překvapivého – preference jdou dolů, popularita bledne, je třeba přidat plyn. Tento krok působí jako jasná reakce na to, že Motoristé za poslední týdny ztratili dech.

Politické hnutí Starostů a nezávislých – STAN – svolalo těsně před volbami svůj sjezd. Na něm bez většího překvapení obhájil funkci předsedy Vít Rakušan. To samozřejmě zajistí dostatečnou mediální pozornost. A o čem se tedy po sjezdu hovořilo? Závěry byly v podstatě dva: za prvé, že je že staronový předseda STANu výborný řečník a zjevně politický talent. A za druhé, že věnoval velkou energii na obhajobu společné koalice s Pirátskou stranou.

Prezidentův projev vyvolal podle očekávání vlnu kritiky a nesouhlasu. Po týdnu zarputilého mlčení vystoupil v krotkém prostředí TV Prima a tím, co řekl, vlastně popřel sám sebe.