Nejen na českém internetu přibývá zpravodajských portálů, které nabízejí pouze zpoplatněný obsah nebo různé formy prémiového obsahu. Zkuste si tipnout, jak velké procento čtenářů má zájem o placení za zprávy na internetu. Každý třetí? Nebo každý desátý? Jste na omylu. Podle poslední analýzy Reuters Institute Oxfordské univerzity je to zhruba sedm procent čtenářů.

Uvolňování protiepidemických opatření vzbuzuje emoce. Zatímco ti, kterých se osobně dotýkají volají po jejich brzkém konci, mnoho lidí se bojí a odborníků poukazuje na rizika. Vláda ale rozvolňovat musí, a to i kdyby nechtěla.

Návrh na zúžení hokejové extraligy z nynějších čtrnácti na dvanáct týmů, je dle mého názoru naprosto logický a naprosto s ním souhlasím. Rozhodně se nepovažuji za hokejového experta, ani jsem nečetl čtyřstránkový dopis hokejových klubů Plzně, Sparty a Liberce, přesto si myslím, že by snížení počtu účastníků vedlo hlavně ke zkvalitnění soutěže.

Pandemie COVID-19 vyvolala v řadě zemí vlnu restriktivních opatření, která více či méně připoutala většinu obyvatel v jejich domácnostech. Činnosti, které jsme byli zvyklí dělat ve „fyzickém světě“ cestou do práce, na pracovišti, o pauze na oběd, ve škole, v obchoďáku nebo v kavárně se v bezprecedentní míře přesouvají do světa nul a jedniček. Lidé sedí doma a televize, počítač či chytrý telefon v plné míře suplují komunikační, pracovní i volnočasové jednání. Nic překvapivého. Mnohem zajímavější je ale otázka, jestli se jedná o krátkodobou záležitost, nebo trvalý socioekonomický posun? Vsaďte si, že to druhé. Ze tří důvodů.

V nelehkých časech koronavirové pandemie je svět jednotnější. Lidé nosí ústenku, šátek i roušku, a ze zahalené tváře toho moc nevyčteme. Zvláště když při potkání často sklopí oči nebo odvrátí hlavu. Všimli jste si toho také? Navzájem se už po sobě tolik nedíváme. Vzhled je najednou relativní, skoro bych řekla bačkoru platný. Je tu ale zase prostor pečovat o svoji povahu a osobnost, uvědomit si, jak moc je skutečně důležité zdraví, na které tak často připíjíme a přejeme ho rádi k narozeninám a do nového roku.

Navlékám si ji ještě v autě. Parkuji v podzemní garáži obchodního domu. Vzhledem k situaci posledních dní je tu takové prázdno, že by se tu daly pořádat skejtové závody. Před odchodem si svůj nový módní doplněk ještě zkontroluji v odraze bočního okénka. Směju se, ale sám to na sobě nepoznám.

Dne 9. 2. 2020 jsem se postavil na start MS v zimním triatlonu v Itálii. Den před závodem jsem si společně s Ondrou Petiškou a Bohušem Jahnem projel tratě a vše se zdálo v pořádku. Avšak jak už to tak na mých zahraničních závodech bývá, něco se stalo...

Co tenhle článek píšu, je to přesně rok, co mě chytli po mém útěku. A řeknu vám, že se za rok změnilo sakramentsky moc věcí.

Najatí dělníci opravující dům v blízkosti Plauditu se nezdráhali čistit své pracovní nástroje v řece, kam se Liberečané chodí dívat na plovoucí ryby.

Chceš vidět, jak budeš vypadat za 40 let? Na. „Týjo, celý můj táta. Neskutečný, to musí vidět ostatní!!”