KOMENTÁŘ: Politika, jakou si (ne)pamatujeme
Ústavní soud ve středu rozhodl. Kandidátky SPD a Stačilo! zůstávají ve hře, platí pro ně pětiprocentní hranice. Obě formace jsou samozřejmě klasické, byť skryté koaliční subjekty než samostatné strany – SPD s přívěsky tří dalších partají, Stačilo! jako schránka pro komunisty, fierlingerovským duchem prodchnuté trosky SOCDEM a radikální nacionální levici. Soud raději připomněl, že soutěž politických sil v demokracii se nemá omezovat. Asi dobře. Pár dní před volbami by zákaz způsobil poprask větší než samotné Stačilo!.
Jenže to, že smějí kandidovat, ještě neznamená, že je důvod se z jejich přítomnosti těšit. Volby jsou za rohem. A podle průzkumů má SPD s dvouciferným výsledkem našlápnuto ke třetí příčce. Stačilo! se pohybuje kolem pěti až devíti procent. Hlasy mezi nimi a hnutím ANO se volně přelévají a netušíme, kam se v posledních dnech přelijí. Každopádně víme, co za balík názorů, lidí a programů by si lidé do sněmovny zvolili.
NATO? EU? Ne, díky
SPD i KSČM jsou naprosto otevřeně proruské. Ani se tím netají. Své sympatie vůči Moskvě sdílejí hlasitě a vytrvale, a ve svých programech to přetavují do konkrétních návrhů – především do snahy o vystoupení z NATO a Evropské unie. V referendu, samozřejmě. Stačilo by, aby se lidi jednou špatně vyspali, a jsme venku. Hnutí ANO sice tvrdí, že něco takového nepodpoří, ale těžko říct, jak pevné to slovo bude, pokud bez SPD nebo Stačilo! nebude možné sestavit vládu. Realpolitika, česky řečeno cynismus, je vůči politickým slibům nemilosrdná.
Znepokojivé je, že Stačilo! nejen že recykluje staré komunistické kádry, ale přidává k nim nové, kteří jsou názorově podobní, ale daleko energičtější, odhodlanější a bohužel i schopnější. Otevřeně se chystají na scénář, kdy volby „nemusí být férové“. Nepodložené obviňování, že výsledky budou zfalšovány, si berou za svou inspiraci ze Spojených států. Taková destrukce důvěry ve volby tu za třicet let nebyla. A důvěra je přitom jediná věc, která drží systém pohromadě. Útok na ni je toxický – a přesně tímto směrem míří celý jejich diskurz.
Ani SPD nezůstává pozadu. Nápady, které navrhují lidé kolem Tomia Okamury, jsou devastující jak pro ekonomiku, tak pro společenskou soudržnost. Šíření strachu, rozklad institucí, bezobsažný nacionalismus – arzenál mají obsáhlý. Stačí si poslechnout Jindřicha Rajchla, který ještě před nedávnem vegetoval na okraji politického extrému. Teď se bezesporu do Sněmovny dostane.
Pamatujme si, co bylo, než bude pozdě
Za poslední čtyři roky jsme si až příliš rychle odvykli na to, jak v politice vypadají extrémy. Ať si o Fialově vládě myslíme cokoliv – jisté je, že politickou kulturu vrátila o notný kus nahoru. Byla to obyčejná vláda. Nudná, koaliční, pomalá, někdy nepružná – ale vláda. Se zodpovědností, agendou, s respektem ke státním institucím. A Češi mezitím milosrdně zapomněli na to, co tu bylo předtím. Na Babišovský chaos, kdy se každý den hasila jiná aféra, kdy stát řídili marketéři podle průzkumů, kdy se z okna vyhazovaly vypůjčené peníze a roztáčela inflace.
A zapomněli jsme bohužel i na to, že se nám tenhle svět má vrátit. Jenže ne stejný. Horší. Protože stará Babišova vláda se opírala o ochočené komunisty, kteří poslušně zvedali ruku výměnou za pár planých slibů, a o sociální demokracii, jejíž zástupci ve vládě kompetencí předčily Babišův tým. Dnes se do vlády tlačí jiná jména. A jiná energie.
Velký rozdíl je i v samotném Babišovi. Jeho starý výrok, že by Česko nevyslalo vojáky na pomoc napadenému spojenci, nebyl přeřek. Není to ani program. Je to deklarace lhostejnosti a oportunismu vůči principům, které mohou být pro Česko životně důležité. A tentokrát nebude mít za zády krotké partnery, ale Tomia Okamuru, Jindřicha Rajchla, Kateřinu Konečnou a Janu Maláčovou. Stačí si je chvíli poslechnout, a je jasné, že pokud se tihle lidé opravdu dostanou k moci, čeká nás nová éra.
Takže pokud jsme zapomněli, jak vypadal starý chaos, je nejvyšší čas si ho připomenout a v naší představivosti zmnohonásobit. Protože jestli si dnes řekneme, že je to všechno jedno a že to nějak dopadne, tak to tak opravdu dopadne. A když nám dojde, co jsme dopustili, bude pozdě. Příliš pozdě.
