Nemám problém mluvit o rodičích a o jejich nemocech. Z mého filmu jsem nadšená, říká Eva Adamczyková

Kdo s nápadem na dokument přišel? Proč jste souhlasila?
Přišel s tím Redbull, na podzim před olympiádou v Číně. Že začíná sezóna a jestli by chtěli o někom natočit dokument, tak že by to mělo být o mně. Říkala jsem si, aha, tak to už jsem dostatečně stará na to, že o mně chtějí točit dokument. Já jsem samozřejmě byla hrozně potěšená, protože jsem nikdy neměla pocit, že by o mě měl zájem někdo natočit dokument, tak jsme si na to plácli.

A za dva, tři měsíce jsem si zlomila nohy, než se to stihlo rozjet. Začali jsme natáčet až v červnu, půl roku po zranění. Že jsme to zkusili i tak, to mě potěšilo.

Jaký je to pocit vidět o sobě film?
Před premiérou jsem to viděla jednou, jenom základní střih. Byla jsem nadšená, jak to kluci dotáhli ještě s veškerou grafikou a s tím, jak to navazuje. Ještě jsem je poprosila, jestli by tam něco nemohli přidat a myslím si, že to pěkně vygradovalo. Pro mě osobně je super, že člověk má těch třicet let tak jako scuklejch dohromady a může se pak komplexně ohlédnout za dosavadním životem. A samozřejmě ta část s rodiči, kdy to člověk má v kuse, ty vzpomínky tam, to je hrozně krásný.

Dávala jste si před kamerou pozor? Zvykla jste si na přítomnost štábu?
Moc jsme si pozor nedávali, protože člověk na to hned zapomene. V týmu jsme zvyklí a rozjetí, tak to šlo v tomhle samo. Pro mě bylo asi nejtěžší dávat vědět, co se vlastně děje, kam přesně jedu nebo co dělám, aby toho štáb mohl pobrat, co nejvíc. Trvalo určitě tak půl roku pochopit, že i sebemenší věci je dobré režiséru Markusovi zmínit. Mně třeba přijdou nezajímavé, protože to dělám furt, ale pro něj jako pro filmaře to zajímavé bylo.

Plánuje se i druhý díl?
Ne, já myslím, že druhý díl by už nikoho nezajímal, naštěstí. To, co je dál, tak se mnou lidé pořád zažívají. A mně se líbí, že to skončilo tímhle. Myslím si, že Markus v to tajně doufal a je to takové vtipné, skoro až trapné, jako napsaný filmový scénář. Že nejdřív si člověk zlomí nohy a pak vyhraje mistrovství světa.

Od vašeho trenéra Marka Jelínka ve filmu po zlomení kotníků zazní „Já si myslím, že už nikdy závodit nebude“. Jaké bylo to slyšet?
Když jsem to viděla poprvé, tak mě to taky překvapilo. Protože se mi samozřejmě dobře nejezdilo. Říkala jsem si, hele, tak já už možná nebudu závodit nebo si to nebudu tolik užívat. Ale vůbec by mě nenapadlo hned na podzim takto říct, že to je jasný, že závodit nebudu.

Necítila jsem se dobře, ale věděla jsem, že tomu chci dát čas a říkala jsem si, že závěry můžu dělat až po celé sezóně. Až tomu dám třeba půl, třičtvrtě roku opravdu intenzivní zátěže. Asi jsem jela v mindsetu jako po každém zranění, co jsem měla. Že je to teď chvíli blbý, ale pak se to zase zlepší. Vždycky jsem po zranění jezdila dobře.

Jak moc snímek odhaluje vaše soukromí? Je něco, co jste tam vyloženě nechtěla?
Původně jsem tam nechtěla ani tu svatbu, proto jsem jim o ní možná řekla až den předem. Ale Markus je skvělý člověk, hrozně empatický. Pro režiséra dokumentu je to důležité. Nacítil si a psychologicky rozebral náš tým. Já nemám problém mluvit o rodičích a o jejich nemocech, ale ta soukromá část, co máme s Markem, tak je pro mě hrozně důležitá a nechci ji ukazovat. 

O svatbě jsem si říkala, že chci, aby to bylo jenom naše. Ale byl tam nápad, že Bob, náš kamarád, který s námi jezdí jako kameraman, tam pojede jako svatebčan a u toho bude něco natáčet. A buď se to použije nebo ne.

V dokumentu je zmíněna zlatá medaile ze Soči, od které už uběhlo deset let. Jak jste se od té doby změnila?
Od Soči jsem určitě dospěla, ale za těch deset let by asi člověk musel hodně pracovat na tom, aby nedospěl. Za to co, se různě stalo, ať už ve sportovním nebo osobním životě. Zvykla jsem si na vítězství, zvykla jsem si na to, že vyhrávám. Myslím si, že jsem nejvíc dospěla v profesionálním přístupu k tomu sportu, že přijímám i ty nepříjemné věci. Tolik se nevztekám, vztekám se míň a vím, že je to součást a že je to dobře, že jedno bez druhého nemůže fungovat.

V dokumentu jste říkala, že s výhrou v Soči to máte tak padesát na padesát, že byste medaili i vrátila. Jak to vidíte teď?
Stojím si i za tím, v tu dobu jsem to takhle cítila. Dva dny potom jsem byla úplně nešťastná a chtěla jsem mít takový to blikátko, jak mají muži v černém a blesknout ho na všechny, aby zapomněli, že jsem vyhrála olympiádu.

Chtěla jsem si nechat to vítězství, ten zážitek, protože to určitě člověk nechce vrátit. I s tím, že tam byl celý tým a všichni kamarádi, ale chtěla jsem, aby to zapomnělo okolí. Teď už to samozřejmě není tak intenzivní, ono to pak trošku opadne a člověk si taky uvědomí, kolik možností v životě díky tomu má.

Za dva roky je olympiáda, těšíte se?
Je krásné, že olympiáda je v Evropě, já jsem žádnou evropskou olympiádu nezažila. Takže bych ráda zažila olympiádu, na kterou by mohla přijet třeba část rodiny, protože mě nikdy neviděli. Sestra byla teď poprvé v Gruzii, viděla mě na závodech, jinak nikdy nikdo za mnou nebyl.

Mě baví vítězit a hlavně mě baví jezdit, to je pro mě nejdůležitější, že si užívám i tu přípravu, které je mnohem víc než toho vítězení. Vypadá to, že člověk jenom vyhrává, ale za těch deset let si myslím, že bylo určitě víc proher a neúspěchů než úspěchů. Ale o to pak víc má úspěch pro člověka má větší váhu. Užívám si, že jsem profesionální sportovec, užívám si tu sportovní část života.

Jak vám to teď jde ve světovém poháru, jste spokojená?
Samozřejmě, že jsem spokojená, kdybych nebyla, tak to by bylo asi špatně něco. Takovýhle vstup do sezóny opožděně jsem fakt nečekala. Samozřejmě člověk trochu doufá, ale vůbec jsem na to nemyslela, jen jsem čekala, jak ty první závody vyjdou a ve Svatém Mořici to byl samozřejmě skvělý začátek.

Co říkaly soupeřky k vašemu návratu?
Nebyly asi úplně nejšťastnější, ale byly milé. A všechny se mě ptaly na StarDance a gratulovaly mi a říkaly, že se jim to líbilo, co viděly, třeba na sítích. Je to takové zvláštní, že člověk tam není jenom první dva závody a podzim a už se to považuje za comeback, ale asi to tak je dobře nazvané. Já jsem nikdy neodešla, to ten comeback po těch zlomených nohách byl asi trochu větší.

Před sezónou jste zmínila, že jste po Stardance jste zhubla.
Myslím, že už jsem zase trošku nabrala zpátky. Tím, když člověk stojí na snowboardu, furt dřepuje, tak nohy zesílí docela rychle. Už nejsem tak šlachovitá jako jsem byla po StarDance. Největší rozdíl pro mě byl ten, že si člověk uvědomí, jakou má vlastně pohodu na soustředěních, na závodech, oproti tomu, co měl ve StarDance. Myslím to v dobrém slova smyslu, ale najednou člověk neměl šest týdnů v kuse ani den volna a bylo to ještě mnohem stresovější, protože je to neznámé prostředí.